Policista a záchranář Zdeněk (48) z Blanenska je po mozkové příhodě upoután na lůžko...
Býval policistou, později řidičem Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje. V soukromí pak Zdeněk Mikula (48) z Úsobrna na Blanensku rád sportoval, kutil, pěstoval včely, byl dobrovolným hasičem i myslivcem. Prostě aktivní chlap, který se ničeho nezalekl. Jenže v září 2017 se mu obrátil život naruby. Mozková příhoda ho upoutala na lůžko, komunikovat může jen pomocí přístroje. Díky tomu, že má vedle sebe obětavou ženu Veroniku (45) i spoustu přátel, je však naděje na zlepšení.
Zdeněk býval aktivní, činorodý chlap. Možná až příliš…. „Jel snad na 200 procent. Byl k neutahání, neuměl odpočívat. Chodil z práce do práce, doma pobyl vždy jen chviličku. Když jsme se poznali, pracoval ještě na převozních sanitkách, ale dělal si už školu na záchranku. Pracoval ve Velkých Opatovicích, ale jezdil ještě pomáhat na záchranku do Svitav a Moravské Třebové. A k tomu si bral i brigády na převozních sanitkách v Boskovicích,“ začíná vyprávění Zdeňkova žena Veronika. Navíc rád a hodně sportoval. Do práce většinou jezdil na kole nebo koloběžce, i dovolenou trávil převážně šlapáním do pedálů. V sobotu 9. září 2017 přijel ze záchranky po noční službě. „Nechtěl si jít po práci lehnout, ale rozhodl se, že vykope přístřešek na složení dřeva. Zhruba za hodinu za námi přiběhli sousedi, že Zdeněk leží na terase a volá moje jméno. Tak jsme se za ním všichni rozběhli,“ vzpomíná Veronika. K tomu Zdeněk přes počítač, který mu pomáhá komunikovat, dodává: „Nešlo mi na mobilu vytočit číslo.“ Rodina ho našla ležet ve stabilizované poloze, protože jako záchranář věděl, jak se má v takové chvíli zachovat. „Sousedka zavolala záchranku. Přijeli pro něj kluci, se kterými si po noční střídal službu. Byli jsme z toho všichni v šoku. Jeden ze záchranářů tvrdil, že to vypadá na mozkovou příhodu,“ pokračuje Veronika. Zdeněk v té době s okolím ještě komunikoval, i když bylo znát, že polovina těla už není v dobrém stavu. Sanitka ho odvezla do nemocnice v Blansku…
Na prahu smrti
Tam se však lékařce Zdeňkův stav zdál horší než při klasické mozkové mrtvici. Proto nechala pacienta převézt do Brna, kde mají lepší vybavení. „Zdeňka převezli do bohunické Fakultní nemocnice Brno, kde ho ale nechali bez dalšího vyšetření jen ležet. Hned druhý den mi z nemocnice volali, že ochrnul na pravou polovinu těla, ale prý to rozhýbe. Nerozhýbal. Na pozdější dotaz, proč mu neudělali magnetickou rezonanci, mi přišla odpověď, že to není u mozkových případů nutné. Takže to skončilo jen CT vyšetřením hlavy, které nastávající problémy neodhalilo. Zdeněk mi taky zavolal, ale špatně mluvil. Uklidňoval mě, že to určitě dobře dopadne. Jen se mi svěřil, že ho pořád bolí hlava,“ říká Veronika. Jenže Zdeňkův stav se nelepšil. Ba naopak. „Zdeňkův zdravotní stav se zhoršil. Byl uveden do umělého spánku a na dýchacím přístroji na ARO. Ochrnul na celé tělo,“ popisuje další strasti Veronika s tím, že ji lékaři začali připravovat na to, že její tehdy ještě jen přítel pravděpodobně zemře. „Tvrdili mně, že už je prakticky mrtvý, nemá takřka žádnou šanci na záchranu. Zřejmě si mysleli, že je neslyší. Přitom to nebyla pravda, jen to prostě nemohl dát nijak najevo, neboť dokázal hýbat jen očima. Ptala jsem se doktorů, proč se o takových věcech bavíme právě před Zdeňkem. Tvrdili, že nás stejně nevnímá,“ kroutí ještě dnes nevěřícně hlavou Veronika. Přitom si Zdeněk podle svých slov dobře pamatuje i na chvíli, kdy byl uváděn do umělého spánku. Chtěl jim říct, že je všechny vnímá, slyší je a vidí. Jen se nedokáže pohnout. K tomu nám Zdeněk při rozhovoru hned taky napsal: „Doktor měl v kapse injekci na uspání. Myslel jsem, že mě jde zabít. Chtělo se mi křičet, že přece žiji, ale nešlo mi to. Byl to hrozný pocit bezmoci. Všechno vnímáte a nemůžete se bránit.“Veronika se s diagnózou nechtěla po Zdeňkově probuzení z umělého spánku smířit. „Takže jsem mu řekla: Zdeni, já ti budu dávat otázky. Na odpověď – ano – mrkneš jednou. Na odpověď – ne – mrkneš dvakrát. A Zdeněk mrkl! Potom jsem schválně měnila třeba data narození. Ptala jsem se u páček, která je na teplou a studenou vodu. Na všechno mi odpověděl správně. Zašla jsem proto za lékařem, abych mu řekla, jak se věci mají. Koukal na mě jako na hlupáka, prý jak to myslím. Když jsem mu řekla, co se stalo, tak na to odvětil, že se mi to jen zdá. Údajně jde pouze o moje vysněné přání. Z lékařského hlediska to mělo být nemožné,“ říká Veronika. Přesto to nevzdala a začala za Zdeňkem každý den dojíždět. Jako kadeřnice si upravovala práci tak, aby mu mohla být co nejčastěji na blízku. Umývala ho, mluvila na něj, četla mu z oblíbených časopisů o včelách a dTest. „Jednou za mnou přišel jeden pan doktor, jestli bych s ním mohla jít bokem. Řekl mi, že u Zdeňka došlo k velkému pochybení. Měla být u něj ihned provedena právě magnetická rezonance. Dostal by dva stenty a za deset dnů by jel domů.“
Jak se jeho stav zlepšuje, se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 51.