Když v roce 2008 Jiřina Petrovická zemřela, napsal jsem nekrolog s názvem »Odešla paní kněžna«. A skutečně nikdy jsem nezapomněl na její »královské« role. Čišela z ní noblesa oněch kněžen a královen, ač při tom byla také »dívčinou« zpívající pro nás »Plují lodě do Malagy, plují lodě do Triany«.
Znali jsme se dlouho. Ani nevím, při jaké příležitosti nás představili. Naše napřed náhodná setkání, byl jsem jejím obdivovatelem, vždy skončila u divadla, i když – přiznávám – i na nemoci jsme se dostali. To bývalo především při našich setkáních v nemocnici Na Homolce, kde jsme se shodou okolností potkávali na »kardiu«. Nevím, jak to přišlo, ale mé pozvání na kontrolu se často setkávalo s jejím. Na její »pane doktore, máme na sebe štěstí«, bylo po letech zapomenuto a já už z jejích úst slýchával jen své křestní jméno, většinou dokonce ve zdrobnělé formě, jak mi, aniž jsem o to žádal, říkávali přátelé. Býval jsem v tu dobu častým návštěvníkem jejího bytu, kde mě čekávala se svým Tomášem, abychom se jedenkrát za měsíc – to bylo po převratu – scházívali s řadou dalších herců, režisérů či »pracovníků kultury« u dvoudecky vína, abychom nezůstávali sami v tom děsivě se měnícím světě, kde vznikají »hodnoty«, které nám byly cizí. Já skončil v novinách, kde jsem strávil několik let, ona, Jiřinka, zase po skoro čtyřiceti letech v Národním divadle, kde pro ni a několik dalších herců předchozích generací už nebylo místo.
Osobně jsem ji však znal už od studentských let. Stával jsem nahoře na balkoně Národního divadla a i když hodně vzdálen od samotného jeviště, já, studentík z posledního patra »Zlaté kapličky«, žmoulající v ruce program zakoupený u biletářky, jsem se až zamilovával do její paní kněžny v Jiráskově Lucerně, Porcie v Shakespearově Kupci benátském či Desdemony v Othellovi. Později, už jako dospělý, posunutý na nějaké sedadlo v hledišti, jsem se těšíval právě na ni. Nikdy nezapomenu na její roli Čapkovy Matky ve stejnojmenné hře, či, úplně odlišnou postavu mamselle Margarethe v Tylově Fidlovačce.
Bylo by ještě mnoho rolí, na něž bych mohl vzpomínat a často si také vzpomenu. Měla totiž nádherný hlas a stále byla velmi pohlednou ženou. Ten hlas nás doprovázel často z rozhlasových vln – také na divadle byl jednou využit, aniž jsme herečku viděli. Propůjčila ho totiž Lady Macbethové ve Verdiho Macbethu. Za ony »hlasy« v roce svého úmrtí obdržela Cenu Prezidia herecké asociace za celoživotní mistrovství v dabingu. Bylo to překvapivé, možná, že se vedení Národního divadla cítilo dokonce zaskočené. To vedení, které nedovolilo, tak jak bylo zvykem, zasloužilým hercům divadla vypravit pohřeb Jiřiny Petrovické právě odtud. Zvítězily politické hry. Jiřinka se totiž své víry nevzdala, ona, vychována válkou a Jaroslavem Průchou, s nímž dnes společně spí svůj poslední dlouhý sen na pražském Vyšehradském hřbitově.
Jiřina Petrovická měla být učitelkou. Za války proto ukončila »učitelák«. Pocházela z Pardubic. Jenže táhlo ji divadlo. A protože Jaroslav Průcha byl zároveň partnerem její matky, měla tedy učitele Thalie přímo v rodině. Ten ji společně s herečkou Mílou Pačovou připravil na hereckou dráhu. Pak už přišlo na rok kladenské divadlo, po něm plzeňská štace a po válce Realistické divadlo, krátce i Městská divadla pražská, aby přijala angažmá v Národním divadle a už zde zůstala až do zmíněného odchodu. Tady, kromě těch rolí, které jsem zmínil, si zahrála Janu z Arcu v Shawově Svaté Janě, Natašu Ivanovnu v Čechovově Třech sestrách či slečnu Mabel Cikternovou ve Wildeově Ideálním manželu. Byla i filmovou herečkou, i když ve filmu tolik příležitostí nedostávala. Jmenujme např. snímky Čtrnáctý u stolu, Nahou pastýřku, Krakatit či Strakonického dudáka a seriály Jana Eyrová, Třicet příběhů, anebo Rozpaky kuchaře Svatopluka.
Když jsem jí navštěvoval v bytě nad Arbesovým náměstím, vždy mě přímo od dveří zavedla ke svému stolu a změřila mně tlak. Nebylo to nutné, ale říkávala, že jsem na tom podobně jako je ona a člověk se má kontrolovat. Tomáš, její partner, se mně smával, říkával, že tak poslušného návštěvníka tady nemívá. Možná proto si mě také vybrala, abych před skupinou přátel uvedl její kulaté narozeniny, které jsme oslavili v restauraci na zmíněném náměstí. To jsem ovšem nevěděl, že rok po její smrti, zemřela 10. října 2008, se tu sejdeme, abychom si společně poslechli monology z her, v nichž hrála, a potěšili se s písní, již ve své době zpívala snad celá republika. Nazpívala ji pro nás národní umělkyně Jiřina Petrovická, jež by dnes, tedy 30. ledna 1923, oslavila svých sto let.
Jaroslav Kojzar