Byla to klasická modelová situace. Zoufalá obrana západních armád nevydrží nápor násobně silnějšího nepřítele. Kolony obrněných vozidel vojsk Varšavské smlouvy projíždějí na plný plyn ruinami rozbombardovaných západoevropských městeček, v jejich čele uhání tanky, které bleskově přecházejí z jízdy do útoku tam, kde narážejí na izolovaná ohniska odporu. A drtí ho. Jinak je jejich cesta na Paříž a Lyon v podstatě volná. Neexistuje totiž nic, co by se brutální ocelové lavině postavilo do cesty.
Právě takový chmurný scénář formoval od samých počátků, prakticky od založení NATO v roce 1949, podobu obranných plánů Severoatlantické aliance. Rozložení jejích sil v porovnání s vojsky Varšavské smlouvy totiž bylo v Evropě po celou dobu studené války nesouměřitelné.
NATO tahalo za notně kratší konec provazu, a byť se postupně snažilo svou taktickou situaci vylepšit, převaha v personálu i výzbroji byla jednoznačně na straně zemí východního bloku.
V hrubém porovnání stálo, ještě ke konci 80. let, proti 14 370 hlavním děl vojsk NATO 26 920 kusů dělostřelectva sovětského, proti 17 785 tankům ze západu se řadilo 32 tisíc z východu… a celkový nepoměr sil na hypotetickém bojišti ještě zvyšovala možnost přísunu pohotovostních záloh zpoza Uralu. Sovětský svaz a jeho vojska Varšavské smlouvy si tehdy mohl pro případný úder dovolit postavit proti 2,8 milionu mužů ve zbraních NATO až šest milionů vlastních vojáků, počet děl navýšit na 47 500, tanků na 54 300. I vojska Severoatlantické aliance sice mohla teoreticky čerpat ze záloh v zámoří, ale teprve až poté, co by ustála prvotní nápor a konsolidovala situaci na evropském bojišti.
Za stavu úplného přečíslení nepřítelem, které bylo v lepším případě v poměru 2:1 a v horším i 5:1, v nic moc jiného než v odstrašení protivníka od záměru zaútočit, a případně zdržování jeho postupu, Západ doufat nemohl. Jestli tomu něco výtečně nahrávalo, pak odhady rozvědky vojsk Varšavské smlouvy. Ta už od svého vzniku v roce 1955 vytrvale chybně nadhodnocovala celkové počty vojáků a zbraní NATO v Evropě.
Sověti věřili, že by proti nim v případě jejich útoku stála výrazně větší síla, než jaká tehdy byla reálně dostupná. Generální štáb vojsk Severoatlantické aliance pochopitelně nemohl spoléhat jen na takové povrchní šálení, které mohlo být rafinovanou zpravodajskou hrou. A proto se v NATO usilovně dumalo nad tím, jak efektivně odradit sovětské obrněnce od uspořádání slavnostní přehlídky na pařížských bulvárech.
Vyčkávající nástraha
Zoufalá situace nutí k zoufalým řešením, a jen máloco vypovídá o prvotní taktické bezradnosti tak dobře jako britský plán – Projekt Blue Peacock.
Na papír se poprvé dostal na počátku 50. let minulého století, aby o tři léta později dostal formálně zelenou. V roce 1954 bylo jeho naplněním pověřeno Královské výzkumné a vývojové středisko pro vyzbrojování, RARDE, které také provedlo první soubor provozních testů na vojenské střelnici v hrabství Kent. V červenci 1957 se už přistoupilo k technické realizaci a zadání objednávek u výrobců. První várka měla zahrnovat desítku exemplářů, druhá až padesát. O co přesně šlo?
Taktika spálené země není ve vojenské historii novinkou. Ustoupit a nezanechat za sebou nic, co by mohlo posloužit postupujícímu nepříteli, patří už po tisíce let k repertoáru válečnictví. Projekt Blue Peacock si ovšem toto pustošení usnadňoval explozí jaderné nálože o síle 10 kilotun. Nukleární miny uschované na místech, kam by nejspíš směřoval prvotní útok, a rovněž i průlom, v obraně NATO vojsky Varšavské smlouvy.
