S rozvojem moderních technologií došlo k velkému převratu v chápání umění. Současné umění se vymaňuje z fyzických bariér. Stává se pohlcující, interaktivní, pohyblivé a přenosné. Obsahuje zcela nové možnosti prezentace i prodeje. Karpuchina Gallery proto spouští nový detašovaný výstavní prostor. KG Gate je první pražskou galerií zaměřenou výlučně na prezentaci digitálního umění, a to navíc přímo ve veřejném prostoru. Galerie si svým specifickým kurátorským přístupem klade za cíl vytvořit unikátní koncept postupného přemístění diváka do virtuálního světa tím, že mu představí možnosti přechodů mezi klasickým a digitálním uměním, virtuálním prostředím. „KG Gate tím chce přispět k lepšímu pochopení nových možností tohoto rozmanitého světa v oblasti umění, a to právě v době, kdy se obě reality střetávají,“ vysvětluje vznik prostoru galeristka Alexandra Karpuchina. První výstava s názvem Převaděč spojitosti (*Continuum Transfunctioner) se věnuje přechodu neboli transmisi. „Na příkladu několika prací čtyř současných umělců představujeme možnosti vykročení do virtuálního prostoru, či naopak návrat do reality. Porovnáváme výtvarné postupy v nových technologiích s těmi, které vytvořila umělá inteligence,“ popisuje výstavu kurátorka Lucie Pangrácová. Radka Bodzewicz (1991) balancuje na neviditelném rozhraní fyzické a virtuální malby. Nazývá svou tvorbu figurální abstrakcí, v níž zachycuje světy, abstraktní i reálné krajiny, které vybízejí z dálky pozorovatelného ornamentu přiblížit se a sledovat detailní mikrosvěty, které ale opravdu žijí i v rozšířené realitě obrazovek telefonů. V obrazech a objektech Juliuse Reichela (1981), miláčka digitální generace, se mimo jiné odráží i dlouhodobá snaha o polapení fyzické přítomnosti internetových kultur, informačních toků a digitalizovaných měn v globální ekonomice. Jeho dílo Manual Network je ručně vyhotovenou sítí, která odkazuje k provázkovému písmu. Kromě fyzického díla ale návštěvníci uvidí i jeho projekci v podobě 3D skenu. Alexandr Martsynyuk (1993) začal pracovat s 3D grafikou již na střední škole. Zpracovává étosy digitální kultury v technologii i v tématech. „Jemné, polymerové struktury jeho soch odkazují k člověku, k jeho fyzikální podstatě, k jeho křehké a zranitelné tělesnosti. Alexandrovy digitální, futuristické 3D skelety se stávají po vytvoření informačním zdrojem realizace strojového, technologicky náročného tisku objektů,“ dodává Pangrácová.

Všechno je možné a nic není zřejmé. To by se dalo konstatovat o digitální estetice,technologiích, ale i italském autorovi s pseudonymem Olia Světlanova. Anonymní umělec převzal svou přezdívku před pěti lety, kdy začala jeho snaha vystoupit z role autora a později se znovuobjevit prostřednictvím nahodilé práce umělé inteligence. S tou začal spolupracovat, když mu přestal fungovat počítač a jediným možným způsobem, jak vytvářet obrazy, byla kooperace s umělou inteligencí prostřednictvím serveru Midjourney a Google Colab. Vznikly při tom fantaskní obrazy, které jsou futuristické, ale přitom důvěrně známé.