Šuhajovský autor

Ne, nepíši dnes o Milanu Uhde a jeho Baladě pro banditu. Vůbec ne. Ale o tom, kdo vlastně svou knihou o tomto zbojníkovi »případ« vnesl do dějin, a to nejen literatury. Kdo napsal, aniž to tehdy věděl, knihu, jež patří do zlatého fondu českého písemnictví. Ano, píši o Ivanu Olbrachtovi, synovi semilského advokáta, učitele, ředitele záložny atd., atd. a spisovatele Antala Staška. Jejich pomník dnes chtějí »moudří semilští radní«, údajně kvůli dopravě, převést někam »jinam«.

Celý problém není ovšem jenom v dopravě, ale především v osobě Olbrachta, tedy Kamila Zemana, abych uvedl jeho pravé jméno, jež ovšem není psáno na úvodních stránkách jeho knih. Tam je Ivan Olbracht. Už dávno mrtvý spisovatel pochopitelně po Listopadu také vadil. Byl nejen autorem románu Anna proletářka, ale i redaktorem Rudého práva při samém vzniku listu a vždy patřil do levého politického spektra spisovatelů. Proto také začalo jeho jméno nosit táborské divadlo. Po listopadovém převratu se ale rychle přejmenovalo, noví »demokratičtí« radní nemohli snést, aby jim připomínalo dobu, kdy se kromě dnes propagované humanity střílelo i do stávkujících a demonstrací nezaměstnaných a jeden čas lidé museli žít jen ze »žebračenek« a někteří dokonce ve skalních doupatech na pražské Vidouli. Divadlo proto dostalo jméno Oskara Nedbala. Přiznávám ovšem, že mu také sluší.

Proč však o Ivanu Olbrachtovi píši právě nyní? Protože právě dnes je to sedmdesát let, co nás ve věku sedmdesáti let navždy opustil.

Tak tedy Ivan Olbracht. Rodák ze Semil, student práv v Berlíně a humanistických předmětů v Praze, redaktor vídeňských Dělnických listů a poté nadlouho pražského Práva lidu, který se v bouřlivém roce 1920 přiklonil na stranu levice, člen KSČ, jenž v odporu proti novému vedení strany společně s šesti dalšími levicovými spisovateli po V. sjezdu sepsal Manifest a odešel ze strany, aby se však v době okupace do ní zase vrátil. Ve třicátých letech se ocitl na Podkarpatské Ukrajině, jež ho inspirovala nejen k »Šuhajovi«, ale i ke Goletu v údolí, řadě povídek a črt. Dokonce tady založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu, jehož členy se stali F. X. Šalda, V. Vančura, V. Nezval ad., a školu tímto Komitétem financovanou.

Za své radikální názory se také ocitl několikrát za mřížemi. Za okupace ho vyšetřovalo gestapo. Proto se odstěhoval do Stříbřece na Třeboňsku, kde tajně spolupracoval s ilegální organizací KSČ. Proto byl také po osvobození jednomyslně zvolen táborským předsedou ONV (tady je důvod pro výše zmíněný název divadla). Po válce pak byl krátký čas vedoucím jednoho úseku na ministerstvu informací, ale brzy po Únoru ze zdravotních důvodů odešel do penze. Jen ještě dodatek – ve volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Byl dokonce členem ústředního výboru KSČ, což by mu vyneslo, kdyby žil, podle současného rozhodnutí Poslanecké sněmovny zkrácení důchodu. Jde, jak je zřejmé, o akt pomsty a nenávisti slouhů.

Nás ovšem zajímá, proč se dnes tak málo píše o spisovateli, jenž patřil ve své době k nejvýznamnějším, a proto mu také, jako jednomu z prvních, byl po válce udělen titul Národní umělec. Podotýkám, že pro jeho udělení hlasovali všichni zástupci Národní fronty účastnící se práce vlády. V povědomí tehdy byla stále jeho díla. Připomeňme si některá z nich – O zlých samotářích, Žalář nejtemnější, Podivné přátelství herce Jesenia, Zamřížované zrcadlo, Dobyvatel, O smutných očích Hany Karadžičové, Ze starých letopisů, Biblické příběhy, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách. Ivan Olbracht se může pochlubit dokonce devíti filmy natočenými podle jeho děl anebo jimi inspirovanými. U kolika současných vyzvedávaných autorů bychom něco podobného mohli napsat?

