T. G. Masaryk k válce na Ukrajině: „Rozčilení není program!“

Pohybujeme se totiž každý v jiném světě. Někteří, jinak chytří pánové, ale i dámy, v diskusích o řešení situace na Ukrajině navrhují toto: Rusko se musí stáhnout, Rusa musíme vyhnat, stačí aby Putin stáhl armádu, je třeba zabít Putina a ještě k tomu dodají: „tak jednoduché to je“.

Myslím, že není.

Došlo mi, že oni tomu asi opravdu věří, ale neuvědomují si, že se pohybují ve světě fantazie a svých přání, nikoliv v realitě.

V jejich světě asi je možné, že se Rusko teď stáhne, že někdo zabije Putina, nebo že Ukrajina ruskou armádu porazí. Někteří tak reagují z bolesti, kterou jim válka na Ukrajině působí, jiní pro vzpomínky na rok 1968 a další proto, že jim to umožňuje zaujmout tzv. morálně odpovědnou pozici.

Jsou to hlavně emoce, to Masarykovo „rozčilení“, racionálního v tom moc není. Zároveň je to způsob, jak se vyhnout mnoha nepříjemným otázkám. Děláme to tak konec konců v různých situacích asi všichni.

A co je to za otázky?

Např. Kdo a jak tedy toho Putina zabije? Proč už se to nestalo? Jak dosáhneme bez jednání toho, že Putin dá rozkaz a stáhne armádu? Proč by to měl udělat? Může ukrajinská armáda vytlačit tu ruskou z východu země, které již Rusko připojilo ke svému území? Je to vojensky možné?

Malá odbočka:

V životě jsem byl několikrát osobně přítomen útoku silnějšího na slabšího. Běsnícího muže vůči ženě, starších kluků vůči menšímu, agresivní babičce, která hlídala vnoučata a sprostě jim nadávala a chtěla je fackovat. Většina lidí se tvářila, že to nevidí nebo se dívala a nic neudělali. Nikdy jsem v tu chvíli neutekl, ani jen nedal tomu slabšímu do ruky klacek, aby se mohl bránit. Vždy jsem do toho konfliktu vstoupil, s rizikem, že nějakou chytnu. A vždy se mi podařilo ho zklidnit a napadenému pomoci. Útočník i fyzicky silnější byl alespoň rozhozený, přestal útočit, soustředil se na mne a oběť mohla utéct.

Nepíšu to, abych ukázal, jaký jsem hrdina. Chci spíš ukázat, proč mi tak vadí pokrytectví Západu vůči Ukrajině. A nejde mi teď ani o to, že Západ Srbsku dělal něco velmi podobného, co nyní dělá Rusko Ukrajině. Mluvím o útocích na civilní cíle. Od začátku jsem byl pro rozhodnou vojenskou akci Západu, poslal Ukrajině peníze na zbraně a s posíláním zbraní, aby se Ukrajina mohla bránit, nemám žádný problém.

Jenže Západ sám do války nevstoupí, jen bude dodávat další a další zbraně a Ukrajina bude krvácet. Chápete? To je jako té mlácené ženě na ulici podávat klacky a dívat se, jak ji ten muž stále mlátí.

Takže říkám: Když už nejsme ochotni napadené zemi skutečně vojensky pomoci, tak tlačme na to, aby se s Ruskem začalo jednat. Jakkoliv. Jde o to, aby jednal „od nás“ někdo, koho bude Rusko respektovat, kdo získá jeho pozornost. Nejspíš tedy USA. Mohla by i Čína, ale ta není z naší party. EU se na ničem v tomto směru bohužel nejspíš nedohodne. A přímé rozhovory Ukrajina Rusko nejsou, vzhledem k tomu, jak daleko jsme to i my nechali zajít, moc pravděpodobné.

Jestli chce někdo namítnou, že s teroristou nebo agresorem se nejedná, tak já zase namítám, že ani toto není pravda. Jedná se často, jen o tom veřejnost neví.

A pokud někdo zase řekne: „Rusa je třeba vyhnat“, tak se ptám: A daří se to? Je to vůbec reálné, když se podíváte na Rusko a jeho lidské, surovinové i vojenské zdroje? Když na frontu přijde již brzy dalších 300.000 ruských vojáků? A další mohou přijít? Nejsou náhodou neustále zprávy o neschopnosti ruské armády a tom, jak ji docházejí zbraně i lidi, jak nemají málem co jíst a jak jen kradou ledničky taky dezinformací, která nás má udržet ve víře, že vítězství je na dosah a která drží válku v chodu?

Za mě vidím řešení v tom Ukrajině dál dodávat zbraně na obranu, ale když nejsme ochotni angažovat se vojensky a riskovat ztráty na vlastních životech, tak začít tlačit na zahájení jednání. To bychom měli jako veřejnost požadovat. Na co ještě čekáme?

Na případnou námitku, se kterou se také setkávám, že pro ukončení války musí být sami Ukrajinci, že to nemůžeme udělat bez nich, bych se jen zeptal: a my skutečně víme, co Ukrajinci chtějí? Víme možná, co chtějí politici a vojáci. Možná i většina mužů. Ale víme i to, co chtějí ženy, děti, nemocní, staří lidé. Ptal se jich vůbec někdo? Opravdu chtějí všichni nebo většina pokračovat v boji za východní regiony?

Já to nevím, a myslím, že to neví ani ti, co tento argument v diskusích uvádějí. A vědět to vlastně ani nepotřebují.

Ve světě přání a fantazie nejsou fakta totiž vůbec potřeba.