BRITSKÉ MAGICKÉ IMPÉRIUM V. (1)

San

San

autor

21.10.2022 Esoterika

Coil Zine # 1

Raritním úlovkem z britského magického impéria jsou dvě čísla nového hudebního zinu "Man Is The Animal: A Coil Zine" věnovaného skupině Coil, takto esoterního projektu, za nímž stáli Jhonn Balance a Peter Christopherson. Coil jsou velmi oplakáváni, a přesto jejich projekt působí stále stejně naléhavě, jako když tu byli. Zine se chce zabývat tvorbou, kterou po sobě zanechali, a editor doufá, že povede k živému zájmu o jejich radikální praktiky. Redaktorem je Cormac Pentecost, který se autorsky podílí na publikacích "Waiting For You: A Detectorists Zine" a "Man Is The Animal: A Coil Zine". V redakčním úvodníku "Člověk zvíře jest" (Man Is The Animal) reflektuje skutečnost, že po zániku skupiny její význam a důležitost v čase trvale narůstá, a přisuzuje to jednak odlišnému druhu magie, jejž praktikovali, neboť byl opravdu navržen tak, aby fungoval jako jakýsi stroj. A na rozdíl od ostatních magických praktik „orientovaných na výsledek“ bylo – v duchu verše z "Knihy Zákona":

„Neboť ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá“ (AL, I:44) – snahou praktik Coil narušit působení předpřipravených sociálních ideologií a vnést do věci chaos za účelem likvidace sil uplatňujících kontrolu, jak si povšimnete v článku Hayese Hamptona zamýšlejícího se nad jejich dílem se zvláštním odkazem na jejich využití vokálů. Coil nebyli nikdy magickou skupinou ve smyslu, že by byli skupinou zpívající o magii. Spíše to bylo tak, že jejich hudba samotná byla magickým aktem namířeným na narušení budoucnosti. Dále šlo o to, že kulturní milieu všeobecně se od roku 2004, kdy Jhonn Balance zemřel, významně proměnilo. Není náhodou, že jeho odchod provázel nástup věku sociálních médií – zemřel v roce, kdy začal fungovat Facebook. Máme tu co dělat s magickými díly s odloženou či retroaktivní působností – zahrávají si s časem. Podobně jako u DNA, této nesmrtelné šroubovice podobající se hadu, i magické zaklínadlo trpělivě čeká na svoji chvíli na slunci. A tady se zjevuje to, co si Cormac Pentecost myslí o obsahu a účelu tohoto zinu. Nemá jít o milostný dopis zaniklé rockové kapele, kterou máme pořád rádi, nýbrž o prostředek, jak probádávat latentní možnosti ukryté v jejich tvorbě. To símě, jež Coil roznesli napříč celou hudební kulturou, může stále nést nové plody a nečekaně vykvést.

Coil

William Wymark Jacobs v povídce "Opičí tlapka" si stařec od tohoto bizarního talismanu přeje velkou sumu peněz.[1] Příštího dne jeho syn zahyne při nehodě na pracovišti a zaměstnavatel věnuje rodičům přesně tutéž částku jako kompenzaci za úmrtí. Magie je tu myšlena doslovně. Je to na pomezí Ezopových bajek "O žabím králi aneb Každému, co si zaslouží" a "Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí".[2] Dostane se vám toho, čeho si žádáte, jenom to nemusí být přesně to, co jste očekávali. „Dávejte si pozor na to, co si přejete, aby se vám to nesplnilo!“ Coil jsou tu setrvale, neboť vítali chaos, který vstupoval do magických děl. Celý jejich projekt byl zaměřen na chaos a zůstává otevřený. Měli v úmyslu evokovat nezamýšlené následky, totiž tangenciální přízraky. Coil jsou mrtvi, ale ideje, jež vzývali, mrtvé nejsou. Zanechali nám je, aby z nich vzešla nová semena nesváru. Je třeba poznamenat, že si nového zinu povšiml i John Coulthart, který na něj napsal recenzi.[3]

