Je správné dělit křesťany na konzervativní a liberální?

Rozlišování mezi konzervativními a liberálními lidmi je v dnešní společnosti velmi populární. V běžném obrazu jsou liberální lidé pokrokoví a sympatičtí, kteří společnost posunují dopředu, zatímco lidé konzervativní jsou často vykreslováni jako její brzda. Tento obraz se postupně ujal také v církvi a zdá se mi, že v dnešní době značně nabírá na síle. Mnozí křesťané, vycházející z reformované tradice si na tomto obrazu dokonce budují svoji identitu. V jejich pojetí jsou konzervativní křesťané ti pravověrní, protože věří tak, jak se věřilo vždycky, zatímco liberální jsou ti, kteří do křesťanské víry vnášejí novoty, které tradiční křesťanské víře odporují. Tak dochází uvnitř křesťanského společenství k rozdělení.

Nejinak je tomu i v katolické církvi. Během pontifikátu papeže Františka se událo mnoho změn, které v mnoha katolících vyvolaly buď velká očekávání nebo naopak opatrnost či přímo frustraci. To posílilo bipolární vidění dění uvnitř církve. Dnes jsme ve stavu, kdy jednotlivé skupiny si téměř nemají co říci a hledí na sebe podezřívavě. Tak zvaní konzervativní katolíci leží zakopaní na svých pozicích a liberálové tlačí na další a další změny.

Mám podezření, že toto dělení vyhovuje oběma stranám. Konzervativci se prohlašují za ty, kdo střeží pravověrnou nauku církve a liberálové často touto nálepkou kryjí svoji neposlušnost vůči ní. To ostatně dělají i konzervativní křesťané. Také jim často slouží jejich nálepka jako záminka k neposlušnosti vůči magisteriu církve. Tak jsme se my křesťané nechali chytit do pasti, a také proto nemůže být naše svědectví o Kristu věrohodné.

Jak z toho ven? Mám za to, že dělení společenských skupin v civilní sféře na konzervativní a liberální má své opodstatnění. V této oblasti jde o filozofické směry, které jsou dobře popsané a mají své představitele. V církevní oblasti však toto dělení z výše uvedených důvodů nemá co dělat. Je zavádějící, protože je relativní. Co je konzervativní v našem civilizačním okruhu, může být jinde progresivní. Jako příklad mohu uvést Matku Terezu. V Indii ji někteří lidé neměli rádi, protože svou péčí o chudé bourala zaběhlé vidění společnosti, které vycházelo z hinduismu. Její chování a práci vnímali jako progresivní. Jakmile však překročila hranice euroamerické civilizace, její názory a postoje byly vnímány jako silně konzervativní.

Proto navrhuji tento model nahradit modelem jiným, řekněme kruhovým. V tomto modelu stojí vprostřed Kristus jako hlava církve a jako ten, kdo církvi dává život a orientaci prostřednictvím svého učení. Toto učení je obsaženo v Bibli a apoštolské tradici, které je zachyceno v Katechismu katolické církve. Církev je tajemné Kristovo tělo, tvořené jednotlivými údy, jak by řekl svatý Pavel. Každý úd má v tomto společenství svoji nezaměnitelnou úlohu. V církvi žije Duch Svatý, který je její duší. Jednotliví křesťané se nacházejí blíže či dále od tohoto středu podle své osobní víry. Vzdálenosti jednotlivých křesťanů jsou naprosto legitimní, protože všichni jsme na cestě. Důležité je, že směřujeme ke Kristu jako centru křesťanského života i života vůbec.

Jsem si vědom toho, že tento model není bezchybný. Řeší však rozdělení uvnitř církve a sklon omlouvat svou neochotu podřídit se církevnímu učení a praxi nálepkami konzervatismu či liberalismu. Naopak povzbuzuje k růstu ve víře. Je tu totiž ještě jeden znepokojivý úkaz. Mnoho křesťanů vnímá církev jako pouhou instituci. Proto se také v průzkumech mluví o institucionálním křesťanství. Církev ale není pouhá instituce. Je to Kristovo tělo, které vede Duch Svatý, a to ve všem a se vším všudy. Neposlušnost vůči církvi tedy znamená neposlušnost vůči Duchu Svatému, a to je vážná věc. Začněme tedy své vidění napravovat tak, že přestaneme vidět věci z jednoho nebo druhého pólu, nýbrž ze středu.