Exploze by rozdrtila čelo postupujících tankových kolon, vytvořila by obří pasivní překážku a znehodnotila strategický potenciál nepřítelem dobyté pozice tím, že by ji efektivně znepřístupnila. Útočník by nezískal nic, zaznamenal by jen ztrátu nejlepších útočných jednotek. A hlavně, protože se hrálo o každou minutu navíc, by ho jaderná nálož v útoku významně zpomalila. NATO by si tím koupilo čas potřebný k reakci a přísunu posil.
S postupem vývoje doznal Projekt Blue Peacock v obranných plánech NATO několika změn.
Původně se s nukleární náloží počítalo jako s funkční „ucpávkou“ do údolí a na hlavních trasách coby nástrojem blokování očekávaného postupu protivníka. Později však bylo stratégy vyhodnoceno, že mnohem účinnější a o poznání praktičtější bude takovou nálož odpálit až ve větším časovém odstupu od zahájení útoku.
To proto, že ono domnělé útočné pancéřové čelo nepřítele by stejně bylo na rizika jaderné reakce připraveno. Rána tedy měla zasáhnout až za ním postupující nechráněné jednotky. Zhruba po osmi dnech. Jenže právě tím nastaly komplikace, které si vyžádaly nekonvenční řešení.
Než dojde zrní…
Prvotní model, který by umožnil odpálení miny na dálku anebo manuálně s pomocí drátů, technický problém nepředstavoval. Ale ono ponechání vyčkávající nukleární nálože, válcového útvaru vážícího sedm tun, s nastaveným osmidenním časovačem už ano. Byla by totiž nehlídaná, proto muselo být zajištěno, že ji protivník nedokáže zneškodnit. Skrýt ji, zakopat ji pod zem, zjevně nepostačovalo.
Proto byla do vnitřního tubusu miny instalována řada bezpečnostních prvků, jež by v případě narušení tlaku, zaplavení nebo mechanického poškození vyvolaly u odjištěné miny do deseti sekund explozi. A tím se dostáváme k té nejobskurnější zajímavosti projektu Blue Peacock.
Teoreticky totiž fungoval perfektně, ale špatně snášel zimu. Třeskutý mráz mohl sám o sobě vyvolat v ochranném plášti odjištěné miny změnu tlaku, a tím i výbuch. Dost nešťastně načasovaný. Inženýři z RARDE potřebovali, aby nálož zůstala v teple a přetrvala alespoň těch osm dní.
Řešením byly slepice. Přesně tak, ta úplně nejobyčejnější kvokající drůbež.
Tucet slepic se měl umístit do ochranného pláště miny, s nasypaným zrním, bez vody, ale s dostatkem vzduchu by tam dokázal bez větších obtíží pět až osm dní přežít. A zbytkové teplo produkované slepicemi by pak zajistilo, že se uvnitř miny příliš neochladí a tlak se nezmění, že exploze nastane teprve, až bude ten správný čas.
Úprava vnitřního prostoru zakopané nálože pro pobyt slepic, případně verze s povrchovou minou maskovanou ve velkém kurníku, si však žádala další úpravy designu a testování nových prototypů. A právě v této fázi už i britským inženýrům došlo, že svou fantazií překonávají práh rozumu. Celý projekt byl v roce 1958 ve vší tichosti ukončen.
Oficiální zdůvodnění britského ministerstva obrany znělo, že rizika spojená s jaderným spadem a politické aspekty přípravy na zničení spojeneckého území radioaktivní kontaminací jsou příliš vysoká na to, aby se jimi daly ospravedlnit obranné cíle.
Koncept vyčkávající nukleární munice hlídané drůbeží se už v NATO dál nerozvíjel.
