Vyprávět o vlastním životě může být nevyzpytatelné. U velkých režisérů naštěstí většinou výsledek dopadnul výborně. Jen vzpomeňme na Terrence Malicka a jeho Strom života, na Amarcord v režii Federica Felliniho nebo na příjemně nostalgické Cinema Paradiso, za které si Giuseppe Tornatore odnesl Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film. Méně věhlasným tvůrcům zase může důvěrně známé téma dopomoci k tomu, aby natočili počin, jakým na sebe upozorní. Povedlo se to Marjane Satrapi s Persepolis, Noahu Baumbachovi s Olihní a velrybou a přičíst sem můžeme i jeho manželku Gretu Gerwig, byť s jejím projektem Lady Bird to bylo o něco složitější. Každopádně také Steven Spielberg při návratu do své minulosti vsadil na nostalgický ráz, až se na place několikrát rozbrečel. Navštěvnost Fabelmanových v kinech je neprávem nesmyslně nízká, avšak minimálně nominace na prestižní ocenění by je minout v žádném případě neměly!

Co se samotného filmu týče, všechno začalo během natáčení dramatu Mnichov, kde se scenárista Tony Kushner zeptal Spielberga, kdy se rozhodnul stát se filmařem. Postupně si o jeho zážitcích začali hodně povídat a díky pandemii a vlastně i nutnosti nácviku choreografií u herců a hereček před natáčením West Side Story začal vznikat scénář, pod který se podepsal sám slavný režisér. Jen těžko se věří té skutečnosti, že ve svojí předlouhé kariéře napsal pouze svůj první, ve velmi limitovaném releasu uvedený celovečerák Firelight, dále Blízká setkání třetího druhu a A. I.: Umělou inteligenci, kde vycházel ze zevrubného treatmentu Stanleyho Kubricka, jenž původně plánoval tenhle biják podle povídky Briana Aldisse režírovat sám. Scenáristický kredit si tedy připisuje poprvé po jednadvaceti rokách, celkově počtvrté. Mimochodem, kromě své manželky Kate Capshaw projekt konzultoval i s českým rodákem Tomem Stoppardem (Tomášem Sträusslerem).

 










 

Co se Spielbergova naprostého okouzlení filmem týče, všechno začalo 10. ledna 1952, kdy šel s rodiči do jednoho kina v New Jersey zhlédnout Největší podívanou na světě od Cecila B. DeMilleho. Vlaková srážka jej natolik fascinovala, že si ji doma zrekonstruoval. Matka Mitzi (v realitě Leah) mu v tom dost pomohla, zatímco otec Burt (v realitě Arnold) tuhle zálibu svého jediného syna ze čtyř dětí (jednu dceru ztvárňuje z Tenkrát v Hollywoodu a Gray Mana známá Julie Butters) zpochybňoval. I tehdy, kdy se svými filmečky slavil velké úspěchy na lokální úrovni, o jeho natáčení stále mluvil nikoli jako o poslání, nýbrž jenom jako o koníčku. Sammy, výtečně představovaný Gabrielem LaBellem, to složitě snášel, neboť se díky svému talentu v podstatě stal z outsidera hrdinou. Ať už se zrovna bydlelo v New Jersey, v Arizoně, v Severní Karolíně nebo tedy později v Los Angeles, přičemž postupné stěhování opravdu trochu připomíná biblické putování do Země zaslíbené. Ale podporu měl také v otcově kolegovi Benniem, který měl k rodině tak blízko, že mu říkal ‚strejdo‘. Otázka zní, jestli náhodou nešlo v případě nové kamery o vypočítavý úplatek, jelikož hlavní hrdina zjistil, co mělo zůstat utajeno.

V plné palbě ukazují Fabelmanovi kouzlo a sílu filmu, který dokáže uklidnit, rozhodit, naštvat, okouzlit … a zároveň může posloužit i jako důkazní materiál. Sammy okamžitě pochopil, že hrané filmy jsou o vytváření iluzí, které v jeho podání musely být dokonalé, ať už šlo o vytváření hororové mumie, westernové přestřelky v kaňonu či válečné vybití celé jedné čety. Příběhy, které chce Sammy vyprávět, musí být prostě větší než život. Takže ani tzv. Ditch Day (podobně jako Homecoming znamená americkou tradici, konkrétně v tomto případě studenti a studentky jdou jakože „za školu“ – třeba na pláž, přičemž se natáčelo na Zuma Beach, kde vznikla legendární závěrečná scéna Planety opic) zkrátka nemohl být prostým dokumentárním zaznamenáváním skutečnosti.

