Mýtus a realita aneb Ukrajinský test. O ruské posedlosti informační válkou

Fiasko na Ukrajině však v Rusku posiluje druhou utkvělou představu. Totiž že je obleženou pevností, smrtelně ohroženou západní informační ofenzívou. Tyto obavy prezident Putin zformuloval už záhy po vyostření vztahů se Západem v roce 2012: „Kulturní identita i duchovní a morální hodnoty se stávají sférou tvrdé soutěže, někdy i promyšlené propagandy a otevřené informační války. Pokusy ovlivnit perspektivu jiných národů, podřídit si jejich vůli a vnutit jim cizí hodnoty jsou realitou dne.“

Konflikt v Perském zálivu na počátku devadesátých let ruskou generalitu šokoval. Ve spektakulární válce v přímém přenosu se totiž střetly západní technika a doktrína s těmi sovětskými. A sovětský styl válčení propadl. Méně početné západní armády pod hlavičkou OSN bleskově a s minimem ztrát vytlačily početnější iráckou armádu z Kuvajtu, aby ji poté podobně rychle ponížily a rozdrtily na jejím vlastním území. Iráčané přitom byli v moskevských očích ve výhodě, když se bránili zakopaní na opevněných postech, zatímco Západem vedená mezinárodní koalice útočila v neznámém terénu a daleko od domova.

Rusové tehdy pochopili, že irácká i ruská armáda ustrnuly ve čtvrté generaci (masová armáda industriálního věku), kdežto západní armády prošly vojensko-technickou revolucí, přestaly se fixovat na válčení páté generace (jaderný střet) a posunuly se do generace šesté (armáda informačního věku).

Smrtelnost konvenčních kapacit tady umocňují přesné a zautomatizované zbraňové systémy schopné bezkontaktního boje na velké vzdálenosti. A především bravurní práce s informacemi na všech úrovních.

Informace a rozkazy se rychle předávají mezi sladěnými složkami, kdy jsou jednotlivé typy zbraní i metod boje integrovány do jediného informačního prostoru, a nemůže tak docházet k tomu, co známe z druhé světové války, kdy rychle postupující tanky ztrácely krytí od zbloudivší pěchoty nebo kdy nepřítelem náhle přečíslená pěchota marně volala po dělostřelecké podpoře.

Informační dominanci na bojišti pak pojistí ještě narušení komunikační infrastruktury nepřítele, kdy jeho jednotky ztrácejí kontakt s velením, a to zase přehled o dění. Demoralizovaný protivník pak bojuje naslepo, anebo vůbec.

Lekce ze Zálivu dala v roce 2008 základ ruské vojenské reformě, jež měla umenšit konvenční zaostávání za Západem. Plány obměnit do roku 2020 sedmdesát procent zbraní a výstroje byly ale od počátku nerealistické. A příliš se nepovedla ani organizační změna vytvářející trvalé brigády, která měla pod jednotné velení integrovat hlavní druhy vojsk, pro plynulost předávání informací snížit množství vrstev v hierarchii, a tím i nabobtnalý důstojnický sbor neschopný samostatné iniciativy.

Výkon ruské armády na Ukrajině pak definitivně stvrdil to, co západní odborníci jako Carolina Pallinová nebo Jill Skeltonová již tušili: naroubovat západní koncepty do ruského kulturního a korupcí prolezlého prostředí je obtížné, ba nemožné. Generační obroda konvenčních sil neproběhla, ruská armáda uvázla v sovětských dobách.

Nástup internetu a prohlubování závislosti vyspělých společností na informačních a komunikačních technologiích přinesly debatu, zda se válčení v kyberprostoru nestane nutným doplňkem při nasazování armád. Nebo dokonce jeho náhradou. Jestliže se Rusko Západu nevyrovná v konvenční síle, může to zkusit v kyberprostoru.

Jak si jako první všiml Sergej Modestov z moskevské Akademie vojenských věd, Rusko zde staví na silné tradici vzdělávání v matematice a fyzice. Navíc je hospodářsky slabší, takže sahá po asymetrické metodě kyberútoků, protože ty nepříteli způsobují obrovské škody s minimálními náklady. Údery v kyberprostoru ke všemu díky anonymitě internetu rozmlžují hranice mezi mírem a válkou, kterou tak lze vést bez otevřeného vypovězení.

Vlivní důstojníci ruského generálního štábu, ministerstva obrany a tajné služby GRU v článku z roku 2012 nazvaném Russian Armed Forces in the Information Environment prorokovali kybernetickou apokalypsu: „Užití moderních informačních technologií k politickým nebo vojenským účelům může způsobit celosvětovou katastrofu, ničivostí srovnatelnou s nasazením jaderných zbraní.“

Podobnou dikcí, jakou se nesou úvahy na Západě, autoři upřesňovali, že „kybernetické zbraně mohou vyvolat katastrofu poškozením životně důležitých hospodářských, energetických či dopravních zařízení, případně přivodit finanční kolaps a ekonomickou krizi.“

Kromě toho prý dokážou vyvolat společenskou paniku nebo rozklad, když vládě či generalitě odeberou kontrolu nad státnickými záležitostmi, případně zbraněmi hromadného ničení.