Dnes je tedy sedmdesát let od Olbrachtovy smrti. Nevím, kdo si na něj vzpomene? Kromě nás asi nikdo. Punc komunisty škodí. Ne ovšem u každého. Jsou lidé, kteří po převratu rychle odložili »rudou knížku«. Jsou jiní, kteří ještě dodali, že ono členství byl omyl, mladické nebo jaké přešlápnutí, anebo přímo přiznali svou touhu po kariéře. Také dějiny se »vyprázdnily«. Kdo nebyl disident, nemá nárok se postavit na piedestal. Tak se najednou mnozí přihlásili k disidentství a pečlivě slovo od slova upravili svou minulost. Pod vlivem všepronikající propagandy se bílé začalo měnit v černé. Také jména některých méně přijatelných pro »novou dobu« se vymazávala a na dílech levicových autorů se začala nacházet úplná břevna neumění, či se »nalézaly « vady v životopisech. Ti, kteří se přihlásili k »pravdě a lásce« dostali však pardon. O nich se píše a mluví jen v superlativech.

Ivan Olbracht tak vypadl z objektů vzpomínání. Je to škoda. Zkuste si přečíst některá z jeho děl a nemusí to být ani Nikola Šuhaj loupežník či Golet v údolí a dokonce ani Anna proletářka napsaná na sklonku dvacátých let. Problém, který tehdy v této knize řešil, vztah »horních deseti tisíc« a masy těch, kteří jsou dole, trvá a nelze ho odstranit zákonem, i když si ho vlivem až hrůzné propagandy neuvědomujeme. Možná, že se však brzy narodí nový Olbracht, aby ho ztvárnit a »pustil do samostatného života«. Pak třeba uvede masy k pohybu a vůbec to nemusí být Nikola Šuhaj loupežník.

Jaroslav Kojzar

Související články

6 KOMENTÁŘŮ

  1. e-knihy ZDARMA , ke stažení nebo jen ke čtení jsou na stránce Městské knihovny Praha.Dáte li si do vyhledávače“ e-knihy zdarma“ tak se k nim můžete proklikat Je tam i OLBRACHT, Wolker a spousta jiných. Neni potřeba registrace. Dám sem odkaz ale možná zmizí ( zmizel odkaz na návod na přezimování včel-možná byl DEZINFORMAČNÍ)
    https:((search.mlp.cz(davka(e-knihy_volne_ke_stazeni/?

  2. Kdyby dnes Ivan Olbracht žil, třeba by se v době privatizačního puče zasadil o ubránění socialismu. Takže by mu důchod nikdo krátit nemohl.

  3. Před dvěma dny tu Kojzar kádroval protektorátní (ne)činnost politika Rudolfa Berana. Prý, jak je možné, že byl odsouzen na 10 let a odseděl si jen rok a půl. Inu mně zas může přijít divné, že bývalý elitní komunista byl na začátku války vyslýchán gestapem a hned propuštěn. Že během protektorátu nikým nepozorován mohl vstoupit do KSČ a účastnit se komunistického odboje.
    Aby mi bylo rozuměno. Já Olbrachtovu činnost nezpochybňuji. Pouze poukazuji na Kojzarovu neutuchající snahu zkreslovat účelově historii.
    Z Olbrachtova životopisu mě zaujala ještě jedna perlička a to je dehonestující článek Konec zrádcův, který vyšel v Rudém právu v roce 1952. Kdo je oním zrádcem asi uhádne každý. Zde je ukázka:
    „… V co doufal Slánský. Že se na jeho rejdy nepřijde? Anebo, že vypukne nová válka? Že se stane československým Titem? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Hrál velkou hru, příliš vysokou. Dohrál. A jediný, kdo ho lituje jsou dolaroví páni….“.
    Více https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/2.png. Poučné čtení. Nejen obsahově. I ta dikce toho pamfletu kohosi připomíná.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy