„Jako malý kluk jsem si četl historické romány, sledoval jsem historické filmy a viděl jsem, že dějepis dokáže být velmi zajímavý a akční,“ řekl pardubický historik Jiří Kotyk. Při slavnostním předávání státních vyznamenání 28. října od prezidenta Miloše Zemana převzal medaili Za zásluhy 1. stupně.
„Samozřejmě mě to překvapilo. Trošku i zaskočilo, poněvadž znám celou řadu dalších lidí, kteří by si ocenění zasloužili. Myslím tím třeba otce zakladatele našeho Klubu přátel Pardubicka nebo i různé městské kronikáře, kteří se věnují s láskou tomu, aby zachycovali dějiny svých měst, obcí, regionu atd. Je nás po republice spousta, kteří by si ocenění zasloužili,“ poznamenal Kotyk.
Oceněných historiků, kteří se zaměřují na regionalistiku, bychom asi moc nenapočítali.
Zřejmě jsem první regionalista, který z českých historiků takové ocenění získal. Není to náhoda. Je to určitě zásluha činnosti našeho Klubu přátel Pardubicka, který se snaží v tomto oboru pracovat už od 60. let.
Jak jste se o ocenění dozvěděl? Kdo vás nominoval?
Nominoval mě, předpokládám, poslanec Jiří Hájek, také člen Klubu přátel Pardubicka, se kterým jsem spolupracoval v době, kdy byl starostou městského obvodu Dukla. Fandil jsem tomu, jak přistoupil k rekonstrukci kapličky sv. Anny v Pardubicích, která byla odborně restaurována a zachráněna. Našli jsme společnou řeč i u takových projektů, jako byli zakladatelé dopravy v českých zemích v podobě Jana Pernera, Jana Kašpara nebo zakladatel hvězdárny v Pardubicích Baron Artur Kraus a mohl bych pokračovat.
Jiří KotykPardubický rodák se narodil 6. října 1946. Na pedagogické fakultě v Hradci Králové vystudoval obor dějepis a ruský jazyk. Vzdělání si doplňoval rigorózním studiem na Pedagogické fakultě v Praze a Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Jako pedagog působil v letech 1967–1991 na základní škole, odtud odešel na Českou školní inspekci. Do roku 2015 učil na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Je činný v pardubickém spolkovém životě, kromě Klubu přátel Pardubicka se angažuje v pardubické pobočce Masarykovy společnosti, Společnosti Jana Kašpara a Společnosti Jana Pernera. Od roku 1976 rediguje časopis Zprávy Klubu přátel Pardubicka. Inicioval prohlášení Larischovy vily za národní kulturní památku. Nadále pečuje o projekt pardubický Slavín, mapující hrobky významných pardubických osobností. Kromě četných příspěvků do vlastivědných brožur či periodik jsou to zejména knihy Spor o revizi Husova procesu, Český fašismus v Pardubicích a na Pardubicku 1926–1939 nebo Hana a Václav Krupkovi, pardubičtí spolupracovníci Silver A. |
Změní ocenění vaši práci?
Nezmění se nic. Budu dál dělat to, co jsem měl vždycky rád. Budu pokračovat v započatých věcech. Mám-li použít známý židovský bonmot: Pokud někdo po 70 letech věku chce něco plánovat, tak se tomu nejvíc zasměje Hospodin.
Co máte zrovna teď na pracovním stole rozepsaného?
Jsou to různé regionální studie pro náš klubový časopis. Snažím se pokračovat v mapování obětí pardubického Zámečku. Chci se věnovat i zřízení pamětní desky panu Josefu Křížovi, což je člen stávkového výboru Telegrafie z roku 1941. S potěšením jsem se dozvěděl, že krajský úřad chce uctít jeho památku v budově bývalého gestapa (dnes krajský úřad, pozn. red) pamětní deskou ještě v letošním roce. Myslím si, že žádný lidský život není dražší než jiný lidský život. Je proto třeba tyto osudy mapovat a věnovat jim patřičnou úctu.
Už jste to zmínil. Velkou část svého času věnujete mapování členů pardubického odboje. Zasloužil jste se o to, že Larischova vila je národní kulturní památkou. Čeho si ceníte nejvíc?
Největší radost mi dělá rekonstrukce Larischovy vily, protože díky Pardubickému kraji, který do ní investuje velké finanční částky, stavební práce pokračují a pokračují zdárně. Tam se, myslím, podaří ukázat to, co se nepodařilo v bunkru na památníku Zámeček.
To je projekt, jehož podoba vás mrzí nejvíc?
Nikdy jsem se kritikou netajil, protože se domnívám, že přemisťovat zeminu prolitou krví českých vlastenců takovým hrubým způsobem za pomocí těžké techniky považuji za nepietní a v tomto slova smyslu se mnou souhlasí spousta lidí.
Nejste příznivcem ani podoby současné expozice?
To je věc názoru. Expozice by měla být více věnována právě obětem ze Zámečku, ale řekl bych, že ty jsou tam bohužel až na posledním místě.
Když pominu Larischovu vilu i památník Zámeček, ohlédly se Pardubice za svojí historií během posledních 30 let dostatečně?
Mám velkou radost z rekonstrukce pardubického zámku, který doslova vzešel jako Fénix z popela. Pamatuji se, a nejen já, v jakém zanedbaném stavu se ještě před několika lety nacházel. Teď se ho podařilo přeměnit opravdu v sídlo kultury. Zámek žije. Myslím si, že i nedávno otevřená pernštejnská expozice ukazuje, jakou zcela ojedinělou vodní pevností ve střední Evropě zámek býval.
Myslíte si, že je stále co objevovat? Že na vás čeká něco, co jste dosud o Pardubicích nevěděl?
Na nás historiky naštěstí stále čeká nějaké to překvapení. Mám zkušenosti, a mám z toho radost, že nás s různými dotazy, a to i odbornými, oslovují naši členové i nečlenové. Divím se, že dotazy nesměřují na odbornější instituce, jako je muzeum, galerie nebo archiv. Ale ta zpětná vazba s našimi členy je krásná. Někdy byste se až divil, co lidé najdou ve svých soukromých archivech, na svých půdách, co se jim podařilo zachránit před zničením. V tomto smyslu nás historie neustále překvapuje, a to je pro mě radost.