Opičí tlapka

Již vzpomínaný Hayes Hampton se v článku "The Vision and the Voice: Esoteric Dimensions of Coil’s Vocals" zabývá esoterním rozměrem vokálů Coil – spolu s odkazem na Crowleyho zásadní dílo "Vize & Hlas" –, zejména pak na jejich třetím albu "Love’s Secret Domain" vydaném v roce 1991, a třebas David Keenan jej považuje za mistrovský kousek.[4] Již po tisíciletí je lidský hlas považován za základní nástroj západní esoterní praxe, a to od starověkých Řeků, přes autory jako Heinrich Cornelius Agrippa a Eliphas Lévi, až po ty, kteří přímo ovlivnili Coil jako Aleister Crowley. Jejich vokály lze rozdělit do pěti skupin:

  • 1. Tradiční sólový vokál, ať už jde o jeho různé podoby jako výkřiky, zpěv nebo mluvené slovo, příp. různě procesované, jako např. mrazivá ozvěna hlavního vokálu v písni Are You Shivering?;

  • 2. Zkreslené/silně procesované vokály, např. vokoderem, jak to slyšíme ve skladbách Teenage Lightning a Ether. Balanceův hlas je těžko rozeznatelný, přesto zůstává jaksi ústředním jakožto psychický střed celé skladby;

  • 3. Hostující zpěváci, např. Marc Almond ve skladbách Titan Arch, Little Annie na Things Happen, kde na konci cituje z Crowleyho silně procesovaným hlasem;

  • 4. Samply, viz. The Sewage Worker’s Birthday Party nebo Further Back and Faster;

  • 5. Střihy, např. chrčivé vokální úryvky na Disco Hospital, drásavé vzdechy na Are You Shivering? a brumlání a mumlání na Remote Viewing 2

Ilustrace Maurice Greiffenhagena k povídce Opičí tlapka

Hayes Hampton je profesorem angličtiny na universitě Jižní Karolíny, kde mj. vyučuje spisovatelství, americkou a afroamerickou literaturu, dějiny spirituální autobiografie, rétoriku a populární kulturu. Jeho výzkum se zaměřuje na průnik esoterismu a britské pop music. Poslední knihy týkající se Coil byly Folk Horror Revival: Harvest Hymns (Wyrd Harvest, 2018) a Magic: A Companion (Peter Lang, 2022). Dalším zdrojem byl pro Jhonna Balance William Burroughs, o jehož vlivu se často vyjadřoval, zejména ohledně magického významu jeho díla. V roce 1995 v interview, které vedl John Everall, říká:

„V tomto jsme s Williamem spojeni; popisuje neviditelný svět a dokumentuje skryté mechanismy. To je to, co hledáme: tajné mechanismy, okultno, za předpokladu, že okultní znamená prostě skrytý.“

How to Destroy Angels je opět do jisté míry – podobně jako Love’s Secret Domain – rituální hudbou. A Love’s Secret Domain a obrazy temnoty se pojí s Crowleyho abysem, zejména vzhledem k nechvalně známým okolnostem při nahrávání. Členové kapely, kteří po celé dny pracovali, občas v „totálním drogovém opojení“, byli nakonec přesvědčeni, že ve studiu straší „larvy, které se vznášejí jako obrovské mumie v kójích… Všichni rozhodně psychicky vycítili, že se tam pořád něco děje.“[5] Album, které je pro Coil a jejich zvuk alchymistickým tyglíkem, ruší rozdíly mezi hudbou a hlukem, popem a undergroundem, světským a esoterickým, a jeho vokální vzývání a evokace „prostřednictvím Teslovy bezdrátové sítě patří k nejzajímavějším a nejprovokativnějším poslechům kapely.

