Již dvacet let se diváci České televize vydávají společně s Toulavou kamerou za inspirací na výlety a objevují zajímavá místa republiky. Od prvního vydání v únoru roku 2003 nabídl magazín už více než šest tisíc reportáží. Toulavá kamera, kterou provázejí Iveta Toušlová a Josef Maršál, patří k divácky nejoblíbenějším pořadům. Pravidelně ji v neděli dopoledne sleduje přes 550 tisíc lidí. Speciální narozeninový díl uvede program ČT1 již tuto neděli, 5. února od 10 hodin. A právě s autorkou a moderátorkou Toulavé kamery Ivetou Toušlovou jsme si popovídali.
Jak se zrodil nápad na Toulavou kameru? Na jak dlouho jste její vysílání zpočátku plánovali?
V roce 1999 jsem začala moderovat hlavní zpravodajskou relaci ČT Události a musela jsem tehdy přestat točit v terénu. Cítila jsem se tvůrčím způsobem nevyužitá, protože jsem byla zvyklá denně brázdit naši zemi křížem krážem. Navíc jsem měla pocit, že jsou zprávy plné negativních informací a těch pozitivních je v nich jako šafránu, což není dobře. Lidé se také potřebují z něčeho radovat, potěšit, být na něco pyšní. Začala jsme si proto v uvozovkách hrát a stvořila námět na Toulavku.
Toulavá kamera slaví dvacet let, kde jste za tu dlouhou dobu ještě nebyli?
Takových míst a zajímavých lidí je určitě ještě dost. Neustále naši spolupracovníci v regionech objevují něco, co v našem pořadu ještě nebylo. Před Vánoci jsme například vysílali reportáž o krásných vystřihovánkách z papíru, které vytváří Bronislav Kuba z Kerska. A nedávno jeden kolega poslal tip na rotundu z 13. století v Holubicích ve středních Čechách. Zjistili jsme, že v ní jsme také ještě netočili. Vznikají i nové naučné stezky. Na druhou stranu si naši pozornost zaslouží i památky, muzea nebo přírodní lokality, kde jsme už v minulosti byli, ale které prošly výraznou proměnou. Příkladem je třeba zámek ve Vimperku, který se dočkal velké rekonstrukce, stejně jako Trojklášteří v Českém Krumlově. A vrátili jsme se i na brněnský Špilberk, kde otevřeli novou prohlídkovou trasu. V podstatě neustále se přesvědčujeme, jakým bohatstvím se v tomhle ohledu pyšníme a moc náš těší, že ho pomáháme divákům objevovat. Hodně lidí mě už v začátcích varovalo, že nám témata časem dojdou. Že náš starší bráška Objektiv má k dispozici celý svět a my »jen« tu naši malou zemičku ve středu Evropy. Ale já si pořád myslím, že nám to opravdu ještě dlouho nehrozí.
Jak vlastně vypadá výroba jednoho dílu Toulavé kamery?
Za ty roky jsem si vytvořila sehraný tým lidí, kteří pro nás reportáže točí, ať už jde o regionální studia či šikovné místní novináře. V posledních letech reportáže připravuje zhruba pětadvacet štábů z různých koutů země. Fungujeme systémem, že u mne se shromažďují jednotlivé nápady, já je proberu a rozhodnu, jestli jsou dostatečně atraktivní nebo zda jsme už něco podobného neměli, případně pošlu do konkrétního kraje námět pocházející například od diváků, a zadám jeho zpracování. Pak přijde scénář, ještě, než jde materiál do střižny, ten zkontroluji a upozorním na možné nejasnosti či chyby. Nakonec nám naši krajánci dodají hotovou, sestříhanou reportáž včetně nepoužitého hrubého materiálu a my s režisérem Hanušem Hackenschmiedem každou středu všechno doupravíme a sestavíme jeden díl pořadu. Další den si k němu já nebo Pepa Maršál napíšeme průvodní text a v pátek ho pak jeden z nás natočí. Jde vlastně o nekonečný proces, protože jedeme i o prázdninách, kdy mají všichni cestovatelé žně.
Kde vlastně náměty na reportáže berete?
Největší část jich dostáváme právě od kolegů z regionů. Znají nejlépe tamní památky i přírodu a také lidi, kteří jim zavolají nebo napíší, když sami něco zajímavého objeví. Spousta diváků se nám pak ozývá s nápady prostřednictvím facebooku nebo webu pořadu. Toho si samozřejmě moc vážíme. Při výběru témat je pro nás vždy důležité, aby se na to konkrétní místo mohli vydat i příznivci pořadu. Někdy ovšem vyrazíme naopak točit někam, kam se běžní návštěvníci nedostanou a prohlídku si mohou dopřát jen díky naší kameře.
Kdy přesně se virtuální studio Toulavé kamery poprvé roztočilo? Pamatujete si to?
