Pamatujete ty doby, kdy jste mohli povinností prostí zasednout za monitor a pařit třeba do té doby, než do dveří vtrhla rozespalá máma, která zrovna vstávala do práce, a vynadala vám? (Tenhle příběh se skutečně stal. A asi nejenom mně. A bylo to tehdy Richard Burns Rally.)
Se spoustou z vás se jistě shodnu na tom, že s postupující dospělostí je čas na hraní o mnoho vzácnější komoditou. Možná si často říkáte, jestli v těch pár hodinách, co si týdně urvete na hraní, opravdu chcete pobíhat po nekonečně velké mapě a plnit opakující se úkoly v novém RPG s otevřeným světem, které je přesně stejné jako loňský díl, nebo si snad dokonce plnit progress bar jménem frustrace, když se snažíte hodiny a hodiny porazit bosse v něčem, jako je Sekiro.
Následující hry nejsou ani jedno z toho – ba co víc, jsou pravým opakem. Můžete namítat, že se jedná z velké části o koridory, kde vás linka krátkého příběhu vede pevně za ruku a které vlastně nenabídnou pořádnou hráčskou výzvu. Jenže víte co? To je naprosto v pořádku. Někdy prostě daleko víc oceníte zajímavý námět a příběh, který si nezadá s kvalitní knihou, víceméně ležérní hratelnost a k tomu trochu fajnového vizuálu. Není v tom žádná zbabělost, chtít občas po hře, aby vám ukázala, co umí, namísto toho, abyste jí museli ukazovat, co umíte vy.
Hlavními parametry při sestavování výběru byla v první řadě nápaditost a originální pojetí, stejnou vahou i kvalita příběhu a v neposlední řadě vizuál, který prostě musí bavit – a rozhodně nestačí rozpixelovaná osmibitová grafika. A i když jsou tu hry, které by se daly označit jako „walking simulátory“, vždycky jsem vybral takové kusy, které umí zaujmout i úplně jinými věcmi, než je rozkrývání příběhu chozením po prázdném domě.
Nakonec bych ještě dodal, že se jedná o můj osobní výběr, proto je dost dobře možné, že některé „profláklé“ tituly budou chybět. Následující selekci PC her (byť značná část vyšla i pro konzole) jsem odnikud nezkopíroval, všechny hry jsem hrál a zanechaly ve mně takový dojem, že se o něj rád podělím.
Protože se navíc jedná o krátké kousky maximálně do deseti hodin herního času (speedruneři prominou), nechal jsem řazení na času, který budete přibližně potřebovat k dohrání – od jednohubek o délce filmu až po delší tituly, v nichž strávíte poctivé dva večery.
The Stanley Parable – necelé 2 hodiny
zdroj:
Foto: Galactic Cafe
„Tohle je příběh muže jménem Stanley,“ spouští uklidňujícím hlasem britský herec Kevan Brighting, hlas vypravěče, kterého Stanley, známý též jako Zaměstnanec číslo 427, slepě následuje po dějové linii.
Nebo ne? Pointou The Stanley Parable je, že můžete slepě následovat slova vypravěče a na křižovatkách dystopického kancelářského komplexu vždycky uhnout podle jeho rady, nebo se vzpouzet a nechat vypravěče, aby se s tím vypořádal. Pod banálně vypadající slupkou se ukrývá mnohem hlubší pointa, která si dělá srandu z her, z vypravěčů, z hráčů a taky z „rozhodnutí“, která hráči „dělají“, aby se vzápětí dostali do stejného bodu… A místy to nabere vskutku bizarní spád.
Abzû – přibližně 2 hodiny
zdroj:
Foto: Sony
Zatímco Stanley se vám svými ukrytými významy bude místy snažit uvařit hlavu, vyloženě odpočinková záležitost Abzû po vás chce v principu jediné. Plavte s rybičkami, užívejte si krásných pohledů a nechte to celé prostě jenom plynout.
Ano, Abzû je z celého výběru jednoznačně nejležérnější hrou, u níž je forma okatě postavena nad obsah, ale to jí nebere nic z jejího kouzla. Navíc je dost krátká na to, aby skončila dřív, než dostanete mořskou nemoc.
What Remains of Edith Finch – necelé 3 hodiny
zdroj:
Foto: Annapurna Interactive
What Remains of Edith Finch považuju za jeden z nejlepších herních zážitků vůbec. Edith se po mnoha letech vrací do podivně nádherného domu, aby se ve vzpomínkách vrátila ke smrti každého ze svých předků. Jenže pointa je v tom, že každá z těch smrtí byla naprosto bizarní. A každou si zažijete na vlastní kůži, přičemž hra vždycky absolutně změní vyznění i hratelnost.