 

Ale vyprávějte to šikanátorovi Loganovi, který po zhlédnutí Sammyho výtvoru nevěří svým očím, takže si to s ním pak musí vyříkat, a to v jedné z nejlepší scéně filmu. Ačkoli těch opravdu znamenitých se ve Fabelmanových vyskytuje celá řada. Další bude například ta, kde hlavní hrdina stříhá na Mansfield mašině, přičemž matka vedle hraje na piáno. Nebo ty, ve kterých natáčí svoje filmečky, které zaujmou ještě více než The Case, který stvořily děti ve sci-fi Super 8, kterou Spielberg produkoval. Samozřejmě nelze vynechat moment, kdy si Sammy vytvoří promítací plátno ze svých dlaní. A o jedné skvělé scéně ještě bude řeč. Nicméně i většina těch dalších vyvolá u diváků a divaček nějakou emoci/reakci, což režisér dokáže jako málokdo. Pohladí, dojme, přinutí k zamyšlení, pobaví … Hlavně pobaví, protože dění je servírováno s úžasným nadhledem a lehkostí, byť nelze tak docela souhlasit s tím, že se tady neobjevují žádné záporné postavy.

Za jednu takovou můžeme označit spolužáka Logana Halla, který Sammyho šikanuje. I tak, že jej se svými přisluhovači viní z toho, že coby žid zavraždil Ježíše. Ten je jedinečnou modlou pro spolužačku Monicu (Chloe East), což je vskutku zvláštní děvče. Náboženské narážky vzhledem k režisérovu původu nemohly chybět, ale znovu jsou servírovány vesměs nekonfliktně … na rozdíl od takového Umučení Krista, že ano. Ani tak ne u Burta, jako spíše u Mitzi potrvá delší dobu, než si na ni uděláme jasnější názor. Každopádně Paul Dano a Michelle Williams tvoří vcelku netradiční a tím pádem velmi zajímavý pár. Nesmírně překvapilo (ještě více než u Russella Branda v případě Smrti na Nilu) obsazení Setha Rogena coby Bennieho. Herec, který prakticky po celou kariéru hraje jednu a tu samou postavu v obdobných legráckách typu Zbouchnutá, Sousedi nebo Byla to divoká noc, předvádí v této značně seriózní úloze výborný výkon.

 










 

I když ne až tak výborný jako opička Bennie, jejíž představitelka jménem Chrystal se objevila už v Pařbě v Bankoku nebo v Noci v muzeu, a ne tak výborný jako David Lynch, jenž se nakonec nechal přemluvit, aby v cameu ztvárnil Johna Forda. A nutno dodat, že jako John Ford působí ještě více, než samotný John Ford!?! Na koho Sammy čeká, se dozvíme už podle prvního plakátu na zdi na western Přepadení. Hlavnímu hrdinovi dá jednu podstatnou radu. Tahle scéna je přitom ve Fabelmanových zachycena přesně tak, jak se tenkrát odehrála, resp. tak, jak si ji Steven Spielberg pamatuje. Ale takováto setkání bývají přece nezapomenutelná. Je obrovská škoda, že slavný tvůrce odešel o něco málo dříve, než dokázal Spielberg prorazit. Ačkoli není dvakrát jisté, jestli by ho pochválil, třebaže většina jeho vlastních titulů neodolala zubu času. V souvislosti s filmografií trojnásobného držitele Oscara se často mluví spíše o spektakulárních úvodních scénách, které naplno vtáhnou do příhěhu a nezapřou, že byly hodně drahé. U Fabelmanových však suverénně nejvíce zaujme ta finální, přestože si vystačí se dvěma postavami a několika obrazy na zdi.

Fabelmanovi možná nejsou nejpůsobivějším milostným psaníčkem světu stříbrného plátna, nicméně pořád se jedná o film, jaký by neměl uniknout žádným filmovým fanouškům a fanynkám. Přestože se nezaměřuje pouze na vyprávění příběhů za pomocí kamery. Obecně vzato obsahuje i další témata, z nichž některá budou mnozí a mnohé znát z vlastní zkušenosti. O to snadnější je interakce s postavami a o to více povznášející je závěrečná katarze. Výraznou složku představuje i při osmadvacáté – a podle Johna Williamse poslední – spolupráci se Spielbergem hudba. Nic naplat, po zhlédnutí Fabelmanových si zkrátka potvrdíme, že kvalitní filmy jsou sny, které nikdy nezapomeneme.

FOTO: Vertical Entertainment