Coil: How to Destroy Angels

Sean Oscar připravuje podcasty a příležitostně píše články, žije v Brightonu. Zajímá se o filosofii, horrory, fotografii, náboženství a esoteriku a svoje pojednání Hauntologie Coil (A Hauntology of Coil) začíná povzdechem, že se ke Coil dostal příliš pozdě. Když je poprvé uslyšel, byl John Balance již roky mrtev. Pokoušel se ujasnit si datum a myslí si, že to bylo asi pár měsíců před nebo poté, co zemřel Peter Christopherson. Coil už byli pryč, stali se z nich už duchové. Hauntologie je jak umělecká tendence, tak i kritické paradigma zkoumající nedávnou minulost, zejména s důrazem na zastaralé technologie a estetiku, s cílem destabilizovat představu, že minulost je ukončená a není tam co řešit. Vnímá pak pod tímto úhlem Coil jako duchy, příp. jako egregora, jako revenanta a to, co odmítá v klidu spočinout, Coil jako mrtvoly, jako smrt a jako duch ve stroji. Hudba je uměleckou formou, která se nejčastěji stává přízračnou. Hauntologie je koneckonců hlavně hudební žánr. Hudba přetrvává, hudba se opakuje, hudba neexistuje jen na jednom místě, ale může se rozšířit všude, kde je slyšet. Hudba zní stále a pořád dokola. Hudba se vrací. I Coil se vrací. Benjamin Noys je spisovatel a kritik. Jeho poslední prací je kniha "Malign Velocities: Accelerationism and Capitalism" (Zero, 2014) a zde přispěl článkem "Budeš dnes večer odporný?: Proměny Coil" (Are You Loathsome Tonight?: Coil’s Transformations),[6] který uvozuje citát z básně Kennetha Rexrotha:

„Posvátný sňatek[7] doslova oplodňuje zemi.“

Arthur Machen

Coil ve svém manifestu z roku 1983 popisují svůj projekt jako „vehikulum pro obsese“, neboť obsese jsou přinejmenším řadou fantaskních obrazů náležejících k tomu, co francouzský filosof a teolog Henry Corbin nazval mundus imaginalis, tedy imaginálním světem, světem obrazů, archetypů a duší, jejž pro něj znamenal aktuální svět, s můžeme být v kontaktu prostřednictvím jistých forem zážitků. Tento druh magického díla se objevuje v textech Arthura Machena, autora skandálního "Velikého boha Pana" (1890) a člena "Hermetického řádu Zlatého úsvitu". Machen podobně jako Thomas Vaughan, alchymista ze sedmnáctého století píšící pod pseudonymem Eugenius Philalethes,[8] anebo Coil je dělníkem v hájemství podivného a usiluje o transformaci hmotného světa skrze duchovní práci. Machen ve svém literárním díle vnímá zlo jako podivné dílo, které proměňuje strukturu skutečnosti.

-pokračování-

------------------------------------------

 

PRAMENY:

[1] Opičí tlapka. Toužimský & Moravec, Praha 2009.
[2] Jiří Žáček: Ezopovy bajky. Slovart, Praha 2015.
[3] John Coulthart: Man is the Animal: A Coil Zine, viz http://www.johncoulthart.com/feuilleton/2021/07/28/man-is-the-animal-a-coil-zine/.
[4] David Keenan: England’s Hidden Reverse. Strange Attractor Press, 2015, str. 233.
[5] David Keenan: England’s Hidden Reverse, str. 283.
[6] Odkaz na text ke skladbě Coil: Are You Shivering?
[7] Hieros gamos, ἱερὸς γάμος, kde ἱερός znamená „svatý n. posvátný“ a gamos, γάμος, je manželství neboli hierogamie, ἱερογαμία, je posvátný sňatek, který se odehrává mezi bohem a bohyní, zejména pokud se odehrává v symbolickém rituálu, kde božstva zastupují lidé.

Další díly