Jiří Fišer vzpomínal na 27. leden 1945: „Bylo sněhu po kolena a my jsme s radostí vyběhli a vítali vojáky.“ Byl posledním žijícím dvojčetem pocházejícím z Československa, na nichž Josef Mengele prováděl pokusy.
Bylo mu čerstvě devět let a osvobození se dožil se svým bratrem Josefem po devíti měsících strávených v baráku č. 14, kde na nich osvětimský lékař Josef Mengele prováděl své pseudovýzkumy.
Mengele a většina Němců z Osvětimi uprchli několik dní před příchodem sovětských vojáků. S sebou vzali dvacet tisíc vězňů, v rozlehlém komplexu tří koncentračních táborů zůstala hrstka německých vojáků a asi osm tisíc vězňů neschopných evakuace a dětí.
Dva dny před příchodem Sovětů hnali Němci Jiřího a Josefa v trojstupech s dalšími vězni z části Birkenau do několik kilometrů vzdáleného tábora Auschwitz I. „Polovina starých lidí tam vůbec nedošla. Zastřelili je. Cesta z Birkenau do Osvětimi byla poseta mrtvolami. My jsme šli vepředu, vždycky jsme slyšeli ránu,“ popsal chvíle před osvobozením Jiří Fišer.
Mrtvých těl napočítali sovětští vojáci v areálu tábora asi 600 a nebyl to zdaleka jediný důkaz po zločinech napáchaných v Osvětimi. Ačkoli Němci začali tábor likvidovat už v létě 1944, všechny stopy o masovém vraždění nezahladili. Zničili archívy, vyhodili do povětří krematoria a čtyři z pěti plynových komor. Tu poslední pouhý den před příchodem Rudé armády.
Sověti v táboře objevili sklady plné osobních věcí patřících 1,3 miliónu žen, mužů a dětí, kteří do Osvětimi přijeli – statisíce zavazadel, pánských obleků, ženských šatů či dětských botiček, brýlí, modlitebních šál, hrnků, tuny lidských vlasů připravených na zpracování.
Hrůzné obrazy, které se příchozím vojákům naskytly, zachytil kameraman filmového štábu Rudé armády Alexander Voroncov. Vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu – na jedné takové fotografii jsou zachyceni i Jiří s bratrem Josefem.
Zvrácené pokusy Mengeleho
Měli štěstí, že se na nich Josef Mengele nedopustil těch nejdrastičtějších pokusů. „Koncem války nám vyměnil krev, což jsme přežili. Také na nás zkoušel očkovací látky. Naočkoval nás tou samou a pak zjišťoval, jestli bude mít na nás stejné následky. A měly, vždycky jsme chytli horečku buď oba, nebo ani jeden. A on to všechno zapisoval,“ vyprávěl Jiří Fišer.
Tak jako všechna dvojčata je Mengele pravidelně měřil a vážil. „Zajímalo ho, jestli se vyvíjíme stejně,“ uvedl Jiří Fišer, naštěstí nechtěl měřit jejich vnitřní orgány... „Některá dvojčata jeho lékaři operovali, aby zjistili, jestli mají stejně velká játra nebo srdce. Hodně hlavně starších dvojčat to nepřežilo.“
Chlapci přežili i to, když jim odebrali litr krve. „Posílali ji pro raněné vojáky na frontu,“ vysvětlil. Všechna dvojčata „zachráněná“ Josefem Mengelem před plynovými komorami pro jeho pokusy měla lepší přístup k hygieně a přídělům potravin. Barák, ve kterém Jiří s Josefem a ostatními dětmi žili, připomínal ošetřovnu. „Byly tam kavalce se slámou a mezi jednotlivými postelemi byly bílé plachty jako v ordinaci. Takže jsme každý spali zvlášť. Některé děti nemohly usnout a pořád se na posteli pohybovaly.“
Mengele se k nim choval slušně, Jiří na něj vzpomíná jako na dobře oblečeného pana doktora. Skutečnost, že po válce unikl spravedlnosti, připisuje jeho inteligenci a také bohatství jeho rodiny, díky kterému měl dostatek financí na útěk do Jižní Ameriky.
Po pár dnech naložili sovětští vojáci Jiřího a Josefa s dalšími dětmi do nákladního vozu a odvezli je do dětského domova v Košicích. „Na ten vzpomínám velice špatně, děcka tam měla hlad. To bylo slávy, když si pro nás přijel strýc,“ vyprávěl Jiří. Na příjezd strýce Emila si museli bratři počkat až do září 1945. Přijel pro ně na výzvu, kterou vysílal rozhlas.
Válku nepřežilo šedesát členů rodiny
Emil Fischer odvezl bratry do Nesovic, kde bydleli u příbuzných, kteří přežili Terezín. V koncentračních táborech zemřelo šedesát členů širší rodiny včetně tatínka Arnolda Fischera, který se jako železniční úředník zapojil hned na začátku války do odboje. Gestapo ho v roce 1940 zatklo a 17. května 1941 zemřel v koncentračním táboře Neungamme.
Až po letech Jiří zjistil, že maminka a starší sestra Věrka zemřely v plynové komoře v Osvětimi při likvidaci tzv. rodinného tábora spolu s dalšími 3 500 ženami a dětmi. Maminka byla vybrána při selekci na práci, ale odmítla opustit dceru Věru. „Velmi špatně jsme se s tím vyrovnávali. Nevěděli jsme nic a každý den jsme čekali, že se nám maminka a sestra Věra vrátí.“
Po válce musel Jiří rychle dohnat učení – zameškanou obecnou školu absolvoval během dvou let a po gymnáziu pokračoval ve studiu na Vojenské škole Jana Žižky v rodné Moravské Třebové. Toužil stát se leteckým technikem, ale kvůli shodě nešťastných náhod a zdravotnímu stavu se to nepodařilo. Jiří místo toho vystudoval ještě průmyslovou školu v Olomouci.
V roce 1956 si nechal změnit německy znějící Fischer na Fišer, protože měl kvůli svému jménu problémy. O čtyři roky později se oženil a usadil se v Mohelnici, kde žije dodnes.
Ke svému jednovaječnému dvojčeti Josefovi měl celý život velmi blízko, a tak bolestně nesl jeho smrt v roce 2011. S prožitým válečným traumatem se dodnes těžko vyrovnává. „Člověk měl kolikrát takové blbé sny o mamince a o tom všem,“ uvedl na závěr Jiří Fišer.