IVO FENCL
Ošidná perspektiva dítěte je žabí. Není boží, to ne. I když často posílí.
Příklad podobné perspektivy? Román Jacka Schaefera (1907–1991) Shane (1949).
Titulní jezdec-zachránce se zjeví chlapci, spolu s ním uhranutě sledujeme jeho příjezd. Dětskýma očima. Zachránce dobra na koni je přitom ikonickou vzpomínkou, zatavenou vypravěčem do času, kdy mu bylo deset a kdy se něco podobného stalo. A Shane zůstal v paměti, i když idealizován. Román vyšel pod titulem Jezdec z neznáma v českém překladu Jiřího Stránského (1931–2019) prvně roku 1965; znovu rok poté; později ho znovu přeložil Michael Žantovský.
Rámcovou perspektivu dítěte má zrovna tak Eastwoodem režírovaného filmu Bledý jezdec (1985), jehož scénář sepsali Dennis Shryack a Michael Butler. Měli přitom na srdci právě Shanea, i když spíš pamatovaného z filmové adaptace románu (roku 1953 ho hrál Alan Ladd a roku 1966 v televizi David Carradine), na místo hocha ale dali dospívající dívku, které ničemové hned na začátku zabijí psa. Mladá dáma žije s matkou a zoufá si: osada je v ohrožení. Dojde i na četbu a slova Bible, zahřmí, skrz okno spatříme spolu s hrdinkami zastavivšího se titulního jezdce (až zrovna moc bledý není, takže původní slovo „pale“ bychom snad měli přeložit spíš nějak jako „duch“).
Bledý tedy není a má jistý šarm ne zrovna již nejmladšího Clinta Eastwooda.
Všimněme si, že tu samou bytost – s čelem pod krempou – vidíme přijíždět už těsně předtím v dívčině bdělém snu, zatímco je vznášena prosba. Nový „jezdec z neznáma“ (další po Shaneovi a jistěže několika mezi tím) se objevuje jako na zavolanou. Najde nocleh. K večeři přijde v bílém kolárku. Je kazatel. Ale nebojí se práce a zapojí se do ní očividnou silou, když buší palicí do překážejícího balvanu a strhne k práci ostatní.
Není tu ale kvůli tomu, protože je bojovnou šancí, a všimněme si, že předtím, než zlikviduje veškeré početné bídáky, aby opět ujel k horám do neznáma (děvče za ním marně volá), ověří si nárok „hodných“ zlatokopů po právní stránce. Chce se racionálně dohodnout, což duchové obyčejně nedělají, a teprve když opravdu není zbytí, vyzvedne si v úschovně vynález pana Samuela Colta, aby kolár odložil do té samé truhly. Zrovna tak se umí ohánět prostým klackem, a to proti němu klidně může stát patero stejně vyzbrojených chlapíků. Vyřídí je se slovy: „Není nad pořádný kus ořešáku.“ A lotři, kteří prahnou po území zlatokopů, se ho pokoušejí taky uplatit, před čímž je Jezdci nabídnuto pití.
„Holdujete alkoholu?“ „Až po deváté ráno,“ zní opatrné odmítnutí, zatímco ještě u večeře věru neabstinoval. Starší i mladší žena Jezdci v různých momentech příběhu zamilovány padnou k nohám, ale obě jsou odmítnuty s poměrně logickým odůvodněním. Ani jednou není jednoznačně ukázáno, že je Clint Eastwood v tomto filmu „z onoho světa“, ale podle prachmizerného šerifa, proti němuž bojuje a který ho zná z dřívějška, musí přece už být dávno mrtvý. Což je teorie. Mrtvý není. Přijel. Ale když se při mytí obnaží, na zádech má sadu až překvapivě umístěných, byť už zhojených průstřelů.
Tyto dva příběhy si, pravda, s perspektivou dítěte (a dívky) leda pohrávají, oběma ale perspektiva dodá na síle. Pomstu za psa ostatně částečně okopíroval začátek aktuální a silově až „masakrální“ filmové série John Wick.
A dokud se, dodejme, zůstane u „mladé“ perspektivy, lze podobné ozvláštnění leda vítat. Přenos do praxe už ovšem bude ošidný a někdy roku 1992 přichází dokonce sám ředitel Institutu Carla Gustava Junga James Hillman s velice tvrdým přehodnocením veškerého smyslu psychoterapie, nebo aspoň té její části, která se pokouší léčit „ostřelováním“ traumat dětství.
