Mír? Bez zájmu. Kolektivní Západ, německá vláda a její zapojení do války na Ukrajině

Pod tímto názvem vyšel v levicových novinách Junge Welt článek Gerda Schumanna. Společnost pro evropský dialog (SPED) ho přeložila a její předseda Jiří Málek překlad poskytl naší redakci. Přinášíme ho v plném znění.

Dokonce i ve dvanáctém měsíci po začátku války si téměř nikdo v této zemi vážně nepoloží otázku »viny« a »odpovědnosti« za ukrajinskou krizi. Považuje se to za rozhodnuté od ruského útoku 24. února 2022 a vlastně od tzv. Euromajdanu na přelomu 2013/14.

Berlínská koalice semaforů (SPD-Zelení-FPD) ignorovala »šanci Willyho Brandta« stát se prostředníkem v rusko-ukrajinské válce a zapsat se do dějin jako mírotvůrce. V disentu vůči »vládnoucí světové velmoci« USA (FAZ, 6. 2. 2023) byly možnosti možná i malé. Alespoň pokud je vidět, nikdy se ale vážně neuvažovalo o zprostředkování a předložení realistických řešení. Naopak.

Promarněné příležitosti

Neprůkazná, nakonec neuspokojivá vystoupení Olafa Scholze a Emmanuela Macrona v diskusi s Vladimirem Putinem v Moskvě v únoru 2022 již naznačila, že Berlín a Paříž – koneckonců hlavní západní účastníci procesu »Minsk II« a důležití členové NATO – chtějí nebo mají jen málo co nabídnout. Nedošlo ke sblížení v kontroverzních krizových otázkách, jako je východní Ukrajina, členství Kyjeva v NATO a bezpečnostní zájmy Ruska. Zda to bylo vůbec žádoucí, je pochybné, a to nejen kvůli nedávným odhalením výroků bývalých vrcholných politiků, jako jsou Angela Merkelová a Boris Johnson, které odhalily vhled do ukrajinské strategie Západu.

V prvních týdnech války v roce 2022 stále existovaly některé věci, které vypadaly, že by mohla proběhnout zásadní jednání. Setkání obou válčících stran dávala naději. Kromě boje se zdálo, že je absolutní nutností, zůstat v dialogu a využít k tomu všechny kanály. Nakonec, jak nyní ukazuje několik zdrojů, kompromisu pro příměří a mírové řešení bylo v Istanbulu zjevně dosaženo, nebo alespoň na spadnutí.

Pak na scénu vstoupil Boris Johnson. Podle FAZ na začátku února 2023 byl »prvním šéfem vlády G7, který cestoval na Ukrajinu na ‚překvapivou návštěvu‘ v kontextu jednání mezi Kyjevem a Moskvou«, kde údajně zajistil další rozhodné znovuvyzbrojení země, což zase povzbudilo ukrajinské vedení, aby smlouvu odložilo a vsadilo na »vítězství«.

Po mnoha pověstech trvalo téměř rok, než zpráva pronikla do veřejnosti. Fakta a pozadí se staly známými, i když dodnes jen kousek po kousku. Například Carlo Masala, »bezpečnostní expert« na univerzitě Bundeswehru v Mnichově, nedávno v debatě se Sahrou Wagenknechtovou (Spiegel, 2/2023) připustil, že pokud je mu známo, v březnu 2022 nedošlo k »žádné vyjednané smlouvě«, ale k »dohodě o neutralitě« Ukrajiny. V souladu s tím, podle Wagenknechtové, by se Ukrajina vzdala členství v NATO a ruská armáda by se na oplátku »stáhla na linie před invazí«.

Tuto informaci potvrdil i ruský politik Nikolaj Platoškin ve svém příspěvku na Konferenci Rosa Luxemburgová: »Smlouva byla ve skutečnosti již připravena k podpisu.« A tehdejší izraelský premiér Naftali Bennett, který byl v březnu 2022 na diplomatické misi u všech zúčastněných stran, nedávno ve videorozhovoru řekl: »V té době jsem měl dojem, že obě strany mají velký zájem na příměří.« Odpůrci se pohnuli a učinili důležité ústupky, ale především Velká Británie a USA proces ukončily a počítaly s pokračováním války, píše spisovatel a dramaturg Fabian Scheidler v Berliner Zeitung z 6. února. Na otázku, zda Západ tuto iniciativu »zablokoval«, Bennett odpověděl: »V podstatě ano. Zablokovali to a já si myslel, že se mýlí.« Jeho závěr: »Trvám na tom, že existovala dobrá šance na příměří, pokud by mu nezabránili.«

