Hlavní výhodou prestižních škol je přístup k výzkumu, jedinečným kontaktům a zdrojům. Harvard chce ale svým studentům dát víc. Pomocí digitalizace školských systémů a postupného nahrazování některých procesů umělou inteligencí by se vzdělání mohlo dostat k více lidem a být mnohem osobnější. Tak vidí budoucnost Klára Jelínková, viceprezidentka a v současnosti zároveň jediná Češka ve vedení školy zařazené do prestižní Ivy League.
Klára se do Spojených států odstěhovala už v devadesátých letech. Přírodovědeckou fakultu na Karlově univerzitě kvůli lásce vyměnila za univerzitu ve Wisconsinu a biologii za IT. Když se její první manželství rozpadlo, měla už ve Spojených státech nastartovanou kariéru a zpět do Prahy se jí nechtělo.
Díky svému odhodlání udržet se v zahraničí se postupně vypracovala a vystřídala vedoucí pozice na prestižní Dukeově či Chicagské univerzitě. Poslední změnou byl loňský přestup na Harvard z proslulé Rice Univeristy, kde ale stále vede některé hodiny.
V současné době je také členkou hned několika poradních orgánů společností z žebříčku Fortune 500 a za svou práci a přístup získala ocenění, třeba CIO of The Year nebo Internet2 Leadership Award.
Do Čech se Klára vrací dvakrát ročně za rodinou. Při té příležitosti si udělala čas a řekla nám víc o tom, jak fungují elitní školy ve Spojených státech či co je posouvá dopředu. A jak by podle ní, jako expertky na IT, mohla vypadat budoucnost školství.
Kláro, jak jste k pozici viceprezidentky dostala?
V prostředí univerzit pracuji už skoro čtrnáct let, takže mezi CIO’s, tedy výkonnými řediteli pro IT, jsem již docela známá. Oslovila mě sice firma vyhledávající talenty, ale vzhledem k tomu, že ve Spojených státech je federální zákon, který zajišťuje rovnou příležitost v zaměstnání pro všechny, musela jsem si i já projít sítem společně se stovkou dalších uchazečů. Celý proces výběru trval skoro sedm měsíců a podstoupila jsem asi patnáct pohovorů.
Jako viceprezidentka máte na starosti především strategii informačních technologií. Na jaké aspekty nebo témata se aktuálně v rozvoji IT zaměřujete?
Harvard se velmi zaměřuje na digitalizaci vzdělávání. Začínali jsme s Harvard Business School, která má kolem čtyřiceti tisíc studentů. Aktuálně ale pracujeme na takzvaném Digital Campusu. Jde o koncept, jak by měla vypadat další generace online výuky.
Chceme totiž i v online prostředí zajistit kompletní univerzitní zážitek. Nejde jen o atmosféru nebo prostory učeben, ty už jsme vyřešili. Velkou výzvou jsou přístupy do knihoven a ke zdrojům, které jsou dostupné pouze a jenom na naší univerzitě. Když jdete na Harvard, nejdůležitější jsou ale kontakty. Mezi univerzitou a našimi online studenty sice existují silné vazby, bohužel mezi studenty navzájem to už tolik nefunguje.
Školné na univerzitách v Ivy League se pohybuje v řádech desítek tisíc dolarů ročně. Proč se vyplatí takovou částku do vzdělání dát?
V první řadě je potřeba vědět, že ne každý tuhle částku opravdu zaplatí. Harvard se stejně jako dalších čtyřicet dalších univerzit řadí k těm, které prosazují „need blind“ politiku. To znamená, že pokud se jako americký občan na univerzitu dostanete, ale vyděláváte méně než sedmdesát tisíc dolarů, náklady vám pokryje škola z nadačního fondu.
Naopak studenti, kteří na to mají, stejně částku rádi zaplatí. Vyplatí se jim to, protože získají přístup k neuvěřitelné síti kontaktů a možností. Když to porovnám, sama jsem šla na státní školu a platila nějakých dvanáct set dolarů za semestr. Také jsem získala dobré vzdělání, ale žádnou síť kontaktů už odtud nemám.
Zdroje jsou tedy to, co elitní školy odlišuje? Co dalšího vás oproti ostatním posouvá dopředu?
Ano. Hlavní přednost univerzit ve Spojených státech je výzkum. Máme hodně výzkumů na kvantovou výpočetní techniku v rámci Kempner institutu. Další špičkové výzkumy jsou třeba na poli rakoviny nebo Alzheimerovy nemoci. Všichni, kdo na škole studují či pracují, mají k výzkumům i výzkumným týmům přístup a mohou je využívat nebo s nimi přímo spolupracovat. Navíc můžeme pomoci vynálezy i licencovat, ať už jde o nové léky, léčebné postupy, nebo materiály.
Co se týká kontaktů, funguje to trochu jako exkluzivní klub. Když školu dokončíte, máte přístup do asociace absolventů. Nejde jen o vaše spolužáky, ale i o předchozí ročníky. Ti se na univerzitu každý rok vracejí a pořádají různé programy a večírky. Když jste členem, asociace vás propojí s kýmkoli, kdo vás zajímá a chcete ho poznat.
Ekosystém je opravdu bohatý. Navíc ve městě Cambridge máte hned vedle sebe Harvard a MIT. Mimochodem proto je v Bostonu spousta startupů, je to trochu podobný systém jako v Silicon Valley. Špičkoví talentovaní žáci, skvělí profesoři a nadaní studenti.
Co technologie a školství v Česku. Jak jsme na tom?
