Balet Extra v Českých Budějovicích

Jihočeský baletní soubor vede Lukáš Slavický sedmou sezónu a po čtvrté měli jeho tanečníci možnost vystoupit také jako inscenátoři vlastní tvorby. Balet Extra #4, jak byl večer nových choreografií nazván, se uskutečnil 12. listopadu 2022 v Jihočeském divadle a obsahoval devět nových děl.

Umělecký šéf baletu v úvodu večera zdůraznil, že se tentokrát vyčlenilo pro nastudování více času a že se domnívá, že je to na výsledku vidět, s čímž lze rozhodně souhlasit. Kromě dotažených tanečních výkonů a zajímavé pohybové invence večer přinesl i proměnlivé a zajímavé výtvarné řešení, na němž se podíleli autoři choreografií, podporováni v řadě případů Pavlem Knollem (kostýmy) a Petrem Baštýřem (světelný design).

U těchto složených večerů je toto vždy citlivá otázka, často technicky a logisticky náročná. Je třeba pochválit dramaturgii, neboť se vedle sebe nikdy neocitla díla sobě podobná, a to udržovalo pozornost diváků ve vyprodaném hledišti až do konce. Rovněž programová brožura byla kvalitně připravená. Problematické ovšem bylo neuvedení informace o akustické složce představení, autoři hudebních koláží, z valné většiny doprovázející choreografie (často s významotvornou rolí), zůstali v temnotě. Správa baletu na výzvu k jejich doplnění nereagovala… Alespoň že nahrávky byly bez kazu, v tomto se opravdu stal velký pokrok.

Italský tanečník Sebastiano Mazzia, který přišel do Českých Budějovic přes Vídeň, se aktivně zapojil do tvorby již v roce 2020, kdy se konal předcházející Balet Extra. Nyní (jako jediný) uvedl dvě své choreografie: Cirkus života (The Circus of Life) a Už to nerozumím (You Speak Arabic to me). První jmenovaná otevírala recenzovaný večer. Jako téma si Mazzia zvolil přetvářku, opřel se o citát Luigiho Pirandella: „Na vlastní účet poznáte, že na dlouhé cestě životem potkáte mnoho masek a málo tváří.“ Tento citát pak zazní i v závěru choreografie, což mi připadalo zbytečné. Mazzia, jako kdyby nevěřil pohybovým možnostem, vlastní choreografické dovednosti, prošpikovává své tančené sdělení i dalším mluveným textem, který zní z nahrávky v těžkopádné češtině s přízvukem – snaha, aby to byly hlasy tančících představitelů, se tu míjí účinkem. Sledujeme růst dívky od miminka a její pokus o zapojení do společnosti: rodičovský pár s explicitní rekvizitou dětského kočárku a miminka, první radost ze života, projevující se tancem, pak smutek z osiření, který dívku neopouští ve společnosti a izoluje ji od ní. Kamarádí spolu jen ty, které se tváří jako šťastné. Dívka tedy přijímá nabízenou masku úsměvu, ale pobyt mezi přetvářkou ji nemůže uspokojit a těžce hledá cestu zase sama k sobě (zde je chytře použit motiv jejího dětského tanečku). Mazzia by si měl napříště více věřit, že jeho mikropříběh, plný zajímavých momentů se skupinou tanečníků, by byl dostatečně sdělný i bez zbytečných berliček některých rekvizit a reprodukovaných dialogů. Je třeba zde vyzdvihnout kostýmy Pavla Knolleho, které dodaly kusu živost a gradaci.

Sebastiano Mazzia, sám velmi plastický a výrazný tanečník, vytvořil ještě duet Už ti nerozumím, uvedený ve druhé půli večera. Jde o vášnivou interakci páru, kdy mlčení probublá do vášnivé hádky. Vše je doprovázené zpěvem, který předjímá i umocňuje základní afekt příběhu této dvojice. Taneční i výrazové podání je skvělé, Mazzia našel v Shino Fujii partnerku, která jeho koncepci rozumí. Škoda jen opět na začátku zbytečně použité rekvizity stolu a židlí na začátku, duet by byl funkční i bez nich.

Krakovská rodačka Sophie Debou připravila jednu z choreograficky nejlepších částí večera. Svůj kus nazvala Jeden hlas (One voice). Jde o obraz roztančené společnosti a jedince, který s ní nesouzní a hledá si svou vlastní cestu. Námětově nejde sice o nic výjimečného – spíše naopak – nicméně formální zpracování je neobyčejně dobré, Sophie Debou má rozhodně talent. Dokáže tancem zaplnit celý prostor jeviště a má cit pro hudbu (jejíž autorství nám ale zůstalo utajeno).

