Maso-půst a maska

Masopůst, masopůst -

jen mne holka neopust!

(K. J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla)

Ostatky neboli Popeleční středa bude v letošním roce 22. února. Období od Tří králů do začátku půstu, do Popeleční středy se nazývá Masopust lidově „fašank“, na Moravě pak „voračky“, „končiny“. Především poslední tři dny se konají lidové nevázané veselice v maskách.

Maska má své významné místo v evropském kulturním vzorci. Karnevalizace (z latinského carnevale, asi dát masu vale nebo carni-val ve významu nabytí síly (valere) z masa (caro, genitiv carnis)), poslední den před očistným půstem. Obojí značí úkon přechodového rituálu. Především v městském prostředí se ve středověku odehrávala po zhruba čtvrtinu ročního cyklu, kdy se na jihu Evropy konaly svátky karnevalového typu. Po zavedení čtyřicetidenního křesťanského půstu před Velikonocemi se původní svátky jara vycházející ze staroslovanských základů mísí s karnevalovým rejem masek, jehož původ je třeba hledat u italské a německé šlechty a měšťanů v obdobných svátcích antického světa, v takzvaných saturnáliích, bakchanáliích a jim podobných, a přesouvají se právě do období před Velikonocemi.

V divokosti je záchrana světa

(H. D. Thoreau)

Zprávy o Masopustu pocházejí na českém území ze 14. století. Šlechta jej konala jako dvorské zábavy, měšťané mu otevírali brány měst za pomoci jemu holdujících studentů. Během 18. století se Masopust s jeho hodokvasy přesouvá z městského prostředí na venkov. Pomalu se tedy z měst vytrácí a mísí se s oslavou svátků jara, které živelně probíhaly na venkově. Tento „lidový karneval“ nevycházel z radnice, kostela.., ale z obecního rynku, který ovládl i s jeho obydlími.

Ozvláštňoval, rozleptával a očišťoval tak skrze svůj rytmus a masky prostředí sídelního celku. Každý jeho obyvatel byl vtažen skrze karnevalizaci do akce. Svou roztěkanou chůzí, vířením v určitém rytmu se dostával do snového tranzu, kde se všední čas zastavuje a také proměňuje. A ve svém karnevalovém převleku tančí o život „ke své spáse“. Masopustní rej vstupoval tak ve všechny sociální hierarchie, které svým rejem nabourával, a zpochybňoval stereotypní žití města „oním divokým“. Tato barevná divokost se rodila z nitra účastníků, z jejich nevědomí, ne z vnějšku. Po tyto dny mohl být každý občan tím, čím chtěl. Masopust svým rejem upozorňoval na společenské poklesky různých tříd a person, zesměšňoval a karikoval nešvary, a tím dané společenství pročišťoval od tenzí a „jistého velikášství“.

Můžeme jej svým způsobem chápat jako velmi živou „divadelní performanci“, která svou akcí vstupuje do každého obydlí a do každé hierarchie, kde „jeviště se stává hledištěm a hlediště jevištěm“. Provází jej smích nevázaný, jurodivý, jde o smích očistný, o smích bláznů... Ten míří na všechno a na všechny. Tato radostná katarze „vymetá každý kout“ a po jistý čas odstraňuje z pospolitosti veškeré napětí, jež se hromadí ve složité síti sociálních vztahů. Překonává sociální tabu a uvolňuje tak možnost otevření opětovného dialogu. Člověk mohl alespoň po tento čas vystoupit z jistého „sociálního komformismu“ a za pomoci tance a smíchu dojít ke katarzi, což zřejmě souvisí ve venkovském prostředí se znovu „oplodněnou zemí“, tedy s cykličností svátků jara a oslavou jeho příchodu.

Tento „bláznivý rej“ velmi často odkrývá a demaskuje identitu skutečnou a změna identity formou vytržení mnohdy mohla i překročit „onu hranici“ mezi zábavou a nebezpečím. Kolektivní vytržení, jehož energie se stává i určitým rizikem pro městské prostředí, „místní establishment“, a proto je také tento fenomén postupně vytěsňován na venkov blíže divokosti. Tam za humny „ono divoké“ prodlévá. „Divočina, líheň obrazů“ (archetypů) je u dnešního člověka bohužel zapomenuta, překryta, a tak si hledá v moderní společnosti jiné cesty, formou obsese.

