Není divu. Ačkoliv Jiří Moulis patřil k partaji, proti jejímuž stylu vládnutí před rokem 1989 prvně jmenovaný bojoval, zůstal charakterním a lidským. Prokázal to zejména v srpnu 1968, za což pak v dobách normalizace ošklivě pykal.
Oblíbenost někdejšího primátora Liberce (tehdy předsedy městského národního výboru) dokazuje i fakt, že funkci zastával dvakrát. Nejprve mezi lety 1964 až 1969 a pak po sametové revoluci, v roce 1990 úřadoval na radnici takřka rok. Paradoxně ho na post nominovalo Občanské fórum.
Že Jiří Moulis nebyl v šedesátých letech žádným zkostnatělým aparátčíkem, ale moderním politikem s liberálním myšlením evropského střihu, dokládají slova jeho velkého přítele, architekta, kolegy slavného Karla Hubáčka, Miroslava Masáka.
„V roce 1964 se stavěl první pavilon nových Libereckých výstavních trhů a bylo potřeba získat materiály a výrobce atypických prvků drobné stavby. Pan primátor společně se Stanislavem Bartoníčkem s námi jezdili do Mechaniky Prostějov, Plastimatu Libuň, do Napaka v Praze, do Válcoven trub Chomutov a ke slovenským pilám. Přesvědčovali, žádali, prosili a pavilon v roce 1965 stál,“ vzpomínal v laudatiu v roce 2014, kdy Moulis zemřel, tvůrce například pražského obchodního domu Máj či dnes již zbouraného nákupního centra Ještěd v Liberci.
Rozkvět Liberce
A pokračoval: „Podobné to bylo i s dalšími libereckými stavbami, které jsou uváděny v zahraničních encyklopediích architektury: s obchodním střediskem na Soukenném náměstí a s televizní věží na Ještědu. Primátor se postaral i o finanční prostředky pro stavbu městského bazénu. A následovaly další stavby: obytná čtvrť Františkova, zvelebování botanické zahrady a zoo, příprava dominující stavby nemocnice, rozšiřování areálu vysoké školy a tak dále.“
Moulis byl komunista, jehož milovali. Projev mu psal i Václav Havel |
Moulisovou zásluhou se v krajské metropoli roku 1969 konala také slavná výstava Socha a město, jež z Liberce stvořila místo se světovým renomé, anebo mezinárodní sympozium výtvarných umělců, architektů a sociologů.
Moulisova manželka Jiřina pro MF DNES popsala, že její choť bral práci pro město opravdu vážně a svědomitě. „Liberec, to bylo jeho. On se o něj fakt staral. Šli jsme třeba o víkendu na procházku, a když manžel uviděl někde nějaký bordel, tak hned v pondělí ráno volal na příslušná místa, aby to napravili,“ vzpomínala.
Privilegií coby prodavačka nevyužívala
Přiznala také, že jako „paní starostová“ rozhodně nevyužívala žádná privilegia. „Já byla prodavačka, neustále jsem tahala nějaké bedny, tvrdě pracovala. Jenom jsem ale pořád prala pro muže bílé košile, každý den měl do úřadu připravenou čistou,“ svěřila se s úsměvem. Připomněla, že její manžel znal například zpěváka Waldemara Matušku, který do Liberce často zajížděl, nebo scenáristu Jaroslava Dietla.
„Pamatuji si, že s panem Dietlem hrál můj muž ping-pong na dovolené v Doksech. Pan Matuška i s jeho budoucí ženou Olgou u nás několikrát byl i doma. Jednou jsme s ním šli na taneční zábavu do Lidových sadů. O přestávce jsme se procházeli v nedalekém parku a mně byla zima. A pan Matuška jako správný gentleman sundal své sako a dal mi ho přes ramena,“ uvedla Jiřina Moulisová.
Zlom nejen pro Liberec, rodinu Moulisových, ale i řadu Čechoslováků přišel v osudový 21. srpen 1968, kdy do země vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Synovi Jiřího Moulise, taktéž Jiřímu, tehdy bylo osmnáct let.
V srpnu 1968 ho hledali všude
„Táta byl tenkrát předseda Svazu měst a obcí Československé republiky a v ten osudný den nepobýval v Liberci, jelikož byl tehdy na nějakém jednání v Praze. Začala ho ovšem hledat okupační vojska, i nějací pánové v kožených kabátech. Chtěli ho zatknout jako čelního představitele města. Zkoušeli to několikrát na radnici i u nás doma. Dokonce i v té Praze ho naháněli. Do Liberce se dostal asi za dva tři dny na nějakou nádražáckou průkazku vlakem. To už byla trochu konspirace,“ vyprávěl Jiří Moulis mladší.
Liberec se zbaví další zanedbané čtvrti. Na Františkově budují nové domy |
Právě tehdy se prvně osudově setkali Václav Havel a Jiří Moulis. Ještě společně s hercem Janem Třískou. Oba se zrovna nacházeli v Liberci, starosta je hned oba přijal na radnici a umožnil jim vysílat jejich dnes již legendární komentáře proti okupantům v rozhlase a televizi.