Rusové si operace v kyberprostoru odzkoušeli proti Estonsku (2007) a při podpoře svých ozbrojených sil za války v Gruzii (2008) a na Krymu (2014). Jenže ani představa, že Rusko dokáže nepřátele namísto tanků porážet v kyberprostoru, teď v plnohodnotném testu na Ukrajině neobstála. Rusové přecenili svou schopnost útočit a podcenili schopnost soupeřů se bránit.

Zároveň však nebezpečně otevřeli stavidla úvahám o podstatě války, která se najednou jeví jako mnohem více než pouhé ozbrojené násilí spojované s nasazením pěchoty, letadel či ponorek. Jak v roce 2008 prohlásil tehdejší vedoucí ruské prezidentské kanceláře Sergej Ivanov: „Rozvoj informačních technologií způsobil, že se informace stávají jistým druhem zbraně. Tato zbraň nám umožňuje vést vojenské akce na jakémkoliv bojišti. A co je nejdůležitější, bez nasazení vojenské síly.“

Takto široká definice války posiluje nebezpečné představy, že je Rusko se Západem již dávno v nevyhlášené válce, třebaže vojáci ještě zůstávají v kasárnách. Jestliže si tedy Západ myslel, že je s Ruskem v míru, Rusko si to již mnoho let nemyslí. A podle toho se chová. Což je pro Západ, nastavený na mírový modus operandi, nesrozumitelné a matoucí.

Představu informačně-psychologické války a toho, že ji Rusové žalostně prohrávají, přineslo do nejvyšších pater Kremlu válčení v Čečensku.

První válku (1994–1996) Rusko prohrálo též ztrátou domácího veřejného mínění. Ruští novináři se těšili nově nabyté svobodě a válku i demoralizaci armády kritizovali. Stejně jako veřejnost nebyli spokojeni s mlžením ohledně ruských obětí, které připomínalo přístup oficiálních míst k takzvaným zinkovým chlapcům za války v Afghánistánu. Nezávislým novinářům šli navíc Čečenci naproti, když jim platili taxíky z letiště, brali je na frontu a ochotně poskytovali rozhovory.

Zmíněný Sergej Ivanov zpětně válku označil za „esenci bezmoci v informační sféře“. Kreml dokonce ruská soukromá média obvinil, že Čečencům pomáhala s propagandou, a rozdmýchávala tak další etnické a náboženské spory, hrozící rozpadem celé Ruské federace.

Armádní, zpravodajská i politická elita kolem Putina zde pro ni typicky přecenila sílu masmédií, když pozapomněla, že válka v Čečensku byla nepopulární od začátku. Tedy ještě předtím, než o ní začali referovat novináři.

Nicméně druhá válka v Čečensku (1999–2000) se již měla odehrát podle kremelských not. Oficiální místa do země pouštěla jen spřízněné novináře a jen tam, kam uznala za vhodné. Znovuzavedená cenzura dbala, aby navenek neuniklo nic, co by podkopalo morálku veřejnosti a vojáků (ztráty, válečné zločiny, zničená technika). Cílem bylo znovu neprohrát souboj o domácí veřejné mínění; o Čečence se Kreml neucházel.

Jenže Rusové opět neuspěli. Čečencům pomohl oslovit mezinárodní společenství i vlastní početnou diasporu v zahraničí nový fenomén – internet. Stránky Kavkaz-centr ve světě zakořenily narativ o ruské agresi proti malému národu tak úspěšně, že ho „nevykolejily“ ani nevyprovokované útoky Čečenců na sousední Dagestán. Ze zahraničí do Čečenska proudily finance a dobrovolníci, z Čečenska obrazy ruských válečných zločinů.

Zároveň ale tehdy pomohla posedlost Kremlu informační arénou spustit jedno nepoměrně úspěšnější tažení: proti soukromým médiím.

Předcházel mu údiv z průběhu prezidentských voleb v roce 1996, kdy výzkumy favorizovaly komunistu Gennadije Zjuganova. Boris Jelcin se naopak propadal. Avšak zasáhli oligarchové Berezovskij či Gusinskij a jejich média. Masivní kritika komunistů a podpora Jelcina na hlavních televizních kanálech rozhodly volby.

Obdobná kampaň udělala o pár let později z neznámého Vladimira Putina prezidenta. Putin ovšem podobným věcem do budoucna sám učinil přítrž, když se příslušných oligarchů hned po nástupu do funkce zbavil a jejich média převzaly prokremelské polostátní firmy.

Kreml si majetkově podřídil či fyzicky zlikvidoval nezávislou ruskou žurnalistiku (viz vraždu Anny Politkovské kritizující čečenskou válku), ale stále prohrával války o světové veřejné mínění.

Rusy mimořádně frustrovala zejména válka s Gruzií v roce 2008. Gruzie konflikt vyvolala, přesto se Moskvě nedařilo získat podporu mezinárodního společenství.