Řekla bych, že Česko je na tom dobře. Je neuvěřitelné, co všechno se tu změnilo za posledních třicet let. Jsem v kontaktu i s rektorkou Univerzity Karlovy a i tam vidím snahy o rozvoj technologií. Bohužel na rozdíl od Harvardu Karlova Univerzita nemá tak obrovský nadační fond. Dostává sice peníze od státu, ale není to zdaleka tolik. Musíme si uvědomit, že Harvardský fond tvoří finance z různých zdrojů nastřádané za posledních 400 let.
Co je hlavním důvodem, proč si zahraniční studenti vybírají americké univerzity? Chybí těm evropským něco?
Je to hlavně renomé, jazyk a možnosti. Diplom z Harvardu zajistí, že o vás lidé vědí. Ve Státech se také hodně dbá na to, kolik studentů připadá na jednoho učitele. Na elitních školách je to asi osm ku jedné, tím pádem je celý systém velmi personalizovaný a kontaktní. To si bohužel z Česka nepamatuji. Na druhou stranu i s diplomem z Česka můžete v pohodě uspět. Podívejte se třeba na Bohdana Pomahače. Někdy stačí, když je člověk talentovaný a zná dobře svůj obor.
Díky umělé inteligenci by se profesorům uvolnily ruce a mohli by svou pozornost přesunout na praktické projekty a výzkum.
Stačí v informačních technologiích jen praktické dovednosti?
Tohle je v informatice velká debata. Je pravda, že naučit se kódovací jazyk a získat práci zvládnete za šest měsíců. My se ale snažíme, aby studenti měli větší vědomostní základ, díky němuž pak budou moci rychleji a snáze rozvíjet dál své znalosti.
Je sice super umět programovat, ale pokud by se pak člověk rozhodl jít do managementu a nevěděl, jak správně komunikovat, asi budete mít problém. Stejně je to i s ekonomickými znalostmi. Navíc často slýchám, že se studenti za život rozhodnou dvakrát až třikrát za svou kariéru kompletně změnit obor a to je strašně těžké, pokud vám chybí právě ta základní znalost.
Jaká je úspěšnost absolventa Harvardu v reálném životě?
Devadesát osm procent studentů školu dokončí. Většina studentů po škole navíc téměř okamžitě dostane pracovní nabídky. Mnoho firem, jako je například Amazon, Facebook, Deloitte nebo McKinsey, nás navštěvují v kampusu a přímo přes Harvard vyhledávají kontakty. V tu chvíli i vy jako student máte možnost vybrat si firmu, která se vám líbí a domluvit si s ní pohovor. To se děje předposlední rok vašeho studia. V ideálním případě si rovnou domluvíte letní stáž a po skončení posledního roku tam odejdete pracovat.
Jaká je podle vás budoucnost digitálního vzdělávání?
Personalizované učení. Všichni víme, že samotná metoda vzdělávání skrze přednášky není dostatečně efektivní. V tom by mohla pomoci umělá inteligence, podle mě je to budoucnost. Díky ní by hodiny mohly být mnohem více interaktivní, a hlavně by mohly následovat linku výuky na základě toho, co už student ví. Dokázala by také stejný koncept vysvětlit různými způsoby. Tím by se uvolnily ruce profesorům od běžných přednášek a mohli by svou koncentraci přesunout na praktické projekty a výzkum.
Největší problém ale vidím v etice umělé inteligence. I algoritmy stejně jako lidé používají mentální zkratky. U lidí ale fungují zákony a podobně, kdežto u umělé inteligence to tak ještě není. Pokud mají počítače samy přemýšlet, jak si můžeme být jistí, že to bude eticky? Když například necháte umělou inteligenci v procesu rozhodování a dojde ke zkreslení, je to fakt problém.
Technologie se vyvíjí a mění extrémně rychle. Jak dokážete držet krok s trendy ve výuce?
Každý profesor má vlastní styl a většina z nich obsah výuky mění neustále. Na Rice Business School nebo Harvard Business School, kde učím, připravuji výuku každý rok jinak a je to pro mě standard. Sedmdesát procent jsou v mých hodinách novinky, zbytek základní znalosti. Záleží ale samozřejmě na daném oboru. Navíc každý profesor si vytváří vlastní osnovu, tu pak jen posílá ke schválení své škole. Pokud se drží v rámci svého oboru, většinou se nestane, že by vám ji neschválili.
Jste členkou několika poradních orgánů společností z žebříčku Fortune 500. V čem je práce jiná?
Hlavním rozdílem je motivace. Oproti univerzitě, která má spíš charakter neziskovky, jsou firmy řízené ziskem. Záleží na tom, jak dobrý je produkt a to, kolik za něj dostanete peněz. Na univerzitě je to spíš o tom, jak dobrý budete mít výzkum nebo zkušenost se studenty. Náplní mé práce pro firmy jako Oracle, Amazon nebo Microsoft je radit, jak udělat jejich produkty lepší a pochopitelnější pro univerzity a jejich výzkumy. Dále třeba budovat lepší propojení s IT řediteli.
Nyní jste viceprezidentkou Harvardu, jaký je váš plán dál?
Aktuálně jsem na Harvardu hrozně šťastná, je to opravdu zajímavá práce a zároveň úplně jiná než mé předchozí. Třeba na Chicagské univerzitě jsem si vyzkoušela pracovat ve zdravotnictví, na Rice University to vedle IT byly jiné obory. Zkrátka vždy se dívám na to, co bych tam vlastně mohla dělat. Harvard má ale v porovnání s ostatními úplně jinou strukturu.
V tuhle chvíli tedy nic neplánuji a kariéru jsem vlastně nikdy ani neplánovala. Pokud bych se ale do budoucna rozhodla pro změnu, muselo by to být zase něco extrémně zajímavého.
