Ve čtvrtém, nejosobnějším příběhu se bývalý policista Matěj Mlynář snaží odčinit odmítnutí pomoci, což ho přivede k řešení celoživotní otázky, kdo zabil jeho otce.
V roce 2018 poprvé představil jindřichohradecký rodák Martin Stručovský čtenářům postavu Matěje Mlynáře. Bývalý policista přes den pracuje jako knihkupec, ale v noci jako neoficiální soukromé očko pomáhá lidem v nesnázích. Stalo se tak v románu Bez duše. O rok později vydal autor další román, Zavátá sněhem, za který obdržel od poroty Ceny Jiřího Marka čestné uznání. V roce 2020 se na pultech knižních obchodů objevil třetí díl, V temnotách. Po dvouleté odmlce se Matějovi příznivci dočkali čtvrtého příběhu, Hříchy otců, který vyšel letos na sklonku léta. Ve všech románech série je Matějovou partnerkou (a druhou hlavní postavou) policistka Pavla Králová.
Život se s Matějem nijak nemazlil. V předchozích románech jsme se mohli dočíst, že mu zabili tátu, kterého nikdy nepoznal, a také druhou dceru, o které dlouho nevěděl, že to je jeho dcera. Měl problémy s pitím, kterých se ale postupně zbavil. Nyní s partnerkou Pavlou vychovávají malého syna Adama, pojmenovaného po Matějově otci. Pavla stále pracuje u policie jako kriminalistka, Matěj s matkou vedou knihkupectví. Když Matěje jednoho dne požádá o pomoc bývalý kriminálník Leo Kostka, odmítne. Chce být Adamovi dobrým otcem. Už si nechce hrát na soukromého detektiva a vystavovat rodinu nebezpečí. Pavla ho však přesvědčí, že by měl Leovi pomoci. Než se s ním však Matěj stačí znovu sejít, kdosi ho v parku zastřelí. Bývalý policista cítí, že mu dluží alespoň vypátrání jeho vraha. Zjistí, že se Leo snažil pomoci své sestře a synovci, který se zjevně zapletl do něčeho, na co nestačil. A nejspíš tak velkého, že ho to stálo život. Co je horší, balistika prokáže, že Leo byl zastřelen stejnou zbraní, kterou kdysi dosud neznámý pachatel zastřelil Matějova otce.
Leckterý čtenář by na začátku románu mohl mít obavu, že se Matěj usadí a vyměkne. Nový případ ho však přiměje znovu oprášit policejní zkušenosti a znalost místní galerky. A to je dobře. Nebo byste chtěli Matěje jako usedlého a citlivého otce od rodiny? Jistě ne. A tak autor svého hrdinu dlouho nenechá muckat se malým synkem doma, obléká ho do staré obnošené bundy a posílá do ulic. Tentokrát ho pošle nejen do zapeklitého případu, ve kterém přibývá mrtvol, ale i do případu, který se ho dotýká osobně a který mu možná dá konečné rozřešení otázky, která ho trápí celý život – jaký byl vlastně jeho táta a proč musel umřít.
Kromě prvního titulu jsem přečetl všechny díly s Matějem a Pavlou a Hříchy otců mi z nich vycházejí jako nejlepší, nepropracovanější a možná také nejemotivnější. Autor v podstatě upustil od krátkých vět, které nemusely sedět každému (v aktuální knize je používá sporadicky) a ubral na Matějově citlivosti v domácím prostředí, občas zvláštně kontrastující s navenek drsným zevnějškem. Co zůstává, to je Matějova účast coby civilisty na aktivním policejním vyšetřování. To je něco, nad čím jsem se pozastavil už u recenze knihy Zavátá sněhem, nicméně podobné „policejních konzultanty“ najdeme v řadě detektivek jiných autorů. Je to vlastně takový způsob, jak dostat hlavní postavu do vyšetřování (včetně výhod, které to nabízí), aniž by při tom měla svázané ruce policejními postupy a mohla si občas dovolit poněkud „nadstandardní metody“. Matěj toho občas bez rozpaků využívá, ale jako správný kladný hrdina pro dobrou věc. Nutno také říci, že občas slízne pořádnou nakládačku, což by se mu nejspíš jako oficiálnímu vyšetřovateli nestalo.
Asi mohu prozradit, že Hříchy otců sledují několik dějových linií, která mají také různá rozuzlení a v různou dobu. Trochu to vypadá, jako by autor chtěl spojit původně dva kratší romány do jednoho delšího. Ostatně sám v úvodu píše, že se podoba románu (i různým problémům souvisejících s covidovým omezením), což se dá během čtení vypozorovat. Pokud bych měl knize přeci jen něco vytknout, tak snad jen to, že autor zjevně spoléhá na to, že čtenáři už četli předcházející příběhy (tentokrát bych to doporučil, i když detektivní linie fungují i samostatně), takže vědí, kdo byli Adam a Jáchym Vlk, kdo je Roman či co se stalo se zmíněnou Matějovou dcerou. Pokud se čtenář s detektivkami Martina Stručovského setkává prvně v této knize, bude možná trochu zmaten.
Co se týče závěru, mrzelo mě, že dvě podstatné dějové linie jsou ukončeny celkem rychle a vzhledem k závažnosti, i poměrně chladně. Přitom minimálně u završení jedné z nich by se dal předpokládat mnohem větší emoční náboj. Přesto tady musím vyslovit autorovi pochvalu. Nejspíš neprožil to, co Matěj, nicméně to umí podat tak, že může oslovit i čtenáře ve věku hlavního hrdiny (mě završení oslovilo), takže mohou mít občas pocit, že to psal někdo mnohem starší, kdo ví, o čem píše. Ale to je kouzlo talentu, vytvořit fiktivní příběh, který s autorem nemá skoro nic společného (kromě práce v knihkupectví) a přitom ho podat věrohodně. Další pochvalu si zaslouží rozuzlení vraždy Matějova otce (z prologu). Možná si stejně jako já v úvodu vsugerujete jistou myšlenku, která se však při druhém čtení (a ve světle zjištěných) skutečností ukazuje jako mylná.
Musím souhlasit s doslovem spisovatele Antonína Mazáče v závěru knihy. Martin Stručovský je sice mladý autor, ale dokázal vytvořit postavu detektiva, která v českých detektivkách chyběla a má v nich své místo. Matěj Mlynář je hrdina ze staré školy, který bohužel žije ve špatné době. Je zarostlý, chodí oblékaný pomalu jako bezdomovec, ale srdce má na pravém místě. Nebojí se ránu rozdat a umí je i přijímat. Funguje na relativně malém a turisty oblíbeném městě, ve kterém ale pod povrchem bují zločinnost jako kdekoliv jinde. Po třech knihách mám Matěje čím dál radši a už mu odpouštím i to, že byl v soukromí někdy až příliš měkký.
Text: Martin Stručovský (2022)
Vydáno: Motto ve společnosti Albatros Media a. s. (2022)
272 stran