Kontrastně působily dva kusy od japonských tanečníků Shino Fudjii a Hirata Yamaguchiho. Shino Fudjii nazvala svou choreografii Kidou, v programu nebyl uveden překlad do češtiny, přes překladač se lze dopídit významu „nastartování“. Dvě tanečnice v kostýmech japonských venkovanů (autorka kusu a Mai Iwamoto) nejprve vytváří první část výpovědi, zde se výtvarně zajímavě pracuje s typickou kuželovitou pokrývkou hlavy, v Japonsku zvanou sugegasa; po jejich odchodu se scény začne v jiném světle druhý obraz, který na první pohled s prvním nesouvisí. Tanečnice mají v rukou meče a probíhá zápas, který končí zásahem jedné z nich. Celé to má být metafora střídání domovů, zemí a kontinentů jakožto úskalí, se kterými se musí umělci vyrovnat, je to výzva k osobnímu růstu, který začíná bolestí. Přiznám se, že jsem zpočátku souvztažnost prvního a druhého obrazu nepochopila, neboť text v programové brožurce jsem si přečetla až následně. Odlišné kulturní zázemí je znát i ze způsobu vytváření právě takovýchto metafor a v jiném chápání divadelních znaků. To platí částečně i pro choreografii Slunce a erekce (The Sun and the Erection) Hirata Yamaguchiho, interpretovanou tanečníky Františkem Vlčkem a Paolem Terranova, nicméně zde autor své téma komunikoval s diváky prostřednictvím až ironického nadhledu, a tak se z publika ozýval též smích. Pohybové styly se střídaly v rychlém sledu, stejně jako situace a převleky. Pohybová anekdota, která má možná i hlubší podtext, který jsem po jednom zhlédnutí neobjevila.

Jana Pelcová, třiadvacetiletá tanečnice, působí v souboru čtvrtou sezónu. Pro svou choreografii Útěk si vybrala nelehké téma útěku trojice vězňů z nacistického tábora, inspirována četbou knih E. M. Remarqua, jak naznačuje úvodní citát z programové brožury. Její kus má dvě části: v té první sugestivně v pohybu i výrazu ona trojice (Jana Pelcová, Sophie Debou a František Vlček) proniká na svobodu, bohužel za cenu ztráty života, naživu zůstává jen jedna postava. Ve druhé části se Janě Pelcové již tak choreograficky nedaří: vytvořit monolog o radosti ze svobody promísené smutkem ze ztráty přátel není jednoduchá záležitost, a navíc stavět choreografii na sebe není vždy v začátcích pro umělce výhoda. Budoucnost ukáže, jak se bude její talent vyvíjet.

V recenzovaném večeru byly dva kusy, které vypovídaly o pocitech obyvatel městských aglomerací, což je velmi vítané. Tereza Szentpéteryová má o choreografování trvalý zájem, neboť se zúčastnila této souborové tvůrčí přehlídky již v roce 2020. Svůj kus pojmenovala Přes přechod – třemi bílými pásy na podlaze jeviště a konkrétními zvuky dopravy a pípání semaforu jednoduše vykouzlila atmosféru čekání „na zelenou“ – čekání, které v sobě ovšem nese i očekávání, nucené zastavení ve víru spěchu. Přitom vznikají různé představy „co kdyby…“. Szentpéteryová vytváří různé typy lidí na obou stranách ulice a na chvíli jejich představy materializuje. Skvělý nápad, který by chtěl možná ještě trochu dozrát do lepší srozumitelnosti. Tvůrčí potenciál ale prokázala.

František Vlček je v souboru Jihočeského divadla druhým rokem a hned se uvedl velmi zajímavým opusem, nazvaným Pastva. Zařadila bych ho mezi nejlepší kusy tohoto večera. Vlček je multitalent, obsáhl zde kromě tvorby tanečního přediva pro sedm interpretů také scénografii s jeho vlastní projekční grafikou, kterou promítal na čtyři posuvné stojky, a navíc i tvorbu textu, který se stal součástí jeho výpovědi o prostředí sociálních sítí a jejich působení na nás. Text (nebo spíše jeho útržky) je ovšem použit zcela jiným a daleko poetičtějším způsobem, než ve výše popisovaném případě Sebastiana Mazzii (Cirkus života). Výpověď, kterou Vlček poskládal z jednotlivých komponentů, je naprosto koherentní a velmi působivá, tak bych si představovala, že bude fungovat Laterna magika v 21. století. Vlček dokáže inspirovat, jeho dílo je výtvarně i obsahově vyvážené.