Maska je „médiem uvolnění a aktivizace psychických sil“

(Lomel)

Součástí tohoto „karnevalového reje“ je maska (jinak také maškara, kukla, škraboška, larva, charpa, ale také persona). Arabské sloveso maskh značí „proměnit se“ a podstatné jméno maskharah označuje šaška. A ten svým svobodným konáním, když ještě „seděl u trůnu vládců“ a upozorňoval „na věci zřejmé, leč opomíjené...“, nastavoval tím své zrcadlo moudrosti. A kdo mu naslouchal, ten viděl a věděl...a kdo si myslel, že žvaní jen láry fáry, vede plané řeči, mluví jen hlouposti, ten se nic nedozvěděl.

Člověk jako by díky masce ztrácel svou tvář, svou identitu. V minulosti měla maska v evropském prostředí stejně jako dodnes u přírodních národů daleko víc význam spirituálně-magického vstupu do jiného světa. Například pojem pro její označení „larva“ má původ ve starolatinském výrazu lárua, který znamenal „ducha zemřelého“, ale také „posmrtnou masku“. Blízkým latinským slovem Lár bylo pak označováno „ochranné domácí božstvo“. Nakonec slovo larva je v živočišné říši také převlekem.

Maska se z hlediska lidské fyziognomie váže k hlavě, lebce, která byla brána jako místo duchovní síly, kde tato síla prodlévá i po smrti. Výraz mnohých masek je silný, emočně nabitý, maska je spojena s hrou a hra může otevírat nejen určitý způsob hádanky - věštby formou imaginace.

Postupně dochází k posunu významu masky směrem ke karnevalizaci. Maska tak pozbývá onu sílu „přenosu“ a stává se pouze hrou, která cosi karikuje. Přesto nám původní význam masky přežívá i v evropském prostředí v některých z dětských hrách či v lidové slovesnosti. Především na venkově, kde jeho obyvatelé byli blíže „onomu nespoutanému“ tedy divokému, které povstávalo mnohdy hned za jejich obydlím, zobrazovala masopustní maska také přírodní síly a mohla tak navazovat kontakt především s chtónickými božstvy, bytostmi spjatými se zemí, s antropomorfními bůžky nesenými kdysi v procesích v antickém Řecku či s duchy předků (dědy, dědky) s nimiž putovali Slované do svých nových domovů.

Tyto síly jsou k takovému reji přizvány a dochází tak k míšení časů, tedy i skutečnosti. Člověk se snaží navázat kontakt s dušemi svých předků nebo ovládnout přírodní jev či usměrňovat jeho projev, což se týkalo především plodnosti, s novým cyklem se otevírající. A to jak tancem, písní, ale především maskou, člověk proměnou sebe tuto sílu přivolával, citýroval a následně usměrňoval, fixoval, navazoval s ní určitý kontakt, komunikoval.

Kdo se však blíží svému cíli, ten tančí

(F. Nietzsche)

Maska nabývá své působnosti, dynamiky především díky pohybům těla a jeho pózismu. Na východě je to patrnější, „tam se tančí více rukama“, na západě „nohama“. Rytmus jeho chvění v rytmických poskocích či tanečních krocích doprovázen písní a rykem známe nejen z rituálů přírodních národů, ale jeho odlesk můžeme najít i v některých figurách venkovského masopustu. A rytmus jeho změny je především spojen s proměnou dechu, to může vést při takovém reji k „rozpadu vědomí“ a následně k změně identity. Vždyť nakonec pojem „duše“ je ve všech kulturách jen modifikací dechu.

Maska se tak stává určitým prostředkem, médiem, díky kterému vstupujeme „v onen jinočas“. Maska může „zázračně ožít“, pokud využije „při své hře“ odlesků a stínů, je-li patřičně oduševněna díky adekvátnímu napětí. Tvář pod maskou musí opravdu záchvěvy energie prožívat, „hrát jimi...“ Při překročení „oné hranice“ se maska při rituálu stává i určitým ochranným prostředkem. Maska je jakousi zárukou, že ztráta identity je jen dočasná. Osoba, která si ji nasadí, cítí, že nedošlo jen k proměně její tváře, ale že se mění samotná podstata její osobnosti, vyvstávají v ní určité emoce, které by jinak ani nebyla schopna předstírat, hrát. Její pohyby se proměňují odpovídajíce jiné personě či fenoménu, to vše je doprovázeno změnou barvy hlasu. Vše to přichází odkudsi, „zmocní se jí to“.