Dlouho se mi nestalo, abych nějakou hru takhle hltal a těšil se za každé další virtuální dveře na to, co fascinujícího na mě vývojáři – banda se zdánlivě nekonečnou představivostí – vymysleli dál.
Portal – přibližně 3 hodiny
zdroj:
Foto: Valve
Asi tu teď budu nosit dříví do lesa. Vždyť Portal alespoň z doslechu zná snad úplně každý a téměř každý taky na vlastní kůži zjistil, jestli je ten dort opravdu lež. Přesto ale tuhle slavnou hru nemůžu vynechat, a i když se dá celkem úspěšně argumentovat, že dvojka je lepší než jednička, je to právě krátký, ale absolutně nezapomenutelný první díl, kterým musíte začít. Protože tahle hra, na první pohled vlastně jen sada logických úkolů se zbraní vystřelující teleportační portály, odstartovala něco, co hráčská komunita dodnes nosí na rukou.
Limbo – přibližně 3 hodiny
zdroj:
Foto: PlayDead
Alespoň jednu skákačku jsem zapojit prostě musel, a přestože jsem u málokteré vydržel poctivě až do konce, Limbo jsem zhltnul jedním dechem. Jednoduchý temný vizuál odhaluje obrysy těžkého příběhu, v němž si musíte hodně domýšlet a který se odehrává na hranici mezi světy živých a mrtvých.
Komu by ty tři hodiny nestačily, může si dát ještě novější a podobně koncipované Inside od stejných vývojářů.
Superhot – slabě přes 3 hodiny
zdroj:
Foto: Superhot
Superhot neoslní žádným převratným příběhem a jeho dvoubarevná grafika se celkem rychle okouká, ale nic z toho nevadí – tahle hra totiž celá stojí na velmi nápadité hratelnosti. V kratičkých levelech musíte „pobít“ všechny červené zlouny. K tomu vede množství způsobů, ale vtip je v tom, že se celý svět hýbe normální rychlostí jen tehdy, když se zrovna hýbete vy, jinak je zpomalen téměř na nulu.
Právě díky tomu můžete promýšlet a plánovat další kroky, což vede ke spoustě „John Wick momentů“. Když se na výsledek podíváte v replayi v reálném čase, budete si připadat jak největší akční hrdina, co kdy hrdinoval.
The Vanishing of Ethan Carter – přibližně 4 hodiny
zdroj:
Foto: The Astronauts
Když se proti sobě přímo postaví The Vanishing of Ethan Carter a What Remains of Edith Finch, druhá zmíněná hra za mě rozhodně vyhrává. To je ale jenom můj pohled a určitě se najde spousta hráčů, kterým bude Vanishing of Ethan Carter imponovat mnohem víc.
Nabízí totiž přece jenom složitější hádanky a hlavně mnohem otevřenější svět, v němž nejste zdaleka tolik vedeni za ruku. A přitom je tu podobně nápaditá hratelnost, stylové (byť uvěřitelnější) prostředí a hodně ponurý příběh s ještě ponuřejším zakončením.
Oxenfree – slabě přes 4 hodiny
zdroj:
Foto: Night School Studio
Click-and-point adventura, která spíš než na zasekávací puzzle sází na narativ a sílu mysteriózního příběhu o otevření brány mezi světy a časových smyčkách. Všechno, co si vaše postavy – parta mladých lidí na dovolené – řeknou mezi sebou na fiktivním ostrově Edwards Island, bude mít následky ústící v několik možných konců, takže kdo rád sbírá achievementy a alternativní konce, může Oxenfree dohrát hned několikrát.
Observation – necelých 5 hodin
zdroj:
Foto: Devolver Digital
Sci-fi Observation si bere něco z 2001: Vesmírná odysea, něco z Horizontu událostí a nabízí příběh, v němž přebíráte roli umělé inteligence SAM (Systems Administration & Maintenance) starající se o správu mezinárodní vesmírné stanice. Po neznámé události se vaše křemíkové já probírá do stanice, která ztratila kontakt se zemí, posádka není k nalezení, značná část systémových funkcí chybí a nad jedinou členkou posádky, doktorkou, která vás restartovala, se stahují mračna, když přijmete neznámý datový přenos se zprávou „Přiveď ji“.