Boris Johnson, šíleně vypadající yuppie a buržoa, odjel do Kyjeva jako britský premiér na začátku dubna 2022, aby zabránil mírovému řešení. Zda se Západ rozhodl kolektivně, nebo na naléhání USA a jejich poslušných stoupenců v Londýně, jak naznačuje Bennettův názor, zůstává otevřené. Obecně podle FAZ »mnoho expertů« stále pochybuje, že Johnson skutečně »sabotoval průlom v Istanbulu« ve jménu jestřábů NATO. Ale pravděpodobně »nebude čekat až do vydání svých pamětí, aby přispěl svou pravdou k této kontroverzi«, plánuje deník další odhalení.

A konečně, Johnson, nyní expremiér a propagátor svých ohlášených pamětí, by mohl odhalit další vnitřní věci. »Dodnes má blízké osobní vztahy« s Volodymyrem Zelenským a je nositelem nejvyššího ukrajinského čestného odznaku. V lednu 2023 byl osobně přijat prezidentem v Kyjevě a »rozloučil se s osobním videem s poděkováním« (FAZ, 3. 2. 2023).

Angela Merkelová také nedávno chatovala mimo svojí »šicí krabičku«. Dne 7. prosince 2022 bývalá kancléřka bez obalu řekla Die Zeit: »Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas. Tento čas také využila k tomu, aby se stala silnější, jak můžete vidět dnes. Ukrajina let 2014-15 není dnešní Ukrajinou.«

Nejen Pierre de Gaulle, vnuk Charlese de Gaulla a ekonomický poradce, je pobouřen »intelektuální nepoctivostí v ukrajinské krizi, protože spouštěči války jsou Američané a NATO, a rád bych citoval jako důkaz nedávná prohlášení paní Merkelové, která řekla, že nikdy neměla v úmyslu realizovat Minské dohody, ty dohody, které byly vyjednány a podepsány, aby zajistily bezpečnost, integritu a respekt rusky mluvícího obyvatelstva v Donbasu.«

Podle mezinárodně závazné smlouvy měl Kyjev realizovat právo na samosprávu dohodnutou pro východní Ukrajinu. To bylo všechno, jen ne žádoucí, a prohlášení Merkelové naznačuje, že »Minsk II« by měl být chápán spíše jako součást roků zdržovací taktiky v boji za budoucí status Ukrajiny – lest s fatálními důsledky pro postižené regiony Doněcka a Luhanska: Jen mezi lety 2014 a 2018 napočítala OSN asi 13 000 mrtvých a až 30 000 zraněných.

Americké sponzorování protiruských sil je také dobře známo po celá desetiletí. Při obou převratech v Kyjevě proudily z Washingtonu nemalé částky, vždy ve jménu »občanské společnosti« a »demokracie«. V průběhu »oranžové revoluce« v roce 2004 byly instalovány prozápadní skupiny – Viktor Juščenko jako prezident a ropný magnát Julia Tymošenková jako premiérka – pak Viktor Janukovyč, zvolený prezidentem od roku 2010, padl za oběť puči v roce 2014. Předtím odmítl ratifikovat asociační dohodu s EU.

V letech před převratem teklo hodně peněz. Americká náměstkyně ministra zahraničí Victoria-»Fuck the EU! (Do pr*ele s EU)« Nulandová, která má ukrajinské předky, hovořila o pěti miliardách amerických dolarů v rozhovoru s americkým velvyslancem v Kyjevě 28. ledna 2014, jen krátce předtím, než Janukovyč uprchl do Ruska.

Nedávná prohlášení Nulandové potvrzují, že zůstala věrná sama sobě. Je »velmi potěšena, že Nord Stream 2 je nyní hromadou kovu na mořském dně«. Mezitím bylo zastaveno vyšetřování teroristického útoku na energetické zásobovací potrubí, které je tak důležité pro západní Evropu, což bylo uvítáno americkými představiteli. Severoamerické energetické společnosti »prodávají svůj plyn Evropanům čtyřikrát až sedmkrát dráže než pro svou vlastní zemi a bohužel každý v Evropě jím nyní trpí v každodenním životě, protože to vše vede k hospodářské a finanční krizi, což je naprosto bezprecedentní,« říká Pierre de Gaulle.