„Museli jsme nakonec spát u známých, aby muže nezatkli, necítili jsme se v bezpečí. On zase přebýval v rodině své sekretářky. Pak ale Rusové radnici obsadili a našli ho. S Havlem jsme se pak setkali až po revoluci. Jednou tady v Naivním divadle a pak nás pozval na večeři na Hrad,“ dodala Jiřina Moulisová.
Z radnice k míchačce
1. října 1969 Moulisova éra na radnici skončila. Hrdě odevzdal stranickou legitimaci a netoužil být „normalizován“. Vrátil se na původní místo do Montážních závodů, kde kdysi dělal ředitele. „Když se vrátil, tak ho vyhodili. Šel pak do malého stavebního podniku, tam dělal třeba u míchačky. Až do revoluce jsme jako rodina zažívali těžké období. Neměli jsme moc peněz, po večerech jsme si přivydělávali lepením různých pytlíků, výrobou korálků. A to ještě táta musel dělat pod jiným jménem, protože ho neustále kontrolovali,“ upozornil Moulisův syn.
Paní Jiřina doplnila, že když jejího manžela strana odstavila, obrečel to. „Každý měsíc ho chodili kontrolovat, zda nebere moc peněz. Někteří nám dokonce říkali, ať se z Liberce odstěhujeme, syna nechtěli nikde zaměstnat. Lidi, kteří mu, s odpuštěním, lezli do zadku, náhle přecházeli na druhý chodník,“ zamyslela se dnes šestadevadesátiletá žena.
Vše na chvíli napravila sametová revoluce. Moulis tehdy do jisté míry kráčel v Havlových šlépějích. Byl první, za kterým vyslalo Občanské fórum své posly s přáním, aby se znovu postavil do čela města. „On to sám nechtěl, ale chtěli to lidi, a tak to bral jako službu jim,“ okomentoval Jiří Moulis mladší. Jeho otec se tak stal vlastně prvním skutečným polistopadovým primátorem města Liberce. A i když ve funkci nezůstal ani celý rok, stihl například nechat opravit náměstí před radnicí nebo Masarykovu ulici.
Padesátá léta u StB
I v roce 1990 musel z radnice odejít tak trochu z donucení. „Pan Drda, který přišel po něm, na něj najednou vytáhl komunistickou minulost a také to, že byl chvíli u StB. Udělali to účelově. Odchod ho trápil, zároveň ale viděl, jak se do čela radnice pomalu dere ODS a začíná neblaze proslulé korupční období. Neodcházel úplně šťastný,“ zamyslel se Moulisův syn Jiří. „Drda byl pak paradoxně za svou službu Liberci v roce 1999 odměněn a zvítězil v anketě Ropák roku.“
Chtěli, aby jim připomínala plavbu po Nilu, říká o Strossově vile kurátor |
Manželka Moulise říká, že byl vojákem a do StB dostal v padesátých letech přidělení a sám s tím nesouhlasil. „Byl tam opravdu krátce, příčilo se mu vyslýchat lidi. Jednou přišel ke svému nadřízenému, na stůl mu položil odznak a pistoli a řekl, že končí. Jeho vedoucí mu na to odvětil: 'Pamatuj, ty už nikde místo nedostaneš! Ty budeš jedině dělat kopáče na silnici.' Je pravda, že pak nějaký čas nemohl dostat zaměstnání. Neměli jsme ani na jídlo a do toho malé dítě. Museli jsme prodat fůru věcí, chodili jsme do lesa na šišky, abychom měli čím topit. Takže tohle byla ta jeho slavná kariéra u státní bezpečnosti,“ svěřila se Jiřina Moulisová.
Nechme na závěr opětovně hovořit Moulisova přítele Miroslava Masáka, který k Moulisům každou neděli dopoledne chodil na kávu: „Kdybych měl dnes přiblížit osobnost Jiřího Moulise, řekl bych – chlap. Idealista, kterému sovětská invaze rozmetala vizi Druhého světa, světa zbaveného autoritářství i omámení z konzumu. Romantik, který si své životní vzory vyčetl v mayovkách. Byli jimi ti málomluvní, nevzrušiví, za každých okolností čestní samotáři, ochotní napomáhat všem, kteří se ocitli v nouzi. Politik, který instinktivně chápal, že demokracie je střet příběhů, které se vzájemně neničí, ale prolínají. A které po čase hynou.“
„Proto připouštěl výměny nekonformních názorů v konformní době, proto se v šedesátých letech obklopil na radnici osobnostmi různých oborů: lékaři, architekty, muzikanty a herci, techniky, ale i představiteli církví. Snažil se u problémů, před kterými stál, poznat názory druhých dřív, než vyslovil vlastní soud. Určitě nebyl bez chyby, ale póze sebejistoty a narcismu byl na hony vzdálen. Věřím, že jenom sovětská okupace a normalizace zabránily tomu, aby se urbanistická koncepce a architektura města zapsaly do evropského kontextu. Tak jako historie Hradce Králové a Zlína. Jak dlouho ještě bude Liberec čekat na svého nového Moulise?“
