Historické objevy, které během covidu zapadly

Bylo to tak. Během lockdownů byla knihkupectví zavřená a pro historii nemá veřejnoprávní televize žádný pořad, kde by informovala o novinkách. Pro literární fikci má zvláštní televizní noviny o kultuře, ale pro historii ne. Ani do novin nedostanete skrz popularizační článek informaci o tom, že jste něco vydali. Ne, když se to týká doby „před 20. stoletím“. Je snazší dostat do médií něco ke středověku, pokud se to týká tradičních dat národních dějin, než k té temné době mezi středověkými rytíři a 20. stoletím.

Objevená politická filozofie doby barokní

Takže tehdy, v květnu 2021, jsem začal o novinkách k historii psát pravidelné souhrnné zprávy na web našeho časopisu Opera historica, protože náš časopis se této temné době věnuje. Ale během covidových lockdownů vážně vyšla minimálně jedna kniha, která se mohla stát cenným klenotem českého dějepisectví. Mám na mysli Kapitoly z dějin politické filosofie v českých zemích 17. století, které napsala Kateřina Šolcová a renomovaný filosof Stanislav Sousedík. Myslím, že když řeknu jeho jméno, měl by zbystřit každý, kdo má trochu zájem o intelektuální dějiny našich zemí. Nepochybně všichni milovníci inteligentních dějin znáte jeho klasickou práci Filozofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím z roku 1997, která výrazně osvětlila dobu našeho pobělohorského temna. Knížka o politické filosofii z roku 2020 na předchozí dílo navazuje. (Samozřejmě, že už v té první knížce bylo zpracováno dílo Karla Grobendoncka, ale tím se téma zdaleka nevyčerpalo.)

V této nové knížce, jejíž obsah jsem shrnul v obsáhlé recenzi, se Sousedík i jeho spoluautorka rozpřáhli do mnohem větší šíře. (Na okraj poznamenávám, že Kateřina Šolcová je jeho dcera.) Skromně sice tvrdí, že nepředkládají syntézu, ale přeci jen tady nastiňují určitý názor na dlouhodobý vývoj. Podle nich byla politická filozofie doby předbělohorské zaměřena víc na praktické problémy aktuální politiky, zatímco v době barokní lákala filosofy spíš metafyzická spekulace. V první části předkládá Kateřina Šolcová poměrně kompletní zpracování argumentů, jimiž čeští stavové ospravedlňovali svoje povstání let 1618-1620. Vytěžila zde nepublikovaný rukopis Georga Erasma Tschernembla, málo známou apologii od Johanna Baptista Eisena, Partliciovo Flagellum Dei a samozřejmě i Jesseniovo Pro vindiciis contra tyrannos, o kterém předtím napsala samostatnou knížku. V kapitole o Janu Ámosi Komenském pak v podstatě ukazuje, že náš filozof zastával ve spisu Retuňk proti Antikristu podobné názory na oddělení donucovací moci státu a přesvědčovací moci církve, které zastával později John Locke v Dopisu o toleranci.

Sousedík ale ve svých kapitolách o baroku zamířil k úplně novému zajímavému problému. Zaměřil se na snahy našich katolických filosofů Rodriga Arriagy a Juana Caramuela z Lobkovic obhájit nauku o tzv. filozofickém hříchu. Mělo jít o snahu prokázat, že rozdíl mezi dobrem a zlem nemusí být nutně závislý na stanovení nějakého pravidla. Některé činy mohou být považovány za zlé ze své podstaty, nebo proto, že nejsou v souladu s racionální povahou člověka. Člověka jako bytost nadanou rozumem totiž stvořil Bůh, takže jednání, které tuto lidskou důstojnost snižuje, uráží, nebo je s ní v rozporu, je prostě hříšné. Sousedík v tom vidí krok k sekularizaci, úpadek dolů od vyšších hodnot. Mně to připomnělo polemiku proti Pufendorfovu názoru, že bez pravidla stanoveného člověkem rozdíl mezi dobrem a zlem vůbec neexistuje. Pak mi připadá, že nauka o filozofickém hříchu byla spíš obranou proti takovému relativismu. Osvícenská nauka o zlu a dobru podle lidské přirozenosti počítala taky s dobrými a nedobrými cíli.

Objevená zahrada hradu Pernštejn

Skutečným objevem doby covidové byla ale krajinářská zahrada pod hradem Pernštejn. Nevím, jestli jste tento unikát už stihli navštívit, ale stojí to za to. V naší zemi se dost často stává, že krásné památky chátrají, takže mám radost vždycky, když se podaří nějakou zachránit. A vrchnostenská zahrada pod Pernštejnem byla dokonce takříkajíc vzkříšena z mrtvých. Pamětníci totiž znají ono místo pod hradem jen jako zarostlý travnatý svah, zjistilo se ale, že kdysi tady josefinský reformátor Ignác Schröffl z Mannsbergu vytvořil impozantní krajinářský park. Pracovníci Národního památkového ústavu park na základě pečlivého výzkumu pramenů a rostlin rekonstruovali a kompletně obnovili. Zahrada otevírala 28. května 2021. Udělali k tomu informační expozici o krajinářských parcích, která je sice plná překlepů, ale je i velmi informativní. Historii pernštejnské vrchnostenské zahrady vydali k knížce Lenky Kalábové a Michala Konečného Pernštejnský park, kterou jsem bohužel i já objevil až se značným zpožděním. Park jsem ale navštívil už v létě 2021.

Objevy k Bílé hoře, třicetileté válce a osvícenským reformám

Jak si asi vzpomenete, lockdowny zasáhly naši zemi v době kulatého výročí Bílé hory, v roce 2020. Nadšenci ze skupin historického šermu stihli v krátké přestávce, kterou nám gubernátor Babiš dopřál, udělat rekonstrukci bitvy, ale pak se znovu vše zavřelo a o nových objevech jste se nikdo z vás nedověděl. Ukázalo se, že nadšenci udělali dobře, když si bitvu zopakovali už v září, ačkoliv byla až v listopadu. Širší veřejnost byla oblažená jen veřejnoprávní tvorbou podle scénářů Pavla Kosatíka, zatímco práce skutečných historiků raného novověku se k nim nedostala. V jubilejním roce 2020 to ostatně vypadalo, že jubilem bude ignorováno i historiky. Díky svým zprávám jsem ale mohl po nějaké době konstatovat, že publikací vyšlo během následujících měsíců až dost. Ale vše v režimu utajení. Vyšla třeba zcela nová historie stavovského povstání od Václava Bůžka, Pavla Krále a Kateřiny Pražákové. K dějinám třicetileté války publikuje po celou dobu velmi pilně Jan Kilián ze Západočeské univerzity. Naposledy velkou knihu Měšťan a šelma. Ale i k době osvícenských reforem něco vyšlo. Jelikož jde ale o novinky z uplynulého roku 2022, nechám si to na jindy.