Příběh rodiny Beldových by vydal na slušný biják. Je v něm dobrodružství a odvaha, New York i Pojizeří, plno padouchů a pár klaďasů s pevnými horskými charaktery. A co víc, došlo by i na korunu krále Karla IV.
Zatímco Česko stálo týden ve frontě, aby na chvíli zahlédlo ve vitríně opalizující nádheru svatováclavské koruny, Jiří Belda, třetí ze šperkařské dynastie Beldů, ji viděl mockrát. Co viděl, on se jí i mnohokrát dotkl a upravoval ji. Poprvé se jí přiblížil coby malý jinoch.
„V roce 1965 dostal táta příkazem vyrobit repliku svatováclavské koruny na světovou výstavu do Montrealu. Trvalo to skoro dva roky a já mu sem tam koukal pod ruku. Muselo to být úžasné, protože šperkařský tým měl korunu k dispozici docela dlouho. Co týden nebo čtrnáct dní jezdil táta na Hrad, porovnával svoji práci s originálem, rozkresloval, měřil,“ líčí Jiří Belda první rodinné setkání s blyštivým národním pokladem.
Když bylo hotovo, dostal pětičlenný kolektiv klenotníků sedm tisíc korun na ruku. Jistě, byla to almužna, ale díky perfektní řemeslné práci dostal Jiří Belda starší další zakázku – vytvořit kopii královského žezla a jablka. A ta už byla mnohem lépe placená.
Jeho bylinkové tinktury u lidí bodují. Léčivé účinky zkouší i na sobě |
„Když člověk mohl dělat přes fond výtvarných umění, byl placen na tehdejší dobu dobře. Práce to byla krásná, ale pořád to byla jen slabá záplata na mizernou dobu,“ hodnotí český šperkař a sochař časy reálného socialismu, kdy se sice rodinný klan Beldů dotýkal korunovačních klenotů, ale jinak se jim žilo všelijak. Přitom mohlo být všechno jinak, jenže to by osud jejich firmy nesměl kopírovat třaskavé evropské dějiny 20. století.
Korálky pro americké paničky
Ač sídlem v Turnově, ve skutečnosti se šperkařská firma rodiny Beldů zrodila na Manhattanu. Ano, čtete správně – za Atlantikem, v samém srdci „velkého jablka“.
„Děda Ladislav odjel do světa ještě před první válkou, protože tady nebyla práce. Měl obchodní školu, takže nejdřív pracoval v jedné bance v Hamburku. I když po roce dostal definitivu, nechal se zaměstnat s kamarádem na zaoceánském parníku a odjel do Ameriky,“ vypráví vnuk podnikavého mladíka, který sice dorazil do New Yorku, ale tam ho na chvíli štěstí opustilo.
Jako zaměstnanec lodní společnosti nemohl loď hned opustit – na rozdíl od kufrů se skromným majetkem. Když se po třech dnech ocitl na pevnině, zůstaly mu jenom svršky a prázdné kapsy.
„S kamarádem měli obrovské štěstí, ujala se jich nějaká Češka, zajistila jim všechna povolení a práci zřízenců ve špitále,“ popisuje Jiří Belda první týdny sotva dvacetiletého mládence, který si nakonec začal přivydělávat tím, co uměl z domova na Jablonecku nejlépe – totiž výrobou voskovaných perel.
Založili si rodinnou farmu, dnes jejich obrat míří k deseti milionům |
„Vypadaly jako skutečné perly, jen byly těžší. Protože byl dědeček duch podnikavý, dokázal se osamostatnit a založil si dílnu s krámkem na rohu Třetí a Pětasedmdesáté, v místech, kde žilo plno Čechů a Němců,“ vypráví Jiří Belda.
Český Tiffany se sice na Manhattanu nezrodil, přesto se zakladatel Beldovic dynastie rozhodl rozšířit svou firmu i do rodného kraje. A tak v roce 1922 založil v Turnově českou „pobočku“ a našel si tu při té příležitosti i ženu.
Cesta tam... a zase zpátky
„Babičku si odvezl do Ameriky, jenže jí se v New Yorku vůbec nelíbilo. Vydržela tam pět let, a jelo se domů,“ vzpomíná Jiří Belda na předka, který sice byl rozený obchodník, vždyť dokázal prorazit i do jižní Ameriky nebo do Skandinávie, leč svět byl v té době na tak ambiciózní plány příliš velký.
