Kolektivní dům v Litvínově: unikát evropských rozměrů s pohnutou historií

Na první pohled se zdá, že jde jen o dva paneláky spojené už celkem zanedbanou přístavbou, takhle prosté to ale není. Jedná se totiž o technickou památku, která měla v minulosti jedinečný účel – svým obyvatelům domu nabízela kolektivní bydlení s neuvěřitelným množstvím služeb.

„První kolektivní domy byly vybudovány v Moskvě v roce 1929 až 1930 – byla to taková vlajková loď toho kolektivního bydlení. Idea byla, že tam budou mít lidé veškerý servis včetně společného stravování – tím se ušetří prostory, protože tak odpadají kuchyně v bytch. To bydlení většinou bylo na úrovni dvou podlaží – tedy mezonetové. Součástí domu tedy i školky, jesle, prádelny nebo obchody,“ popisuje architekt Zdeněk Lukeš.

Další kolektivní domy pak vznikly po druhé světové válce. „Jde třeba o tři kolektivní domy ve Francii od slavného Le Corbusiera – ten první z roku 1947 je v Marseille. Poslední vznikl v západním Berlíně. Dva kolektivní domy vznikly i u nás – jeden ve Zlíně a ten asi nejznámější u nás je ten v Litvínově,“ přibližuje Lukeš.

Architektonickou soutěž na rozsáhlý obytný komplex vypsaly Stalinovy závody, dnešní chemička v Záluží u Litvínova, v roce 1946. Jejími vítězi se stali Evžen Linhart a Václav Hilský.

Nastupuje sorela...

Samotná stavba Koldomu ve funkcionalistickém stylu začala v roce 1947. Kompletně byla dokončena ale až koncem 50. let – stavbu totiž doprovázela řada komplikací.

Práce nejprve zkomplikoval státní převrat. „Po komunistickém puči byl funkcionalismus jako buržoazní styl v podstatě zakázán – je to kuriózní, protože byl spojen s tou levicovou avantgardou, taková ale byla doba. Jediným povoleným stylem pak byl takzvaný socialistický realismus – to byla také komplikace pro Koldům v Litvínově,“ vysvětluje architekt Zdeněk Lukeš.

V té době byla vybudována jen jedna část budovy, poté se její stavba na pár let zastavila. Změnila se i technologie stavby. „Ta starší část má ocelovou konstrukci, ta druhá pak železobetonovou. K dostavbě té druhé budovy došlo až ve druhé polovině 50. let,“ popisuje Lukeš.

Pro autora návrhu stavby Václava Hilského to nebylo lehké období. Jak potvrdil autor knihy o Koldomu Jan Beneš, architekt byl pod velkým tlakem, aby své dílo přizpůsobil socialistickému realismu.

„Syn Václava Hilského, překladatel Martin Hilský, se kterým jsem o tom mluvil, vzpomínal, že si pamatuje, jak jeho tatínek jezdil domů do Prahy velmi unaven a s velkými rozpaky. V módě byla sorela, tedy socialistický realismus, a litvínovský tajemník komunistické strany trval na tom, aby i Koldům byl ozdoben těmi budovatelskými motivy. Architekt Hilský se tomu bránil a stálo ho to velké úsilí, nakonec ale čistotu budovy uhájil,“ vypravuje Beneš.

Kolektivní bydlení na okraji města bylo určené pro zaměstnance nedaleké chemičky.

„Po válce tady ti zaměstnanci chyběli, protože v tehdejší, Němci vybudované chemičce, pracovali především zajatci, kteří byli samozřejmě po válce propuštěni, a ty chemické závody potřebovaly najít nové zaměstnance. Poválečný průmysl přitom potřeboval doslova každou ruku – tedy i ženy. Úkolem Koldomu tedy bylo, oprostit je od těch domácích prací a toho všeho, co s tím servisem pro rodinu souvisí,“ vysvětluje Beneš.

Zlatou éru Koldům zažil v 60. letech

V kolektivním domě v Litvínově se alespoň z počátku žilo opravdu kolektivně. Do funkcionalistické perly pod Krušnými horami se nastěhovaly mladé páry a mladé rodiny.

Ze začátku vše fungovalo náramně, prostě zlatá šedesátá léta. Slibný společenský rozvoj v Koldomu i v celém Československu zničila bratrská pomoc našich vlastních spojenců v čele se Sovětským svazem. Časem se navíc začaly projevovat nedodělané nebo nedomyšlené stránky kolektivního bydlení.

Jak prozradil architekt Zdeněk Lukeš, problematické začalo být také stárnutí nájemníků. „Architekti, kteří Koldům navrhovali, počítali s tím, že pod domem vznikne jakási vesnička domků se zahrádkami, kam se ti lidé odstěhují před důchodem, a že na jejich místo přijde další generace mladých. To se ale nikdy nepostavilo, takže tam ti lidé stárli a po 20 až 30 letech provozu byl nakonec ten dům plný důchodců. Najednou nebyly potřeba jesle ani školka, do obchodů chodili i lidé zvenku a docházelo ke sporům, největší problém ale byl se společným stravováním. Lidé si chtěli sami vařit doma, ale to nebylo možné. Začali si proto pořizovat do bytů vařiče – a začalo docházet k požárům,“ shrnuje Lukeš.

Největším zlomem v životě obyvatel litvínovského Koldomu byl velký požár na podzim roku 1984. Vyhořela střední část, kde byly soustředěny služby pro nájemníky. Ty se už nikdy plně neobnovily.

V 90. letech se Koldům proměnil v dům hrůzy. Blýská se na lepší časy?

Tragický požár jakoby předznamenal další problémy, které Koldům ještě čekaly. V následující dekádě se jedinečná stavba pod Krušnými horami stala doslova domem hrůzy.

„90. léta v Koldomu, to bylo opravdu peklo – přestal se zamykat dům, na chodbách přespávali bezdomovci, některé byty se proměnily v hodinový hotel, všude byly odpadky, kradlo se tady. Tenkrát tu městská policie nakrátko zřídila i služebnu,“ popisuje Jan Beneš.

Ze služebny městské policie v současnosti zbyl jenom nápis a v litvínovském Koldomu je opět klidné bydlení. Budova ale potřebuje spoustu oprav. Ve špatném stavuje je hlavně střední část, kam se dřív soustředily služby pro nájemníky. Všichni se také obávají rekonstrukce stoupaček. Do domu se ale vrátili mladí lidé, kteří pořádají soutěže ve výzdobě dveří, v běhu do schodů nebo promítání filmů.