To asi nikdy nezapomenu. Bylo to v neděli 2. 2. 2003 v deset hodin. Odehráli jsme tehdy jen pět reportáží, teď už jich máme šest, protože jsme o pět minut delší. A to o známém poutním místě Hora Matky Boží v Králíkách, modeláři, který dokáže ze sirek postavit i zmenšeniny starověkých chrámů, tajemném jihlavském podzemí, medvědech autora známých večerníčků Vaška Chaloupka a ropácích, jak lidé říkali muflonům, kteří se usadili v bývalém hnědouhelném dole na Litvínovsku.
Co se za těch dvacet let v Toulavé kameře změnilo?
Nejdřív se pořad vyráběl ve třech verzích – ve studiích v Praze, Brně a Ostravě. Zhruba po roce si ale diváci vyžádali sjednocení a od té doby se v celé republice vysílá jedna Toulavka. Startovali jsme, jak už jsem zmiňovala, s pěti reportážemi a po několika letech teprve přidali šestou. Změnila se i dekorace v našem virtuálním studiu. A samozřejmě přibývali spolupracovníci z různých regionů. Ale to jsou asi nejzásadnější změny. Jinak jedeme těch 20 let v podstatě stejně, a navíc i se stejným jádrem týmu.
Kolik dílů a reportáží jste už odvysílali?
Loni v létě, konkrétně 10. července, jsme odvysílali jubilejní 1000 díl. Do konce roku jich přibylo dalších 23. Takže bezmála pět set hodin. Reportáží už máme na kontě téměř šest tisíc. Jsou to opravdu úctyhodná čísla.
Co podle vás stále k Toulavé kameře přitahuje statisíce diváků?
Asi v lidech po počáteční porevoluční euforii a touze objevovat cizí kraje opět stoupla potřeba začít prozkoumávat i tuzemské luhy a háje. A my jsme se nějak intuitivně naladili na jejich notu a trefili do jejich vkusu. Létáme do všech koutů světa, a přitom mnohdy nevíme, co máme za humny. Každopádně nám přízeň diváků dělá ohromnou radost. A ještě víc fakt, že podle Toulavé kamery opravdu cestují. Což víme nejen od nich, ale i od kastelánů hradů a zámků či správců národních parků. V podstatě hned po odvysílání reportáže o tom či onom konkrétním místě, se tam na návštěvu vydává spousta lidí, kteří hlásí, že se inspirovali právě u nás. Krom toho poslední roky, vzhledem k aktuální situaci, tráví mnoho Čechů dovolenou doma, a z našich odvysílaných reportáží si vybírají tipy na výlety. Ohlasy diváků jsou vůbec naší velkou motivací. Když vidíte, že má vaše práce smysl, je to skvělé.
Toulavá kamera ovšem není jen pořad. Vydáváte taky stejnojmennou knihu. Před Vánoci se v obchodem objevil už 35. díl. I to je úctyhodný počet.
Je to krásné číslo, z něhož máme pochopitelně také velkou radost. Před lety kdosi prohlásil, že bychom klidně mohli trumfnout slavný Ottův slovník naučný, který má 28 svazků. Byla to tehdy slova jak z oblasti sci-fi. A vidíte, už se nám to před několika lety povedlo. Je to ale také velký závazek. Nechceme ty, kteří si knihu koupí a chtějí se podle ní toulat, zklamat. Proto se snažíme, aby každý díl byl pro ně něčím objevný. Letos navíc chystáme takový výroční bonus v podobě speciálního titulu. Pracujeme na Toulavé kuchařce, v níž našim příznivcům připomeneme letní speciály pořadu, které jsme vysílali pod názvem Toulavá kamera ochutnává Česko a Toulavá kamera vychutnává Slovensko. Budou v ní totiž tradiční recepty, které jsme při tomhle putování objevili a také spousta zajímavostí o nich.
A v čem se vlastně kniha od pořadu liší?
V každém díle je zpracováno padesát reportáží, v knihách, které vycházejí na podzim, bývá ještě vánoční bonus. Jednotlivým místům nebo lidem můžeme v tištěné podobě věnovat víc prostoru, tudíž je představujeme podrobněji. Navíc čtenářům vždy nabízíme i několik dalších zajímavostí v okolí, které také stojí za pozornost.
Necháváte se i vy při vašich toulkách inspirovat reportážemi, které vysíláte?
Velmi často si při jejich sledování říkám, že se na to či ono místo musím podívat. Jenže volna je tak málo, že moc nestíhám. A někdy i já zjišťuju, že takřka za humny, zejména na Šumavě, odkud pocházím, jsou památky nebo přírodní lokality, o kterých jsem neměla ani tušení. Takhle jsem například objevila Obří hrad u Kašperských Hor. Jde o zbytky pravěkého hradiště, které mnozí odborníci považují za nejvýznamnější keltské kultovní místo na našem území. A také tajemné seskupení žulových balvanů Boží kameny nedaleko Kraselova na Strakonicku. U nich prý někteří lidé cítí velmi silnou pozitivní energii.