Rusové po vzoru západních armád vozili loajální novináře do terénu spolu s jednotkami, zatímco opoziční média nedostala akreditaci. Vedle toho ruské kybernetické útoky vyřadily gruzínské státní servery, takže vedení Gruzie ztratilo kontakt s úřady i obyvateli, a ruské přerušení optických a telefonních kabelů v Černém moři zablokovalo kontakty Tbilisi se zahraničím. Jenže zatímco elegantní Michail Saakašvili dál rozdával rozhovory v bezvadné angličtině, za Rusy na nudných tiskovkách vystupoval jen suchopárný zástupce generálního štábu Anatolij Nagovicyn, hovořící pouze rusky.

Tehdy se mimochodem zoufalí Rusové uchýlili ke zřízení satelitní televize Russia Today a tiskové agentury Sputnik.

Následně přišel nástup sociálních sítí. Arabské jaro Rusové pochopili ne jako spontánní vystoupení Arabů proti diktátorům, ale jako Západem řízený rozvrat protiamerických režimů v Libyi či Sýrii. Kreml navíc vyděsily největší domácí protesty od rozpadu SSSR, vyvolané zmanipulovanými parlamentními volbami v roce 2011.

V Kremlu tak zakořenila představa, že Západ dokáže skrze sociální sítě svrhnout nepřátelskou vládu, a tedy již nemusí sahat po vojenských intervencích. Západní kritika porušování lidských práv a podpora demokracie byly Rusy pochopeny jako zasahování do vnitřních záležitostí, vedené snahou změnit režim skrze změnu hodnot a vědomí obyvatel.

Jestliže tábor reformátorů sešikovaný kolem prezidenta Dmitrije Medveděva (2008–2012) hájil otevřenost a svobodu na internetu, nakonec zvítězili příznivci restrikcí a izolace Ruska od okolního světa, chápající svobodný internet jako hrozbu národní bezpečnosti.

Rusku se zdálo, že proti němu Západ vede kybernetickou a psychologickou válku na internetu, a právě tehdy se rozhodlo zahájit protiofenzívu.

Oscar Jonsson ve své knize The Russian Understanding of War dokládá, jak se důraz na informačně-psychologické válčení postupně propsal do strategických ruských dokumentů.

Informačně bezpečnostní doktrína Ruské federace z roku 2000 byla první svého druhu na světě, západní koncepce předběhla minimálně o pět let. I Západ sice již tehdy pracoval s představou informačních operací, ale omezoval je jen na dobu vyhrocených střetů, vedených s cílem rozrušit komunikaci uvnitř nepřátelské armády. Rusové naopak uvěřili, že je široce chápaná informační válka ohrožuje i v dobách formálního míru, kdy nepřítel zkouší změnit hodnoty a mínění ruské populace, a zemi tak zevnitř rozvrátit a destabilizovat. Pronikající zahraniční média a jejich informace ruské hodnoty vyvracejí, obrana kultury a morálky se proto stává bezpečnostním zájmem.

Dílčí revize doktríny z roku 2016 byla reakcí na barevné revoluce, arabské jaro a válku na východní Ukrajině. Predikovala přitom nárůst kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu a všímala si přeshraničních toků informací narušujících mezinárodní bezpečnost a stabilitu celých států. Rusko prý čelí erozi historických a patriotických tradic, spirituality i morálních hodnot.

Na rozdíl od předchozí verze ale doktrína již neradí odklon od internetu a návrat do doby analogové. V dikci Vladimira Putina, jenž chápe internet jako výtvor CIA, chce vytvořit Ruskem spravovaný segment internetu.

Jak ale ukazuje britský bezpečnostní analytik Mark Galeotti ve své knize The Weaponisation of Everything, ruský úspěch v této oblasti nakonec spočívá čistě ve vyvolávání představy, že Kreml a jím vedená informační válka stojí za vším, co se ve světě šustne (brexit, Trump, Le Penová).

Putin samozřejmě není dezinformační mág se schopností hypnotizovat celé národy. Cílem Ruska nicméně je, aby tomu Západ uvěřil, aby ho to demoralizovalo a zastrašilo. Jenže i zde válka na Ukrajině Rusům sňala fíkový list, když ukázala, že se nedokážou „dostat do hlav“ soupeřů.

Efektivní ovlivňování myšlení druhých totiž předpokládá, že je nejprve pochopíme. Rusové ovšem pod dojmem fantazmagorií o homosexualitou prolezlém upadajícím Západě nebo nacistické Ukrajině sice o soupeřích sbírají lecjaké informace, ale ideologicky zaslepeni je nedokážou vyhodnocovat.

A ještě hlubší problém tkví v tom, že měkká moc Ruska, tedy jeho kulturní a politická přitažlivost, je v porovnání se Západem nicotná, když od Gagarinova výletu do kosmu světu nenabízí pozitivní příběhy. Proto svými informačními operacemi nedokáže zaujmout. Ukrajinci a další postsovětské společnosti pak logicky driftují k Západu – a Rusko prohrává.