Firewatch – přibližně 5 hodin
zdroj:
Foto: Campo Santo
Z hororového sci-fi zase zpátky na Zem a do zaměstnání, které je ve Firewatch vykresleno jako činnost, k níž se před strastmi a stresem utíká. Henry se stal strážcem národního parku, dostal útulné osamělé bydlení v požární rozhledně a hlavně vysílačku, na které je správkyně Delilah. Příběh, v němž odhalujete několik záhad v na pohled idylickém přírodním parku, nabídne pár až překvapivě vypjatých momentů, které umí sympaticky nabourat jinak pohodovou atmosféru.
The Dark Pictures Anthology – přibližně 5 hodin
zdroj:
Profimedia
Jen jedinkrát se v celém žebříčku dostáváme do oblasti her, které by šlo s přimhouřením oka popsat jako „interaktivní drama“ nebo „interaktivní film“, chcete-li. Série The Dark Pictures Anthology obsahuje dnes už čtyři scenáristicky propracované hororové příběhy, v nichž se ujímáte role různých postav a svými činnostmi rozhodujete o tom, co se bude dít. Fór je v tom, že příběh můžete hrát buď sami, nebo ve více lidech, přičemž se střídáte u jedné klávesnice či ovladače. Vedle toho, že je to sranda i v jednom člověku, fungují hry The Dark Pictures Anthology výborně jako nenáročné gaučové multiplayery.
Layers of Fear – slabě přes 5 hodin
zdroj:
tisková zpráva
U hororů ještě chvilku zůstaneme, a to v díky Layers of Fear. V něm se ve dvacátých letech minulého století vrací umělec do studia, aby dokončil svoje mistrovské dílo – obraz ženy. Jenže něco není v pořádku a problém není ani tak ve starém rozvrzaném domě, jako spíš v samotném umělci. V relativně krátkém, ale o to intenzivnějším dobrodružství se vžíváte do korodující mysli, která jen stěží rozděluje realitu od představivosti.
Stray – přibližně 7 hodin
zdroj:
Vlastní foto autora
Jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního roku a taky „ta hra s kočkou“. Stray působí v prvních desítkách minut jako celkem bezvýrazná přímočará hopsačka, ale to jen do chvíle, kdy se před vámi úžasně vypadající svět otevře naplno a začne s precizností špičkových adventur rozehrávat komplexní příběh, který jako by vypadl z povídky od Asimova. S absolutním zaujetím jsem luštil logické hádanky a řešil tu vůbec nejpodstatnější: Jak otevřít město?
Kentucky Route Zero – necelých 8 hodin
zdroj:
Foto: Annapurna Interactive
Další z mých osobních favoritů je adventura Kentucky Route Zero vyprávějící v jednoduché a pohledné grafice příběh doručovatele, který se dostane na mysteriózní silnici číslo 0. A na ní je možné úplně všechno.
Eklektické dobrodružství nejde jednoduše zařadit žánrově ani časově, jako by se odehrávalo v docela jiném vesmíru. Z doručovací dodávky přesednete na obřího orla nebo do ještě většího mechanického mamuta, navštívíte koncert zvláštního páru, který potkáte u silnice a v síni krále hor opravíte záhadný počítač Xanadu. Vypravěčský mistrovský kousek.
Observer – přibližně 8 hodin
zdroj:
Foto: Bloober Team
Detektivní horor z dystopické budoucnosti, kde coby policejní vyšetřovatel schopný nabourávat ostatním jejich mozkové implantáty vyšetřujete sérii vražd v zaplivaném bytovém domě obtěžkaném pekelně hustou atmosférou. Potkávat a zpovídat místní podivínské nájemníky je skutečně zážitek a na nejednu scénu a nápad budete koukat jako na zjevení. Ať už je to muž násilně vytržený z idylky svojí virtuální reality, nelegální farma na orgány ve sklepě, nebo výlety do zdejších chorých myslí. A přestože je Observer nejdelší hrou z celého výběru, do jeho příběhu zabřednete natolik, že se z plánovaných dvou večerů na dohrání stane jen jeden, pořádně dlouhý.
Na závěr obligátní otázka – co byste doporučili vy? Zachováme parametry: Singleplayery se silným příběhem, neotřelou hratelností a zajímavý vizuálem, od kterých odejdete se stejným pocitem, jako byste právě dočetli výbornou knihu. Těšíme se na vaše tipy!
