Jeho dědeček byl vyhnán z Anglie a zbaven trůnu. Mladý Karel Eduard Stuart se ale rozhodne vrátit se z francouzského exilu a získat vládu nad Anglií, Skotskem a Irskem zpět.
Shromáždí vojsko povstalců a vytáhne do boje proti početnější vládní armádě, kterou díky lsti během chvilky rozpráší, což mu otevře cestu do Anglie…
Karel Eduard Stuart (1720–1788) se dne 24. července 1745 vyloďuje na ostrově Eriskay v souostroví Vnější Hebridy na severu Skotska.
Tady plánuje naverbovat dobrovolníky do své povstalecké armády jakobitů a získat pro Stuartovce zpátky trůn Anglie, Skotka a Irska.
Kvůli válkám o rakouské dědictví je převážná většina britských vojenských sil vázána ve Vlámsku, čehož hodlá Karel náležitě využít.
Vždyť mužské potomky Stuartovců, žijící ve vyhnanství ve Francii, považuje řada příslušníků významných anglických politických kruhů stále za jediné právoplatné dědice trůnu.
Potomek starého evropského rodu
Stuartovci byli královským rodem, vládnoucím ve Skotsku od roku 1371, v Anglii pak od roku 1603, což změnil až Zákon o nástupnictví (Act of Settlement), přijatý roku 1701. Počátky jedné z nejstarších dynastií v Evropě sahají až do 11. století, kdy Walter, syn normanského rytíře Alana Fitzflaalda, přijel do Skotska do služby ke králi Davidovi I. (1085–1153).
Pro své potomky získal dědičný titul stewarda, zemského správce, a tento významný úřad poté zastávali Stuartovci po několik generací.
Prvním králem Skotska z této dynastie byl pak Robert II. (1316–1390), který usedl na trůn roku 1371.
Stuartovci na anglickém trůnu
V hlavní linii vymřel rod skotským králem Jakubem V. Po něm trůn zdědila jeho dcera Marie Stuartovna (1542–1657). Ta byla ovšem roku 1567 přinucena předat moc svému synovi Jakubovi VI. (1566–1625).
Když zemřela anglická královna Alžběta I. (1533–1603), poslední panovnice z rodu Tudorovců, ujal se skotský král vlády také nad Anglií a Irskem jako Jakub I. Tato personální unie trvala až do roku 1707.
V roce 1649 ale došlo k revoluci, v jejímž důsledku byl král Karel I. Stuart (1600–1649) popraven a vlády v zemi se ujal Oliver Cromwell (1599–1658).
Syn vyhnaného krále
Roku 1660 došlo k restauraci Stuartovců na anglickém trůnu, na který nastoupil Karel II. (1630–1685).
Po něm měl vládnout jeho bratr Jakub II. (1633–1701), který však byl pro svůj příklon ke katolictví vyhnán ze země a doživotně zbaven trůnu.
Na něj proto usedl protestant Vilém III. Oranžský (1650–1702), manžel dcery Jakuba II. Marie. Po jejich smrti pak vládla další dcera Jakuba II., Anna Stuartovna (1665–1714).
Za její vlády došlo ke sjednocení Anglie a Skotska a vzniku Velké Británie. Po její smrti nastoupila na anglický trůn nová dynastie, hannoverská.
Mnozí ale považovali další potomky Jakuba II., žijící ve vyhnanství, za právoplatné dědice anglického trůnu, mezi nimi i Karla Eduarda Stuarta.
Jakobitské povstání
Tomu se do povstání daří zapojit část skotské šlechty a mnoho rodových klanů, katolických i protestantských, v celkovém počtu asi 2 000 vojáků.
Proti nim ale stojí velitel vládních vojsk ve Skotsku, generál John Cope (1688–1760), který má k dispozici téměř dvojnásobný počet mužů, bohužel pro něj jde z valné většiny o nezkušené nováčky.
Generálovi se navíc dostává špatných rad a informací od ministra pro skotské záležitosti, Johna Haye (1695–1762), čtvrtého markýze z Tweeddale, který závažnost povstání jakobitů trvale podceňuje.
Povstalci míří na Edinburgh
Záměry jakobitů jsou nejasné, dokud na začátku září Cope nezjistí, že se přesouvají po vojenských cestách směrem k Edinburghu. Rozhodne se k městu vydat po moři, aby tam byl dřív než vzbouřenci.
Když se tam ale 17. září vylodí, zjistí, že dorazil pozdě, neboť Karlovy oddíly vstoupily do města dříve toho dne. Edinburský hrad ale nezískaly. Následně Karel přikazuje svým mužům, aby se pohnuli na východ.
Nedaleko vesničky Prestonpans se obě armády dne 20. září 1745 odpoledne setkávají.
Tajná stezka a nečekaný útok
Cope si vybírá příhodné místo k obrannému postavení čelem k jihu tak, aby pravé křídlo jeho formace chránila kamenná zeď Preston House, levé křídlo násep obsazený děly a čelo bažinatý terén. Útok jakobitů očekává ze západu.
Mezitím probíhá v hlavním stanu Karla Stuarta divoká hádka mezi ním a jeho generálem, lordem Georgem Murrayem (1694–1760), který odmítá okamžitý frontální útok.
Naštěstí se v táboře zjevuje jistý Robert Anderson, sympatizant s jakobity, který navrhne, že převede jejich vojsko tajnou stezkou, což jim umožní zaútočit z východu.
Mlha a válečný ryk
Ve čtyři hodiny ráno se tak jakobitské vojsko vydává na cestu bažinatým terénem, aby překvapilo vládní jednotky.
Kolem šesté hodiny ranní dne 21. září se z mlhy ozve hrůzu nahánějící válečný ryk a zvuky dud, který následuje divoký čelní útok horalů, který jednotky generála Copea totálně překvapí.
Jeho muži v mlžném oparu nepřítele vůbec nevidí, jen slyší jejich útočný pokřik. V jejich řadách tak nastává panika. Dělostřelci se dávají na útěk, následovaní nezkušenými dragouny na křídlech.
Nechráněný střed, tvořený královskou pěchotou, se ocitá v sevření Skotů. Nastává krvavý masakr.
Čtvrthodinová bitva
Během 15 minut je dobojováno, na bojišti zůstává ležet na 500 mrtvých těl vládních vojáků, stejný počet je jich vzat do zajetí. Další stovky mužů byly zraněny. Generálu Copeovi se podařilo z bitvy prchnout a zachránit si holý život.
Ztráty na životech jsou na straně jakobitů mizivé, navíc se mohou radovat z bohaté kořisti, peněz, zbraní i munice. Jde o první významné vítězství povstalců, které musí Londýn začít brát vážně.
Do Karlova vojska proudí noví stoupenci, získává i posily z Francie. Skotsko je nyní v rukou prince Karla a cesta do Anglie otevřená.