Balet Extra#4 zakončil opus Zdeňka Mládka 2Sezóny, podle mého názoru jde zatím o nejlepší choreografii, kterou tento zkušený sólista a baletní mistr vytvořil. Choreografovat začal s nástupem Lukáše Slavického na šéfovský post a nyní je již zcela nepochybné, že v něm má český balet choreografa mezinárodních kvalit. Jeho kus začal nahraným potleskem a končil velkým aplausem premiérového publika čtrnácti tanečníkům Jihočeského divadla, kteří pod Mládkovým vedením a za doprovodu Nových čtyř ročních období Maxe Richtera (jediné skladby, kterou jsem bez textu v programu rozpoznala) provedli diváky pocity z uplynulých dvou „covidových“ let, kdy tančit a hrát před diváky bylo zakázané. Ač je Mládkova choreografie významově a pocitově čitelná, není popisná, oslovuje diváka přes abstraktnější tvar. Forma je promyšlená, pohyb menších skupin se kánonicky rozlévá po prostoru jeviště tak, že vás ani nenapadne, jak je ve skutečnosti tato scéna stísněná. Téma je umělecky přetavené do zobecnění, tudíž nepůsobí jen jako aktuální reminiscence, ale má potenciál žít na jevišti ještě dlouho. A to bych choreografovi a jeho interpretům ze srdce přála.

Jak hodnotit tento Balet Extra#4 celkově? Rozhodně pozitivně! Byl to inspirativní večer a setkání se současnou choreografickou a interpretační generací v mezinárodním souboru, kde se nachází i řada českých jmen.

Balet Extra#4

The circus of life / Cirkus života
Choreografie: Sebastiano Mazzia
Kostýmy: Pavel Knolle
Scéna: Sebastiano Mazzia
Light design: Petr Baštýř, Sebastiano Mazzia
Text: Sebastiano Mazzia a Maddalena Rossi
Tančí:
Shino Fujii, Mai Iwamoto, Sophie Debou, Petronela Bogdan, Tereza Szentpéteryová, Paolo Terranova, František Vlček, William Steers, Zuzana Sadovská, Zdenka Lapicová

One voice / Jeden hlas
Choreografie: Sophie Debou
Kostýmy: Sophie Debou, Pavel Knolle
Scéna: Sophie Debou
Light design: Petr Baštýř, Sophie Debou
Tančí:
Duet: František Vlček, Barbora Coufalová
Dále tančí: William Steers, Tereza Szentpéteryová, Jana Pelcová, Sebastiano Mazzia

奇道 (Kidou)
Choreografie: Shino Fujii
Scéna a kostýmy: Shino Fujii
Light design: Petr Baštýř, Shino Fujii
Tančí: Mai Iwamoto, Shino Fujii

The Sun and the Erection / Slunce a erekce
Choreografie: Hiroto Yamaguchi
Kostýmy: Hiroto Yamaguchi
Light design: Petr Baštýř, Hiroto Yamaguchi
Tančí: František Vlček, Paolo Terranova

Přes přechod
Tančí: Tereza Szentpéteryová
Scéna a kostýmy: Tereza Szentpéteryová
Light design: Petr Baštýř, Tereza Szentpéteryová
Tančí:
Sophie Debou, Jana Pelcová, Jana Zenkerová, Paolo Terranova, William Steers, František Vlček

Pastva / Feed
Choreografie: František Vlček
Asistent choreografie: Paolo Terranova
Scénografie / animace projekcí: František Vlček
Kostýmy: František Vlček
Light design: Petr Baštýř, František Vlček
Tančí:
Tereza Szentpéteryová, Sophie Debou, Mai Iwamoto, Shino Fujii, Sebastiano Mazzia, William Steers, Hiroto Yamaguchi

Útěk
Choreografie: Jana Pelcová
Kostýmy: Jana Pelcová, Pavel Knolle
Light design: Petr Baštýř, Jana Pelcová
Tančí:
Jana Pelcová, Sophie Debou, František Vlček

You speak arabic to me / Už ti nerozumím
Choreografie: Sebastiano Mazzia
Kostýmy: Sebastiano Mazzia and Shino Fujii
Scéna: Sebastiano Mazzia
Light design: Petr Baštýř, Sebastiano Mazzia
Tančí: Sebastiano Mazzia, Shino Fujii

2SEZÓNY/ 2SEASONS
Choreografie: Zdeněk Mládek
Kostýmy: Pavel Knolle, Zdeněk Mládek
Scéna: Zdeněk Mládek
Light design: Petr Baštýř, Zdeněk Mládek
Tančí:
Petronela Bogdan, Barbora Coufalová, Sophie Debou, Shino Fujii, Mai Iwamoto, Aurora Kubelíková, Jana Pelcová, Tereza Szentpéteryová, Jana Zenkerová, Sebastiano Mazzia, William Steers, Paolo Terranova, František Vlček, Hiroto Yamaguchi

Psáno z premiéry 12. 11. 2022