MILAN BLAHYNKA

Do jisté míry objevná je nebo by měla být každá výstava. Přinejmenším objevuje, jak známá díla působí nově v nové situaci nebo jak se autor či tvůrčí sdružení vyvíjí od své předešlé výstavy.

Nejobjevnějšími výstavami byly vždy ty, jimiž často skandálně vstupovala do dějin umění a společnosti nová pokolení a nové směry. Olomouckými objevy rozumím výstavy, které přicházejí s objevy tam, kde se zdánlivě už nic podstatného objevit nedalo.

Řekne-li se v prostředí výtvarného umění Hudeček, každý pomyslí na grafika, ilustrátora a malíře Františka Hudečka (1909-1990), člena slavné Skupiny 42, ale mimo Zlín a Olomouc si toliko málokdo vzpomene na jmenovce jeho příjmení Otakara, byť byl k vidění na společných výstavách i v Praze, Brně a ve Francii. Absolvent (1943) zlínské Školy umění, totálního nasazení v protektorátních lágrech (1943-1945) a herec pražského Divadla satiry1945-1946, nastupuje r. 1946 základní vojenskou službu, po ní ve svobodném povolání maluje a vystavuje spolu s jinými v Uherském Hradišti, Jeseníku, Šumperku, Brně a několikrát v Olomouci, kde roku 1949 i natrvalo zakotvil. V letech 1956-67 pracuje jako konstruktér ve Stavoprojektu, 1976-1990 jako projektant v ústavu rekonstrukce Hradů a zámků od Strečna přes Vranov nad Dyjí, Bítov, Sovinec, Tovačov a Plumlov a na rekonstrukci paláců a měšťanských staveb v Olomouci. Tam jeho práce vrcholí „monumentálním elaborátem“ pro generální rekonstrukci fasády olomouckého Klášterního Hradiska, kde působil 1786-1790 v generálním semináři Josef Dobrovský a pak tam byla zřízena a dodnes sídlí Vojenská nemocnice.

Citát z konce minulého odstavce je z katalogu výstavy OTAKAR HUDEČEK, PŘEVRAT V DUŠI (Zlín 2020, autoři výstavy David Voda – též editor katalogu – a Ladislav Daněk, kurátorka Miroslava Ptáčková z Galerie Václava Chada ve Zlíně) a jeho autorem je olomoucký kunsthistorik a podnikatel David Voda.

Ten v úvodní studii katalogu podal v jednom odstavci portrét tvůrce podivína: „Hudeček patřil do generace zlomené válkou, trvale postižené hyperkritickou nedůvěrou k vlastnímu dílu – neustále v kuželu uhrančivého svitu odkazu Václava Chada. (…) Zároveň byl v dvojím smyslu okultista. Na jednu stranu byl fascinován tajnými naukami, především antroposofií Rudolfa Steinera, a na druhou stranu jeho dílo, které s výjimkou 50. let sveřepě rozvíjel od 40. let do počátku 80. let (1982), mělo zůstat neobjeveno. Zcela v duchu prorocké intence Marcela Duchampa: Velký umělec zítřka půjde do undergroundu.“

Lvím podílem na zlínské výstavě a katalogu nebyl David Voda s Hudečkem vůbec hotov. Spojovalo ho s ním okouzlení antroposofismem a také se s ním spřátelil. Když letos v Olomouci otvíral svou vlastní výstavní síň RubGallery právě reprízou zlínské výstavy, přitvrdil už v názvu: Převrat v duši? („Převratem v duši“ nazval v katalogu výstavy Hudečkovy obrazy 1957-1966 Ladislav Daněk.) Ne, přímo Revolution in the Soul, Revoluce v duši. Revoluce je víc než převrat.

Při komentované prohlídce Voda nejen vyložil svůj výklad Hudečkovy „mikrorevoluce“ v české malbě 60. let. Tehdy většina malířů vsadila na abstrakci, zatvrzelý portrétista Hudeček portrétoval nadále; roku 1965 přestal vystavovat, tvořil však neustále. Svou malířskou a grafickou práci ukončil roku 1982, ale ještě před dvaceti lety ji tvrdošíjně odmítal publikovat a dokonce se zdráhal i ukázat Vodovi svoje „ubohé lepenky“, které mu posléze věnoval.

Pro minikatalog výstavy v Rub Gallery Voda nahradil poslední větu, co o něm ve shrnujícím odstavci napsal do katalogu ve Zlíně. Místo citátu z Duchampa nyní: „Jeho výjimečný osud nás učí, že lze být umělcem, aniž by bylo nutno bez ustání tvořit, ba co víc, že lze být svrchovaným tvůrcem a nikdy nezveřejnit ze své tvorby to podstatné, jinými slovy, že hlavním dílem básníka je jeho existence (Arthur Rimbaud).“

Za hlavní úkol vykladače velkého tvůrce však David Voda považuje povinnost dílo i autorem zapírané lidem zpřístupnit, objevit. Sám tak učinil výstavou ve Zlíně a v Olomouci a navíc pořadem během expozice v RubGallerii, kde četl z Hudečkových rukopisů překlady, verše, úvahy o tvorbě a prozradil, že pomýšlí na jejich vydání. Editor je erudovaný, máme se na co těšit.