Kromě klasických výletů chystáte i už zmiňované speciální cykly. Kdy jste začali točit ty?
Ano, první jsme odvysílali už v roce 2010. Ten letošní byl už dvanáctý. Nejdřív to byla už zmíněná série Toulavá kamera ochutnává Česko. Později jsme se věnovali také našemu rodinnému stříbru nebo cechům a řemeslům. V posledních dvou letech jsme se zaměřili na budoucnost. Přestavujeme obory, v nichž patří naši odborníci do světové špičky a ovlivňují jejich vývoj. Dlouho jsme do jednotlivých podniků, provozů a dílen jezdili přímo my s Pepou a profese si sami zkoušeli. Pekli jsme chleba i hořické trubičky, foukali sklo, kovali meče a podkovy, tkali na stavu, ale také vařili pivo, dojili krávy i kozy a taky točili z hlíny hrnky na hrnčířském kruhu. Bylo to pro nás sice hodně náročné, ale zároveň šlo o příjemné zpestření naší práce a spoustu věcí jsme se naučili. Koronavirová pandemie tohle naše zapojení znemožnila, takže reportáže teď točí kolegové a my je s Pepou ve studiu propojujeme.
Za ty roky jste navštívili desítky firem a řemeslníků. Jaká to byla setkání?
Úžasná. Je opravdu skvělé sledovat nadšení lidí, kteří se snaží udržet při životě dílo svých předků. Ale stejně inspirativní jsou příběhy těch, kteří se pustili do podnikání až po sametové revoluci nebo dokonce ještě později a často vstupovali do neznámých vod. Měli odvahu vzdát se jistot a jít do rizika. V mnoha případech jde o rodinné firmy. Manželé i rodiče s dětmi jsou spolu vlastně pořád. V práci, doma. To musí být někdy hodně náročné. Malé podniky to navíc nemají na trhu vůbec jednoduché a prosadit se je stojí velké úsilí. Ale oni tu káru táhnou odhodlaně dál a navzájem se podporují.
Podělte se o nějaké konkrétní zážitky.
Při Toulkách za cechy a řemesly jsme například točili s kameníkem Bohumilem Pánkem, jehož rod se už víc než 300 let stará o Katedrálu svatého Víta na Pražském hradě. V jeho dílně najdete spoustu fragmentů nejen z této památky, které musel kvůli jejich opotřebení nahradit kopiemi. Navíc umí o své práci a rodinné tradici nádherně vyprávět. Je radost ho poslouchat. A bobříka odvahy jsem si dala, když jsem za asistence party klempířů vylezla na nejvyšší bod střechy Národního muzea. Zvenku, jen po lešení. To víte, že se mi třásla kolena a nemohla jsem myslet na to, jak se pak dostanu dolů, ale ten unikátní výhled na Prahu za tu námahu stál.
Při výročích člověk většinou trochu rekapituluje. Co pro vás Toulavá kamera znamená?
Toulavá kamera je přesně ten typ pořadu, který člověk musí dělat srdcem. Bez toho by to nešlo. A nám se povedlo dát za léta jeho existence dohromady partu lidí, kteří to tak mají. Jsou to vlastenci každým coulem a do každé reportáže vkládají i kus sebe. Mají rádi naši domovinu a svou práci dělají s láskou. A to je na výsledku znát a diváci to cítí. Možná i proto si Toulavku tolik oblíbili. Tahle nejsilnější lidská emoce se totiž ničím ošidit nedá, natož nahradit.
Rozhovor s režisérem Toulavé kamery Hanušem Hackenschmiedem
Co pro vás Toulavá kamera znamená?
Spolupráci s různorodými týmy, které jednotlivé reportáže vyrábějí a přeneseně seznámení s mnoha novými prostředími i lidmi, jejich umem, koníčky a zálibami. Také je to pro mne určitý způsob sebevzdělávání, takže když při sledování soutěžních pořadů padne otázka, co je to „vochle“, tak já vím.
Kdy a jak jste se s tímto pořadem spojil?
Někdy v průběhu roku 2002 mě oslovila Iveta Toušlová s tím, že má nápad vyrábět v rámci zpravodajství magazín o životě u nás z té pozitivní stránky a jestli bych se na něm nechtěl režijně podílet. Vzhledem k tomu, že toto téma se mi zalíbilo, neváhal jsem a nabídku ke spolupráci přijal.
Vzpomínáte si, jak jste začínali?
Bylo to hezké období. Občas ale také náročné. Pamatuju si kupříkladu reportáž z Moravy o výskytu bobrů v tamní krajině, kde v celém, v té době čtyř a půl minutovém, příspěvku nebyl jediný záběr bobra. Autoři totiž žádného při natáčení neobjevili.
Co byste Toulavce popřál do další dvacítky?
Aby její sledovanost a úspěšnost u diváků byla stále tak skvělá, i když ji přibývá konkurence. Nejen v podobě stejně zaměřených pořadů, ale i nových médií.
Foto Česká televise