A kvůli hospodářským potížím krajně nestálý, takže se v důsledku krachu na burze dostala americká dílna do dluhů.
„Kdyby se dědeček vrátil do Ameriky, skončil by ve vězení pro dlužníky. Nakonec v roce 1929 o všechno přišel,“ přibližuje smutný konec amerického snu Jiří, který se narodil až po smrti Ladislava Beldy. To už se však psala úplně jiná historie – ta pod rudou hvězdou.
Černý baron s korunou
„Dědeček se ještě zhruba do čtyřiapadesátého držel, ale pak mu dílnu znárodnili a vybavení zničili. Nejdřív tam bylo ševcovské družstvo, pak sklářské strojírny, nakonec Kamenoprojekt. Z dědy udělali poslíčka, ale do dvou let zemřel,“ uzavírá Jiří Belda mladší první podnikatelskou kapitolu rodiny.
„Firma sice nepřežila, ale řemeslo ano. Táta vychodil šperkařskou školu v Turnově a po službě u černých baronů dělal dělníka v družstvu Granát. A protože byl fakt šikovný, začal učit studenty. A odtud už to bylo ke korunovačním klenotům docela blízko,“ vzpomíná.
Pleas je značka, která se neokouká. Potvrzuje to miliardový obrat |
Když vyrůstáte s otcem, který se může dotýkat takové krásy a sám ji i vytváří, však byl Jiří Belda starší autorem třeba ceny pro vítěze pardubické Zlaté přilby, pak se jen těžko stanete něčím jiným než klenotníkem.
„Už jako malý jsem mu koukal pod ruku a trochu pomáhal, takže v prváku na šperkařské škole jsem všechno, co se tam učilo, uměl. Alespoň jsem díky tomu mohl vrcholově běhat na lyžích,“ usmívá se Jiří Belda mladší, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, další „umění“, které je lidem z Jizerských hor vlastní.
Vždyť by měl děda radost...
Když nejmladší mužský příslušník rodu Beldů končil vysokoškolská studia, měl jediné přání: hlavně nedělat šperky!
„Šperky se v té době nedalo uživit, ale hlavně mě bavily jiné věci – sklo nebo kovařina. Jenže po škole už jsem měl rodinu, takže jsem kromě vlastních věcí s tátou restauroval, pečoval s ním o korunu a vyráběl trofeje, třeba do Karlových Varů na TourFilm. Když nám po revoluci vrátili v Turnově dílnu a barák, přišel táta, že bychom to mohli zkusit. Že by děda měl radost…,“ vybavuje si Belda junior zlomový okamžik.
A tak do toho šli. „Ale znovu bych to neudělal,“ povzdechne si, že druhý podnikatelský start byl hodně těžký: „Měli jsme úvěry na stroje se strašnými úroky, takže jsme dělali všechno, jen abychom splatili půjčku a já se občas styděl. “
Vybudoval ojedinělý, lukrativní byznys, s pádem rublu o všechno přišel |
Inu, vkus zákazníků nebyl v devadesátých letech vytříbený, jenže dokud platili Beldovi bankám splátky, nikdo se zbytečně nepídil, jak vkusné zboží je živí.
„Když jsme dluhy splatili, všechno, co zbylo, jsem hodil do popelnice. Začali jsme sice zase od nuly, ale byly to naše vlastní věci,“ mohl si oddechnout autor jednoduchých, střízlivých a řemeslně dokonalých drobností z drahých kovů, kamenů i perel, ale také svícnů či uměleckých objektů ze skla a kovu.
Místo českého krále kambodžský
I když Jiří Belda senior před necelými dvěma lety zemřel, rodinný podnik Belda a spol. díky dceři Viktorii, designérce a šperkařce, pokračuje dál. Ostatně také v jejím životě má místo jistá královská koruna, byť (zatím?) nikoliv svatováclavská. Jako diplomovou práci na UMPRUM totiž vytvořila korunovační korunu pro kambodžského krále. A co české korunovační klenoty?
„Letos poprvé po téměř šedesáti letech, kdy naše rodina o korunu pečuje, se nám z Pražského hradu nikdo neozval. Jen doufám, že je v pořádku,“ krčí rameny Jiří Belda, který s otcem korunu kontroloval a vyrobil i její dvě repliky. Tu druhou v roce 2016. „Ta byla poslední. Je to přece majestát, jehož kopie se nemají vystavovat v každém obchoďáku!“ je přesvědčen Jiří Belda.
