„Jsem rád, že jsme si mohli domluvit spolupráci s těmito dámami, které dosáhly velkých úspěchů. Mohly by vás inspirovat, ať se také nebojíte vydat cestou studia filmu,“ zahájil proslov k sedmi desítkám studentek třetího a čtvrtého ročníku ředitel gymnázia David Andrle.

Po potlesku si vzala slovo hlavní koordinátorka programu Kamila Zlatušková, která se prosadila jako producentka, scénáristka, dramaturgyně i režisérka a v současnosti je ředitelkou brněnského festivalu Serial Killer. „Doufám, že si z přednášky odnesete hlavně to, že nic není nemožné. A to i navzdory nepřízni rodiny, přátel i osudu,“ pronesla s úsměvem.

K dívkám promlouvalo šest oceňovaných českých a slovenských producentek a režisérek, které popisovaly své nelehké začátky a cestu, která je dovedla až na vrchol filmové tvorby. „Když chcete dělat film, nečekejte, že to půjde hned. Trvá to strašně dlouho. Ale stojí to za to,“ prohlásila Tereza Nvotová, která režírovala snímky Špína či Mečiar.

Pouť ke kariéře v odvětví označuje nejen za dlouhou, ale i náročnou, a to především po psychické stránce. Její slova potvrzovaly i kolegyně. „Mamka říkala, že mě na filmovou a televizní fakultu v Bratislavě nepustí. Když jsem ukazovala své první projekty režisérovi v Žilině, úplně mi zničil sebevědomí. Říkal, že je hrozně těžké se tam dostat, že to nezvládnu. No, mýlil se,“ vzpomínala Zuzana Liová, autorka oceňovaného filmu Dům.

Bez podpory v rodině

Studentky postupně zjišťovaly, že se s nepřízní okolí setkaly téměř všechny přednášející. „Jsem z lékařské rodiny, žádný vztah k umění u nás nebyl. Všichni mi říkali: to nedáš, tam nechoď. A i když jsem začala mít úspěchy, tak to doma nebrali vážně,“ svěřila se Tereza Polachová, která nyní pracuje jako producentka HBO a stojí za seriály Bez vědomí, Pustina či Terapie.

Podporu ve vlastní rodině neměla ani Iveta Grófová, režisérka filmu Až do města Aš. „Vystudovala jsem na střední škole módní návrhářství a chtěla jít dál. Rodiče mi ale hned oznámili, že mám na vysokou zapomenout. Už se těšili, že půjdu někam do výroby oděvů za pás,“ líčila se smutným úsměvem.

Přihlášku na animovanou tvorbu si Grófová stejně podala. Pak se ovšem pohádala s rodiči, a tak odešla až do pohraničního města Aš, kde pobývala na ubytovně s Ukrajinkami a Mongolkami. Právě tam se dozvěděla, že ji na školu přijali – jako první v pořadí. A jak se říká, zbytek už je historií.

Tyto ženy často už déle věděly, že se chtějí filmové tvorbě věnovat. Nerozhodné studentky však uklidnila dokumentaristka a autorka snímku Každá minuta života Erika Hníková.

„Na gymplu jsem vůbec netušila, co chci dělat. Ráda jsem však fotografovala a chodila do kina. Prostřídala jsem několik vysokých škol, ale nikde dlouho nevydržela. Nakonec jsem se dostala na dokumentární tvorbu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. A tu jsem i dostudovala,“ přiblížila režisérka, která nyní tvoří seriály a filmy pro Voyo.

Práce, která naplňuje

Po povyprávění životních událostí, které dovedly ženy k vysněným kariérám, přišla na řadu krátká debata. Studentky vyjmenovávaly, jaká témata je zajímají a jak jsou zastoupena v seriálech, a také nahlas uvažovaly, co v současné tvorbě schází. Na přetřes přišly například film V síti či série Euforie. Také se dozvěděly, jak takový seriál vzniká od nápadu až po realizaci.

Následně se dívky rozdělily do skupin, v nichž si s režisérkami mohly detailněji pohovořit. Padaly otázky především na začátky studia, zkušenosti a zvládání nepřízně rodiny. „Hlavní je dělat práci, co vás baví a naplňuje. Proto se nenechte ničím a nikým odradit,“ povzbuzovala Polachová.

Studentky se po opadnutí prvotního ostychu svěřovaly, co je baví a kam chtějí v životě směřovat. Celková atmosféra byla velice uvolněná a přátelská, ze skupinek se tu a tam ozývaly zvýšené debatující hlasy i salvy smíchu.

„Je jen na vás, jestli se necháte okolím zadusit, nebo půjdete i přes všechny překážky za svými sny,“ uzavřela besedu Zlatušková.