Proč je církev svatá

Všichni katoličtí křesťané jistě znají úsloví „svatá Matka Církev“, které nás provází od nepaměti. Na pozadí minulých i současných selhání se toto úsloví zdá poněkud problematické. Proč by měla být nějaká instituce, byť náboženská, svatá, to znamená dokonalá, jak se toto slovo běžně chápe. Na čem tedy stojí svatost církve?

Nehodlám se zde pouštět do žádných teologických úvah. Místo toho si pomůžu přirovnáním, které ukáže celou věc jasněji. Přirovnání je jednoduché. Předpokládám, že všichni známe pojem „Svatá země“. Je to území, na kterém se rozkládá dnešní stát Izrael a Palestina. To, co se dnes děje na tomto území, a dělo se i v minulosti, nezavdává žádný důvod k tomu, abychom je označovali pojmem „svatý“. Přesto však tato země svatá je. Nikoli kvůli minulému a současnému dění, ale kvůli tomu, že často na pozadí tohoto dění, se v této části světa odehrávaly události podstatné pro naši spásu.

Stejné to je i s církví. Církev není svatá kvůli svým členům, kteří se jednou drží lépe a jindy hůře, ale kvůli tomu, že ji založil Kristus, stal se její hlavou, učinil ji svým tělem a dal jí svého Ducha, který v ní svatě působí. To, že Duch Svatý svatě působí v církvi znamená, že jí poskytuje prostředky, které věřícím umožňují růst ve svatosti, tedy přibližovat se Bohu. Jak této skutečnosti využívají jednotliví křesťané, je už věc jejich svědomí. Úsloví „církev svatá“ tedy nespadá do kategorie morální, ale existenciální.