Výstavou Otakara Hudečka se Voda představil i jako vášnivý sběratel, vzácné „ubohé lepenky“ a sešity rukopisných samizdatů jsou z jeho sbírky. Z rozsáhlé sbírky jiného olomouckého sběratele, JUDr. Roberta Runtáka, který poblíž olomouckého nádraží vybudoval vlastní Telegraph Gallery, kde postupně vystavuje poklady ze své sbírky, která si podle Vodových slov „během několika posledních let vydobyla své místo v současném galerijním provozu v celočeském kontextu“ a řadí se „mezi naše nejvýznamnější soudobé soukromé kolekce evropského a česko-slovenského umění po roce 1910“. Po dvou výstavách Signál I a Signál II nabídl Runták Vodovi, aby z jeho sbírky představil v historické šíři české výtvarné umění od české secese a impresionismu, které se „pozoruhodným tempem“ rozrůstá do konce 80. let.

Výstava SIGNÁL III (Telegraph Gallery, koncepce a kurátor David Voda, architekt Mark Theer, 28/7-24/9 2022), k níž vyšel i katalog (koncepce a texty D. Voda, redakce M. Macek a E. Kovačičová, s překladem do angličtiny L. Vendrákové, foto M. Doležel, grafický design J. Kovařík, vydal JUDr. R. Runták, Olomouc 2022, 184 s.), představila 90 tvůrců 122 obrazy, kresbami, fotografiemi a plastikami.

Cíl výstavy shrnul Voda slovy: „Vystavit to nejlepší z let 1900-1990, přičemž nehledíme primárně na tuto sbírku, nýbrž jejím prizmatem patříme na dějiny českého výtvarného umění. Snad tak zahlédneme i cosi z duchovní a sociální proměny (nejen) české společnosti?“

Voda rozčlenil vývoj do devíti úseků a Theer rozmístil exponáty invenčně do devíti kójí. „Jsou to „signály, křížící se jako stébla“ (Ivan Blatný). Úseky se zhruba chronologicky kryjí s devíti desetiletími a Voda je stručně charakterizoval, vybavil klíčovými citáty a opatřil názvy. Na ukázku aspoň první tři úseky:

Nejdrahocennější hlava. „Ach, to báječné 20. století! Století hlav, rozumu, a nezastavitelného pokroku! (…) Úžasné hlavičky=stamiliony těl v tratolištích krve.“ Citováni Paul Éluard, Dynoro &Gino D‘Agostino; vystavení autoři: Bartuszová, Fr. Hudeček, Dominguez, Fremund, Nepraš, Sekal, Sopko. Šimotová.

Sonáta života. „České umění po roce 1900 tíhlo k chvále pozemskosti. Oslava života, líbeznosti domova, ovšem také pragmatismus s hédonismem všedního dne a s odporem k velkým myšlenkám (…), proměnlivost, v níž tkví božství, onen rozměr sociální, humánní, přátelský ke světu… Citováni: St. K. Neumann, Apollinaire, P. Král, Urzidil, Szczygiel. Autoři: Vl. Beneš, J. Čapek, K. Černý, Prav. Kotík, Lada, Matal, Ot. Nejedlý, V. Radimský, Špála, Štyrský, Zrzavý.

Století Molocha čili Existencialismus. „Ve zpětném zrcadle dneška se jeví jako zcela absurdní (…), jak se stalo, že miliony podlehly sociálnímu inženýrství pod falešnou vlajkou pokroku, národa a šťastných zítřků budoucích pokolení (…). Zní to hrdě: moderní civilizace, ale nakonec se tahle civilizace nejvíce podobá krutému kultu starověkého boha Molocha, který se živil výhradně lidskými oběťmi. A nejraději měl děti.“ Autoři: D. Balabán, Alén Diviš, Kremlička, Liesler, Muzika, Panuška, Zb. Sion, K. Souček, Tikal, Kv. Válová, Aleš Veselý.

Podobně nekonvenčně a neschematicky David Voda pojednal další oddíly výstavy: Kubismus čili problém plochy, tvaru, času; Skleněný dům; Sexuální nokturno; Revoluce jsme my; Obyvatelná těla až po České nebe, lapidárního resumé umění posledních let (desetiletí?) před rokem 1990. Vodův výklad se odpichuje od veršů písničky Baroko v podání Anny K. „Zem, která nemá své nebe, ztratila vše i sebe…“, v těch verších slyší narážku „na radikální odnáboženštění a vulgární materializaci české společnosti ve druhé polovině 20. století“. Odnáboženštění a vulgární materializaci chápe jako průvodní „jevy civilizační a ekologické krize.“ Naštěstí „ještě tu je ale umění (…), které nabízí vždy nová východiska: nyní sice už bez Boha, a dokonce i bez člověka. Z všelikého lidského kvaltování a pinožení na této zemi v malířské instalaci Nebe od Bedřicha Dlouhého nakonec zůstala jen snůška nesmyslných krámů, podepřených absurdními sloupy minulosti“. Ale výstava nekončí tímto marasmem, Voda spolu s ostatními jejími tvůrci je si jist, že „přece po každé apokalypse vyjde slunce a na šmolkově modrou oblohu vyplují oblaka“.

Výstavou Signál III nabízí David Voda osobitý, v mnohém podnětný pohled na vývoj českého umění výtvarného a koneckonců i slovesného, a na jeho významnou společenskou úlohu. Výstava prezentující díla ze sbírky posledních desetiletí namnoze vypovídá i o tom, čeho si reprezentanti těchto deseti váží a co se proto sbírá. Je to výpověď přirozeně jen částečná. Není-li mezi 90 tvůrci zastoupenými na výstavě ku příkladu Toyen, jistě to není proto, že by o ní neměl sběratel nebo autor výstavy vysoké mínění. Vtírá se však otázka, proč na výstavě nejsou zastoupeni Svolinský, Otakar Hudeček, Bohumír Dvorský, Aljo Beran a další tvůrčí osobnosti více nebo méně spjatí s Olomoucí a krajem. V posledních desetiletích se nesbírají? Anebo není radno nebo zapotřebí je připomínat?