»Zvláštní soud«

»Váleční viníci« však mají nadále sedět výhradně v Moskvě a mezitím je slyšet výzva k jejich potrestání. Například německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock (Aliance 90/Zelení) nedávno vyzvala k vytvoření mezinárodního »zvláštního tribunálu« podle ukrajinského práva proti »vedení Kremlu« v »klíčovém projevu« před Haagskou akademií mezinárodního práva. Chápala »velké obavy« vlády v Kyjevě, že Rusko nemůže být stíháno za svou agresi před Mezinárodním trestním soudem v Haagu, protože Moskva nepodepsala Římský statut.

Jejich iniciativa byla »v souladu s USA«, poznamenal Heribert Prantl v Süddeutsche Zeitung na konci ledna. Spojené státy, které již za prezidenta Williama Clintona odvolaly svůj vstup k Mezinárodnímu trestnímu soudu, chtěly paralyzovat právě tento soud »mobilizací všech svých právních a diplomatických pomocníků, protože nechtějí, aby jejich války a válčení byly zkoumány a souzeny světovým trestním soudem«. Viz tagy jako: Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye…

»Pomocníci« kolem Baerbockové? Její protějšek na ministerstvu spravedlnosti, Marco Buschmann (FDP), také uvedl tento »zvláštní soud« do hry. Buď to může být »ukrajinský soud, mezinárodní tribunál založený na mezinárodní smlouvě za účasti Ukrajiny,« nebo »existuje hybridní soud, ve kterém ukrajinské právo vytváří zvláštní soud za účasti mezinárodních soudců,« přednášel v polovině ledna 2023. Jugoslávský tribunál, který útočníky NATO nijak neobtěžoval, zatímco soudil Srby zcela jednostranně, posílá pozdravy.

Viníci ve své vlastní zemi

Zejména hlavní němečtí hráči z vyšších politických pater hlavního města pokračují v roztáčení spirály eskalace a podřizují se velkému bratrovi v zámoří a jeho hegemonickým aspiracím, které znamenají konec epochy kapitalistické globalizace pod unipolární záštitou. Západ si zajišťuje svůj vliv, ale tím se stále více uzavírá před zbytkem světa a v případě potřeby vyhrožuje zbraněmi a sankcemi. Tradiční mezinárodní síť vztahů bude v dohledné budoucnosti na pokraji zhroucení.

Německá politika se na Ukrajině angažuje už dlouho. Již v letech 2013/14 se v Kyjevě setkali tehdejší ministr zahraničí Guido Westerwelle (FDP), expert EU na zahraniční politiku Elmar Brok (CDU), Marieluise Beck (Aliance 90/Zelení) a Frank-Walter Steinmeier (SPD). Vztahy mezi Moskvou a Berlínem se nadále zhoršovaly, což se nezměnilo ani po nástupu koalice semaforů. Agresivní tóny především od Baerbockové na začátku prosince 2021 v Paříži a od tehdejší ministryně obrany Christine Lambrechtové (SPD) během její vojenské návštěvy pobaltských států o Vánocích téhož roku přiměly lidi posadit se, zpozornět a předpovídat ještě horší. Vnitřní vládní spor o Nordstream 2 hovořil o strategických úvahách rusofobních sil.

S invazí do Ruska byl »kolektivní Západ« ve velmi krátké době rekonstituován pod vedením USA, které se měly stát jediným vítězem tohoto vývoje v průběhu války. Nejenže jejich zbrojní společnosti shrábly super zisky, ale »Amerika na prvním místě« platilo – a stále je – zejména pro vztah s EU. Přestože dosud EU investovala do války 50 miliard eur a vydala deset balíčků sankcí proti Rusku, právě v důsledku této bezpodmínečné podpory amerických plánů se stala pouhým nástrojem v boji Washingtonu proti svému »jedinému vážnému rivalovi« (FAZ, 6. 2. 2023) Číně.

Podle deníku Frankfurter Blatt začíná být zřejmé, že »manévrovací prostor Evropy pro nezávislou čínskou politiku bude v dohledné budoucnosti úzký«. Důsledky pro vztahy Německa s jeho nejdůležitějším obchodním partnerem jsou předvídatelné: postihují především pracovní místa, zejména v automobilovém průmyslu.