V letech devadesátých upozornil poprvé na tyto postřehy Zbyněk Vybíral (*3. 10. 1961) a „terapie dětstvím“ cílená zvláště na raný intimní život mohla po desetiletí vyhlížet jako přínos, ale nelze vyloučit, že jím nebyla. Aspoň ne pro každého. Psychoterapie toho druhu nalamuje náš svět a nakonec ho tlačí do zániku. Pionýři Divokého západu by se jí vysmáli. I moudré chybně vede k ještě pronikavější citlivosti, až je znemožní a dělá nepoužitelnými v praktickém, neúprosném světě, kde se nelítostná příroda dere na povrch i zpod nánosu civilizace. Muž podobně pitvaný Jungem a jeho následovníky se sotva může po analýze chopit winchesterovky a bránit spravedlivý svět stejně mužně, jako svět brání Shane nebo Bledý jezdec. A naopak! Podobný chlap se může dostat až do stavu, kdy pošetile „přijme“ vlastní dětství, což přece není výhra; protože problémy zůstaly „tam venku“. Ne uvnitř nás, ale vně stojí (často zpuchřelé) instituce a organizace (až už ziskové nebo neziskové) a dítě je tváří v tvář oněm všem paktům – anebo přímo tváří v tvář státu – jen „apolitickým archetypem bezmoci,“ jak to formuluje doktor Hillman, podle jehož názoru archetyp dítěte dávno zmasakroval a ovládl značnou část mysli naší kultury. Stalo se to vlastně už někdy v šedesátých letech a psychoterapie od těch časů vede k jakémusi dětskému kultu právě nejsenzitivnější a často i nejinteligentnější z nás. Taky díky Jungovi a jeho pochopům chybějí podobně zpracovaní politice. Ba nejsou politicky způsobilí, protože politiku vědomě přenechávají méně senzitivním.
Psychoterapie je dobrý vynález. Obrací ale pohled příliš často dovnitř, kde se vidíme jako pouhé dítě. A je vážně přínos dívat se dětskýma očima, jenže nežijeme v pohádce a nejsme ani ve westernu; takže čekání na bledé jezdce z neznáma zůstane mýtem. Fantasmagorií. Sami a více nebo méně sošně jsme přece měli být podobnými Laddy a Eastwoody.
Na nás samotné někde čeká někdo jako na zachránce. Jistě je správné občas „jít do sebe“ a v knize Ilustrovaná frazeologie to zajímavě ztvárnil sám Josef Lada (pranicí), ale vnější svět kvůli světu vnitřnímu, i kdyby ozdravnému, neumře. Nepřestane existovat. A doktor Hillman přímo říká, že se terapie dopouští filozofické chyby, když předpokládá, že nejdřív je poznání, pak jednání. „Podle mě naopak častěji následuje reflexe po události,“ míní – a toto překvapivé tvrzení předního terapeuta je samozřejmě na diskuzi, ale stojí za zamyšlení. Jde o přístup „nemysli, ale jednej,“ jak ho – krajně zjednodušeně – předkládá nový Top Gun: Maverick, a jde o ryze westernový přístup, kdy nejdřív tasím a pálím a teprve vzápětí mi musí dojít, že jsem omylem nezastřelil dobrou duší, ale tu zlou, takže instinkty nezklamaly.
Možná nelze hodit každé trauma dětství za hlavu. Ale zakopaná, jak byla, sama o sobě nepůsobí ta traumata tak výrazné škody, jako když si – často díky terapii – vzpomenete. Dokonce i Freud tohle tvrdil. Traumata bývají generována i – více nebo méně násilnými – pokusy si traumata vybavit. A je možná jen mýtus dvacátého století, že je emoce jako stesk a smutek vážně třeba „zpracovávat“. Někdy je lépe vydržet a pracovat a čekat, a jak plyne čas, rána se zacelí. Ať přitom už terapie probíhala nebo ne.
Terapeutům neberme (abychom si rozuměli) pražádný smysl anebo perspektivy jejich práce.
Ta bude pokaždé pro někoho potřebná. Ale dětsky se smíme dívat leda tak jedním okem (asi jako surrealista Max Ernst), zatímco bojovat a jednat a žít se musí dospěle.