Michal Bystrov je zkušený hudební novinář, který má za sebou kromě jiného řadu knih. V poslední době publikoval biografickou knihu o Karlu Zichovi nebo knižní rozhovor s Michalem Prokopem. Obdivuhodná v jeho práci je ovšem třeba i trojdílná řada Příběhy písní, ve které seznamuje čtenáře s pozadím vzniku známých světových evergreenů. Trochu paradoxně má kniha o Waldemaru Matuškovi k Příběhům písní možná o dost blíž než k autorovým biografickým knihám o jiných zpěvácích.
Hledání v archivech
Bystrov totiž má to, čemu se krásným českým slovem říká „sicflajš“. Tedy autorskou trpělivost. Schopnost, sílu, ochotu a asi i vyslovenou potřebu rozkrýt pozadí a kořeny tématu, které si zvolí, neváhá tomu obětovat spoustu času i energie. Co využil při psaní knih o písních, nyní aplikoval na život zpěváka, který byl za svého života enormně populární a jeho písničky (tedy – písničky z jeho repertoáru, abychom byli přesní) dodnes žijí nejen na hudebních nosičích a rozhlasových vlnách, ale i tou asi nejintimnější formou: lidé si je zpívají, ať už u táboráků, nebo v hospodách.
Přistoupit k někomu tak známému coby autor životopisné knihy chce dost odvahy (nemluvíme o případu, kdy se shrne cestou nejmenšího odporu pár opsaných citátů a celé se to doprovodí fotografiemi a zdravicemi kolegů). Už proto, že je nutné najít cestu, po které se při výzkumu životních peripetií objektu vydat ještě předtím, než se začne psát.
„Nejdřív tápete v mlze,“ říká o vzniku knihy Michal Bystrov. „Zjištujete, že to, co se donekonečna omílá, nejsou z velké části žádná hodnověrná fakta. A že musíte začít znovu od píky, to jest od rodičů, sourozenců, dětství, mládí. Na paměť Waldemarových současníků se nemůžete tak úplně spoléhat, od šedesátých, natož padesátých let už přece jen uběhlo více než půl století. Vyzpovídat – koho? Waldových přátel, myslím takových, kteří by pamatovali jeho začátky, už naživu moc není. Nakonec mi přišlo nejrozumnější zahrabat se v archivech a hledat, hledat, hledat...“
Bystrov nepominul nic podstatného. Klíč k Matuškově povaze, k mnoha jeho životním činům, hledá už v mládí, v době předsemaforské. Mluví o okolnostech jeho pozice na české scéně v kontextu dobového politického marasmu, a tím vysvětluje mimo jiné i jeho důvody k emigraci, která leckomu v roce 1986 připadala nepochopitelná. Píše i o jeho soukromém životě – ale nikdy „nedrbe“. Jeho kniha je cenná seriózností, obsažností, poctivostí. A také zřetelnou láskou k Matuškovi.