Namísto zahájení »bodu obratu« zpět k politice uvolňování napětí jako během studené války – jako za W. Brandta – dále eskalovalo a znovu se vyzbrojilo, a to jak politicky, tak vojensky. Konec zůstává otevřený. Zelení působí jako předvoj hrůzy a mezitím spolupředseda SPD Lars Klingbeil z pravicového Seeheimova kruhu, bývalý člen předsednictví a lobbistických sdružení »Deutsche Gesellschaft für Wehrtechnik« a »Förderkreis Deutsches Heer«, chce Putinovi »ukázat, že jsme připraveni bránit každý centimetr území NATO« (FAZ, 25. 6. 2022).

»Válka proti Rusku«

Nakonec, ve dvanáctém měsíci války, Annalena Baerbocková mluvila jasně. »Vedeme válku proti Rusku, a ne proti sobě navzájem,« prohlásila německá ministryně zahraničí 24. ledna 2023 před Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Všeobecné rozhořčení nad tímto prohlášením by bylo téměř přirozené jindy. Německo ve válce s Ruskem, osmdesát let po Stalingradu, po asi milionu mrtvých na Volze – ještě před rokem nemyslitelná představa. Nicméně tato formulace byla v politice a médiích v této zemi zpracována spíše okrajově. Spolkové kancléřství se do toho vložilo.

Spekulovalo se o dlouhotrvajících sporech mezi Olafem Scholzem a jeho ministryní zahraničí a kolovala relativizující prohlášení. Sama Baerbocková nazvala tuto záležitost o dva týdny později – ze všech věcí při udělování karnevalového řádu »Proti zvířecí vážnosti« – »přeřeknutím«, mluvilo se o bezmyšlenkovité volbě slov a přehnané horlivosti, o tom, že prohlášení se mělo chápat v širším kontextu, ale také o tom, že ministryně byla unavená a přepracovaná. Ačkoli přikládá velký význam svému pěknému vzhledu – více než 136 000 eur z ministerstva zahraničí bylo »podle zpráv v médiích« (Focus, 25. 1. 2023) loni určeno »pudrování, líčení a stylingu« – ale svým důsledně používaným moralizováním dokazuje svou neschopnost diplomacie, podle kritiků ze zahraničí.

Za hranicemi Německa je očividně viditelnější pocit nebezpečí, že by se »zástupná válka« mohla stát přímou válkou, v níž by bojištěm nebyla jen Ukrajina. Chorvatský prezident Zoran Milanović, sociální demokrat, zvažoval odchod z NATO a ironicky kontroval: Pokud by Německo mělo být ve válce s Ruskem, popřál by »hodně štěstí a aby to tentokrát skončilo lépe (…)«.

V této zemi i jinde stále existuje podivné odhodlání pokračovat ve válce s více a těžšími zbraněmi. Mezitím se uvažuje o dodávkách stíhaček. Zatímco mezi velkou částí obyvatelstva je rozšířena skepse, i když publikovaná stanoviska ji sotva zohledňují, zelená »mírová strana«, která stále stoicky chce prodávat své dva vůdce, pokračuje v postupu. Jejich klientela nyní zmutovala v nejdůležitější podporu militarizované domácí fronty.

»Veřejnoprávní vysílání se z velké části stalo komunikačním orgánem Zelených,« poznamenali v Der Freitag na konci ledna. Drtivá většina mainstreamových médií – s výjimkou několika novin a několika hlasů rozumu – brilantně ví, jak přilít olej do ohně, a kárá kancléře, že váhá, pokud podle jejich názoru nenásleduje šílené agitátory dostatečně rychle. Annalena Baerbocková se programově podobá svému velkému vzoru Jožkovi Fischerovi. Otevřeně přiznává, že vstoupila do Zelených v roce 2004, kdy Fischer »oslavoval expanzi EU na východ se svým polským kolegou«. Stejně jako bývalá ministryně zahraničí, loajální stoupenkyně svého protějšku Madeleine Albrightové, se Baerbocková během své inaugurační návštěvy ve Washingtonu nápadně podbízela svému protějšku Antonymu Blinkenovi. Vytváří dojem, že »mezi ně nepropadá žádný kus papíru«, vypozorovala agentura DPA (5. 1. 2022).