Tuto psychofyzickou proměnu můžeme velmi dobře pozorovat například v šamanismu či při nějaké rituální akci. Rozmanité projevy identity, kdy maska je nástrojem hry, kdy člověk své vlastní identity pozbývá a nabývá identity jiné, odmítal křesťanský monoteismus jako dílo ďábelské vycházející z polyteismu. Křesťanskému monoteismu se ale na rozdíl třeba od islámu nepodařilo zcela vymýtit „hru s identitou“.

A tak dodnes v masopustním reji můžeme objevit zoomorfní (zvířecí) masky dokládají smysl obyčejů spojených s fenoménem přírody a jejími silami (medvěd, vlk, liška, beran, kocour, kozel, kohout...). Sociální rozvrstvení nám pak zobrazují antropomorfní masky: postavy profesní, etnické, symbolické (hospodář, hospodyně, farář, kantor, rychtář, ponocný, myslivec, ras, rozmanití řemeslníci, muzikant, dragoun, Turek...), dále se zde objevují postavy Žida, báby, Cikánky, nevěsty a ženicha... Pak jsou tu podivné postavy jako Klibna - kobyla, Brůna, která měla atributy různých zvířat (kozy, žirafy, velblouda, berana...), dále Slaměný (Pohřebenář), který stejně jako medvěd nesl v sobě symbol plodivé síly, dále Turoň symbolizující opět sílu a plodnost a Laufr, který byl pro svůj pestrobarevný oblek nazýván také Strakatý.. A pak čert, divá žena, mouřenín a samozřejmě smrtka. Občas se objeví v některém reji i figura, která se zde potácí jako odlesk minulosti a již nikdo neví, co v sobě skrývá. Někdy se v masopustním reji vyskytuje i sám Masopust oděný v pestrobarevný šat, zpodobňuje Bakcha, boha vína, veselí a plodnosti. Ten vyšel především z městského prostředí jako odlesk antických „bakchanálií“. Fantomy, které vtrhávají v masopustní rej se tak snaží svou bezuzdností obnovit a omladit obývaný prostor.

...on hledal lid, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné...

(K. H. Mácha, Pouť krkonošská)

Časem však maska přestává mít sílu přechodu „v jiné“ a stává se bohužel jen prostředkem karikatury nebo přetvářky, anonymity moderního světa s jeho spletitou sociální hrou. Stává se personou ve významu sociální role, kdy je pro mnohé lidi nosičem existenciální přetvářky, lsti, přizpůsobením se určitým společenským konvencím a konformitě. Proto je také dnes tolik důležitá personalistika, ta v podstatě rozhoduje o profesním osudu člověka. Ve společnosti je tento moment hry bohužel mnohými preferován jako „možnost přežití“. Dochází tak u jednotlivců ke zcizení, neautenticitě. Využívány jsou pak v rámci komunikace především tzv. „slovní masky“.

Hra se změnou identity je v evropském kulturním prostoru, ale i jinde neodmyslitelným atributem lidství a jeho kultury. Maskování je také odrazem určitých obrazů, které lze v okolní přírodě pozorovat u rostlin a živočichů. Zajímavostí je, že upoutávání pozornosti, ať již skrze zpěv, tvar a zbarvení či určitými „rituálními tanci“, až na malé výjimky nacházíme u samců. Vyvolání děsu má pak odradit útočníka či zpacifikovat napadenou kořist.

Samice naopak svým zbarvením splývají se svým okolím a u nich má maskování vyloženě ochranný charakter, kdy je činí neviditelnými. Původ maskování je nakonec také spojen s mužským pohlavím a byl zapovězen ženskému. Lidská maska působila tak, že navenek skrývala svou podstatu a dovnitř dávala možnost vnitřní transformace.

Dříve naháněly hrůzu fantomy, síly ze zásvětí, nyní je to člověk se svou nelidskou silou, ze které tato hrůza povstává. Jeho stav otupělosti vede k vyčerpání doprovázené různými druhy posedlosti. Skrývá se u mnohých bohužel za maskou v křeči jejich pocitů. Očistnost „svátečního času“ mizí.

Pojmy vytvářejí modly Boha, pouze vytržení něco uchopuje

(Řehoř z Nyssy)