O Kamarýtech z Rovin od sv. Jindřicha – bez bezrukých rytířů Otíků a jiných strašidlech

Dnes bych se chtěl věnovat náhrobníku v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty v Praze na Novém Městě. Je v Jindřišské ulici, kdysi farním kostele středověké jindřišské čtvrti s přilehlým hřbitovem (dnešní prostor tramvajové zastávky), odkud pochází část náhrobníků na vnějších zdech a v interiéru kostela.

Podnítila mě k tomu reportáž Českého rozhlasu o údajném místě posledního odpočinku bezrukého rytíře Otíka Pejši z Točné. Jednalo se o díl z cyklu Česko země neznámá a je k poslechu i přečtení v poznámce pod čarou.[1] Bohužel u této reportáže z března 2018 mě udivila míra ignorování alespoň základní práce s dostupnou odbornou literaturou, kdy autorka PhDr. Danuta Beranová předložila redaktorům rozhlasu dětsky poskládaný příběh, který redaktoři rozhlasu zcela nekriticky převzali.  

Laskavý čtenář si přečte odkaz, abych nemusel opakovat, jakými cestami se autorka dobrala k Otíkovi Pejšovi, a proč jeho náhrobek umístila k sv. Jindřichovi a rovnou povyprávím příběh jiný. Dle mého pohledu zajímavější, protože vypráví o osudu skutečné rodiny z Nového Města pražského.

O novoměstském erbovním rodě Kamarýtů z Rovin, jehož příslušníkovi náhrobek náleží. Na Novém Městě se již od založení začala postupně vytvářet zdejší komunita obyvatel. Od chudiny, přes řemeslníky, intelektuály a novoměstský patriciát. Tj. zámožné měšťany, kteří nabyli majetek obchodem či řemeslem a postupně vytvořili vrstvu nižších úředníků, hodnostářů města, významných měšťanů. Mnozí postupně ozdobili svá jména erby a predikáty a někteří časem pronikli i do rytířského stavu. Mezi novoměstským patriciátem nalezneme i rod z Rovin, který se objevuje na mnoha místech v pramenech a dějinách Nového Města. V erbu měli obrněnou paži držící hada.

Listinou danou v Praze 8. února 1544 udělil král Ferdinand I. Jiřímu Komedkovi, Petru Velikému a Václavu Stříbskému predikát z Rovin a erb:Z oblaku v patě modrého štítu vyniká obrněná paže držící zlatého hada s červenou korunou, který se ovíjí kolem paže. Na štítě spočívá kolčí přílba s červeno – zlatými a modro – zlatými přikrývadly a s točenicí týchž tinktur. Klenotem je vynikající paže ze štítu. Vnuci Jiřího Komedka Vilém, Jindřich a Jiří Vilém přijali k erbu staroměstského měšťana Karla Trubku, což potvrdil Rudolf II. listinou ze dne 27. února 1589. Stejný erb a predikát udělil Ferdinand I. 24. dubna 1557 Václavu Kamarýtovi, královskému rychtáři Nového Města pražského. K erbu Václava Kamarýta z Rovin byl přijat staroměstský měšťan Pavel Prokop, což bylo potvrzeno Rudolfem II. 3. října 1595. Tentýž erb, ale s korunou místo točenice, a přídomek získali 26. listopadu 1594 i Jan a Jindřich Kamarýtové a Jan Rohozenský.[2] Rod se postupně rozvětvil, ale Kamarýtové z Rovin převážně zůstávali na Novém Městě.

Zámožný patriciát si často vytvářel hrobky právě ve farních kostelech ve čtvrtích, kde působil po desítky let a někdy i po staletí. A právě v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty nalezneme v podlaze kostela v jižní lodi před kruchtou náhrobník z červené žuly, kde je dodnes patrný erb s obrněnou paží obtočenou hadem, a který patřil novoměstskému rodu „z Rovin“.[3] Rodu, který byl bytostně spjatý s Novým Městem a spoluvytvářel jeho dějiny. Text je již ve většině nečitelný kvůli sešlapání, ale lze přečíst:

Obvod: „….Slanensis mortui anno Christi MDXCI mense Septembris die 29 atatis sua 44….Uprostřed: …Doctrina et scientia G“

Jedná se o datum a věk úmrtí (29.9.1591, ve věku 44) příslušníka rodu z Rovin. Datum a rok úmrtí se shoduje s datem úmrtí Simeona Kamarýta (Gamarita) z Rovin. Simeon byl měšťanem Nového Města pražského a mecenáš a příznivec básníků. Zejména Martina Galliho, který mu věnoval spis Virtute nobili ornatissimo dno Simeoni Camarit de Rovin (1591). Simeon zemřel 29. září 1591. Můžeme tedy tvrdit s určitou mírou pravděpodobnosti, že se jedná o náhrobek právě Simeona Kamarýta z Rovin.[4]

Kostel sv. Jindřicha a Kunhuty je jednou z největších nekropolí měšťanských a erbovních rodin předbělohorského Nového Města a každá zdejší osobnost měla svůj příběh, který si zaslouží vyprávět bez vytváření novodobých legend a pohádek.

[1] zde Bezruký rytíř Otík Pejša z Točné odpočívá v centru Prahy. Náhrobek má v kostele | Regiony (rozhlas.cz)

[2] Fiala, Michal, Tři studie k české renesanční heraldice (Znaky měšťanů Starého Města pražského ve světle Salbuchů) II., in: Heraldická ročenka 1994, s. 37, 41.

[3] Umělecké památky Prahy 2 - Nové Město, Vyšehrad, Baťková Růžena a kol, Academia, 1999, str. 111

[4] Paměti hlavního Kostela farního, fary a školy Sv. Jindřicha a Sv. Kunhuty v Novém Městě Pražském, Karel Navrátil, Praha, 1869, nákladem spisovatele, str. 126-127, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, sv. 3 K-M Martínek Jan a kol, Academia, 1969, Kamarýt Šimon