Před 200 lety se narodil téměř neuznávaný skladatel César Franck

César Franck se narodil 10. prosince 1822 v belgickém Lutychu (který byl v době jeho narození součástí Spojeného království nizozemského). Ačkoli mladý César-Auguste, jak se mu v prvních letech říkalo, projevoval kreslířské i hudební schopnosti, jeho otec Nicolas-Joseph, bankovní úředník, si ho představoval jako mladého zázračného klavíristu a skladatele po vzoru Franze Liszta nebo Sigismunda Thalberga, který přinese rodině slávu a bohatství. Umožnil tak Césarovi a jeho mladšímu bratrovi Josephovi studovat na místní konzervatoři, César se učil hře na klavír a Joseph hře na housle.

V roce 1834 ve svém rodném městě poprvé koncertoval. Když bylo mladému Césarovi třináct let, odstěhoval se s celou svou rodinou do Paříže, aby započal studium na pařížské konzervatoři u skladatele Luigiho Cherubiniho. Jelikož ale bylo studium na konzervatoři podmíněno francouzským občanstvím, musel se Franck na kratší dobu uchýlit k soukromému studiu klavíru u francouzského pianisty Pierra Zimmermana a kontrapunktu u českého skladatele Antonína Rejchy. Ten však v roce 1836 zemřel. O rok později získali bratři Franckovi francouzské občanství a mohli tak nastoupit na konzervatoř. Franck pokračoval ve studiu klavíru u Zimmermana a kompozice u skladatele Aimé Leborna. Na konci prvního ročníku (1838) získal první cenu ve hře na klavír a tuto úroveň si trvale udržoval. Jeho práce v kontrapunktu byla méně výrazná, v letech 1838–1840 získal postupně třetí, druhou a první cenu. K tomu přidal studium hry na varhany u Françoise Benoista, které zahrnovalo interpretaci i improvizaci, a v roce 1841 získal druhou cenu s cílem ucházet se v následujícím roce o Římskou cenu v kompozici. Po absolutoriu v roce 1841 se rodina přestěhovala zpět do Belgie, kde se Franckovi profesně příliš nedařilo, a tak se o dva roky později vrátili do Paříže, kde už navždy zůstal.

V roce 1843 začal Franck pracovat na svém prvním nekomorním díle, oratoriu Ruth. Soukromá premiéra se uskutečnila v roce 1845 před Lisztem, Meyerbeerem a dalšími hudebními prominenty. Veřejné provedení na počátku roku 1846 se však setkalo s nezájmem veřejnosti a kritikou, která oratorium odmítla pro jeho jednoduchost. Dílo bylo znovu provedeno až v roce 1872, po značné revizi. Na základě tohoto neúspěchu se stáhl z veřejného života do ústraní jako učitel a korepetitor, s čímž jeho otec neochotně souhlasil.

Jeho vztah s otcem se zhoršil. Hlavní příčinou bylo jeho přátelství a později láska k jedné z jeho žákyň, Félicité Desmousseaux (1824–1918), jejíž rodiče byli členy souboru Comédie-Française. S Felicité se znal z dob svých studií na konzervatoři a její rodinný dům se pro něj stal útočištěm před despotickým otcem. Když jeho otec v roce 1846 našel mezi Césarovými dokumenty skladbu věnovanou “slečně F. Desmousseauxové, v příjemných vzpomínkách”, roztrhal ji. César se vydal přímo k Desmousseauxovým, skladbu přepsal zpaměti a věnoval ji Félicité s dedikační větou. Otec byl zásadně proti zasnoubení a sňatku (francouzské zákony vyžadovaly souhlas rodičů se sňatkem syna mladšího 25 let). Jedné červencové neděle vyšel César naposledy z domu svých rodičů a přesunul se k Desmousseauxovým, kde ho přijali. Jakmile v roce 1847 dovršil 25 let, oznámil otci svůj úmysl oženit se s Félicité a 22. února 1848, v měsíci pařížského povstání, tak učinil. Aby se dostali do kostela, museli přelézt barikády postavené revolucionáři – podle kolegy d’Indyho “s ochotnou pomocí povstalců, kteří se shromáždili za tímto improvizovaným opevněním.”

V roce 1844 upustil od kariéry klavírního virtuosa a věnoval se hře na varhany v kostele Notre-Dame-de-Lorette. O místo varhaníka stál, mimo jiné proto, že mu zajišťovalo stálý příjem. Nyní měl příležitost skloubit svou římskokatolickou zbožnost s osvojením si dovedností potřebných pro doprovod veřejných bohoslužeb a příležitostně zaskakovat za svého nadřízeného Alfonse Gilbata. V této pozici si získal přízeň abbého Dancela, který se v roce 1851 přestěhoval do nového kostela Saint-Jean-Saint-François-au-Marais a o dva roky později pozval Francka na místo hlavního varhaníka. Dne 22. ledna 1858 se stal varhaníkem v nově vysvěcené kapli Sainte-Clotilde (od roku 1896 Basilique-Sainte-Clotilde), kde zůstal až do své smrti.

V roce 1872 učil hru na varhany a improvizaci (neoficiálně i kompozici) na konzervatoři. Mezi jeho žáky patřili například francouzští skladatelé Vincent d’Indy, Ernest Chausson, Henri Duparc, Albert Renaud, Charles Tournemire, Louis Vierne, Paul Vidal a belgiský skladatel Guillaume Lekeu. d’Indy vypráví, že nezávisle na sobě, ale jednomyslně začal každý nový student říkat svému profesorovi Père Franck, “otec Franck”.

Velký vliv na jeho díla měl rakousko-uherský klavírní virtuos Ferenc Liszt, se kterým se osobně setkal. Největší úspěchy sklízel až pozdějšími díly. V 63 letech zkomponoval Sonátu pro housle a klavír A dur a o tři roky později oblíbenou Symfonii d moll. Velké ohlasy měly jeho symfonické básně Eolidy (1877), Prokletý lovec (1883), Džinové (1885), Psyché (1888) a Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885).

V roce 1886 zkomponoval Houslovou sonátu jako svatební dar pro belgického houslistu Eugèna Ysaÿe. Ta se dočkala obrovského úspěchu – Ysaÿe ji hrál v Bruselu, v Paříži a jezdil s ní na turné, často se svým bratrem Théo Ysaÿem u klavíru. Naposledy skladbu provedl v Paříži v roce 1926, klavíristou byl při té příležitosti Yves Nat.

V červenci 1890 jel v drožce, do které narazil vozík tažený koňmi, což mu způsobilo zranění hlavy a krátké mdloby. Zdálo se, že nehoda neměla žádné vážnější následky. V říjnu se nachladil, jeho stav se rychle zhoršoval a 8. listopadu zemřel. Pohřební mše za Francka se konala v Sainte-Clotilde za účasti velkého množství věřících, mezi nimiž byli skladatelé Léo Delibes, Camille Saint-Saëns, Eugène Gigout, Gabriel Fauré, Alexandre Guilmant, Charles-Marie Widor a Édouard Lalo. Původně bylo jeho tělo pohřbeno v Montrouge, později bylo přeneseno na pařížský hřbitov Montparnasse do hrobky, kterou navrhl jeho přítel, architekt Gaston Redon.

Zdroj info: autorský článek