O přeměně Zelených z alternativní politické síly v nepostradatelnou oporu kapitalistického systému již bylo napsáno mnoho o pozadí a jak a jakými prostředky se USA za prezidenta Bidena podařilo dostat Zelené pevně na svou stranu. Nicméně je třeba to vyjasnit. Konec konců, přechod na jasný protiruský kurz v Evropě je významně spojen se současnou vládou v Berlíně. Změna vlády umožnila uznat dlouho zpochybňovanou globální vůdčí roli Spojených států a tak upadnout do transatlantického šílenství solidarity.

Čas ukáže další podrobnosti, ale již nyní lze říci, že důvody politické změny, která s sebou nese značné oslabení EU jako globálního hráče, sahají až k ekonomické a vojenské síle a odpovídajícímu vyděračskému potenciálu USA, jakož i k psychologickým a ideologickým motivům. Patří mezi ně – pro území staré SRN a pro Západní Berlín – rusofobie a poměrně pevně ukotvená legenda o velikosti »amerického způsobu života«.

»Demokracie« a »svoboda« se staly abstraktními frázemi. Ukrajina je prezentována jako bašta »západních hodnot« – v pozici proti »autoritářským režimům« v Moskvě a Pekingu. V případě pochybností jsou stávající vztahy, například se státy Perského zálivu, přehlíženy, ale nakonec zůstávají jako připomenutí »dvojího metru«, který nelze zamluvit, je pouze relativizován argumentací s danými, tj. »Putinovými« omezeními. Vicekancléř Robert Habeck ke své pokloně v Kataru: »Jako vláda jsme museli jednat v neustále se měnící a zhoršující se krizi.« (Der Spiegel, 3/2023)

V rozhovoru pro Der Spiegel pokračuje: »Je to moje práce.« Jeho úkolem jako politika je přesvědčit, obalamutit lidi, kteří mu naslouchají – a je jich mnoho – o hloupých rozhodnutích. Působí jako jakási »hobby radost« (Wolf Maahn), apeluje na komunitu a solidaritu, když propaguje všeobecné odříkání pomocí žínek a krátkého sprchování, a někdy používá cukr a bič. Zdá se, že právě teď existuje touha po zkáze, vicekancléř »odmítá kritiku své politiky a zároveň chválí svou klientelu, která se bez reptání přizpůsobuje politické linii Zelených. Lidé jsou ochotni spokojit se s málem, abychom mohli dobře vyjít jako země« (Der Spiegel, 3/2023).

Všichni na jedné lodi. Lidé jsou schopni solidarity, říká Habeck a vyzývá k utažení opasků. »A pokud někdo řekne, že pomůžu, jen když dostanu dalších 50 eur, řekl bych: Nedostanete je, starý muži!« Na otázku o »dobré zprávě pro Němce« odpovídá: »Je to tak: Pokud vyvineme společné úsilí, pak můžeme dosáhnout úžasných věcí. To je poučení z loňského roku.« (Der Spiegel 3/2023) Byl jedním z prvních ze zelené povstávající gardy údajných odpůrců vývozu zbraní, kteří požadovali znovuvyzbrojení Ukrajiny: »Od beze zbraní k prvním pazerfaustům a samohybným houfnicím 2000 byla dlouhá cesta, a nyní (jdeme) k obrněným vozům. To ukazuje, že neustále přizpůsobujeme podporu.«

Oportunisté skrz naskrz

Flexibilita pozic se vztahuje na nyní plně zavedený typ zelených špičkových funkcionářů. Je jednotně charakterizován s nuancemi tím, že je zaměnitelný – alespoň pokud jde o politické postoje. Opoziční názory – to bylo někdy včera. Všichni jako jeden, jeden jako všichni a mezitím bývalá mluvčí »Zelené mládeže« a současná předsedkyně strany Ricarda Langeová, »nonkonformní žena z levého křídla«, vyniká tím, že i její oblečení »nyní sedí k seriózní političce, kterou chce být. Pouze ti, kteří se přizpůsobí realitě, mohou jít nahoru a zůstat tam,« a podle Der Spiegel (33/2022) má »výrazný talent pro otázky moci«.

Otázka »viny« ještě nevyvstává ve dvanáctém měsíci války, bylo rozhodnuto, a proto se Berliner Zeitung neptá na Ricardu Langeovou (4. 2. 2023). Ale po »dodávce stíhaček pro Ukrajinu«. Zelení se jí kluzce vyhýbají. Debata o tom v tuto chvíli nepomáhá. »Teď jde o to, aby se dodávky tanků Leopard rozběhly.«

(za)