Carter a Cage v NoDu

Oba uvedení američtí autoři spadají do generace našeho Miloslava Kabeláče (1908 – 1979) nebo Klementa Slavického (1910 – 1999). Svými hlubokými zájmy o aleatoriku a postwebernovské techniky ve svých dílech se od nich však hluboce odlišují. Oba Američané prošli školením evropských skladatelů. Cage učil v Americe v letech 1933 až 1935 Arnold Schönberg. Carter byl žákem Nadii Boulanger v Paříži, která jej svým mezinárodně uznávaným pedagogickým umem ovlivnila více, neboť jeho další tvůrčí směřování sleduje více evropské trendy, především v oblasti atonality a serialismu. Cage se naopak nechal více inspirovat indickou filosofií a zen buddhismem, což začátkem 50. let přineslo jeho příklon k otevřenosti hudebních struktur, jejichž průběh řešil vstupem improvizace a náhody. Vysoká míra provokativnosti v tvorbě i v přístupu k životu z něj udělaly velmi známou osobnost. Tvorba Elliota Cartera však zasluhuje větší pozornost evropského publika také. K tomuto konstatování je však třeba připojit, že ve Spojených státech je považován za ikonu americké hudby 20. století ověnčenou dvěma Pulitzerovými cenami a mnoha dalšími společenskými uznáními.

Fakt, že by publikum mělo více poznat Carterovu hudbu, zohlednila také dramaturgie večera a zařadila skladby z pozdního období jeho tvorby. Zvolená díla byla plně ponořena do atonality a vykazovala bohatost a nezávislost rytmického průběhu jednotlivých hlasů. Vrcholným dílem večera se stal Carterův Hobojový kvartet, pro hoboj a smyčcové trio z roku 2001, který upomínal na tvůrčí linii Anton Webern – Pierre Boulez v oblasti multiserialismu. Carterova kompozice je však tvořena nejen konstruktivisticky, ale i hudebním citem, což se projevilo v souzvukové stránce i ve stále atraktivním průběhu skladby. Její stavba byla řešena jako cyklus dialogů sólistů či dvojic, a tím se ani její instrumentace nemohla oposlouchat. Dílo podali s velkým zaujetím a s velkou přesností v realizaci partitury hobojista Jan Souček, houslistka Hana Dostálová Roušarová, violistka Dagmar Mašková a violoncellistka Judita Škodová, kteří přesvědčivě vystihli poetiku neklidu postwebernovských kreací.

V intencích výše uvedené kompoziční charakteristiky se pohybovala též druhá zařazená Carterova skladba Con Legerezza Pensosa (S rozvážnou lehkostí) pro klarinet, housle a violoncello, kterou autor napsal na objednávku ředitele Istituto Studi Musicali v italské Latině jako poctu italskému spisovateli Italo Calvinovi za nejlepší muzikologické práce roku 1990. Hráli ji v exaktním provedení i s potěšením z vtipné hudby klarinetista Jindřich Pavliš, houslista Michala Sedláček a cellistka Judita Škodová.

Sadu Carterových kompozic pak doplnily ještě dvě části ze skladby Four Lauds pro sólové housle. První část autor věnoval skladateli Aaronu Coplandovi, druhou italskému kolegovi Goffredu Petrassimu. Melodika obou částí vytvořená převážně z velkých intervalových skoků, strmé kontrasty při zařazování nejrůznějších technik houslové hry či rytmická bohatost vytvořily příhodnou příležitost, ve které se zaskvěla osobnost večera – nový koncertní mistr PKF – Prague Pfilharmonia Michal Sedláček. Zahrál též v přesné intonaci a meditativním výrazu zasněné Nocturno pro housle a klavír od Johna Cage (z roku 1947). Dílo v sobě nese zamyšlené hudební fráze. Ty však, v duchu autorova avantgardního zaměření, nevykazují ústrojnou návaznost. Přes malý rozsah skladby mi připadla z celého večera nejzajímavější. Nastínila totiž myšlenku, že i jen obecná myšlenková spřízněnost malých hudebních frází může mít ambici tvořit větší hudební celek. Jinak řečeno – že nemusí vždy vzniknout nesmysl, když se spojí zdánlivě nespojitelné pasáže. Z raného Cageho díla zazněly moderní volné polyfonní dvojhlasy Třech kusů pro flétnové duo (1935), které spolehlivě podali Lenka Řeřichová a Jiří Ševčík. Jednotlivé skladby zde akcentují jednak tematickou či metro-rytmickou nezávislost každého flétnového partu, ale skladatel též záměrně plánoval i jejich disonantní střety.

Moderátorka večera paní Hana Dohnálková citovala v moderaci večera nejenom mnohé zajímavé zdroje, například uvedla několik postřehů ze vzpomínek Petra Kotíka, který byl s oběma autory přátelsky spřízněn, večer obohatila i videoukázkou, na které promluvil sám Elliot Carter. Koncert tedy nabídl množství podnětů pro odborníky i laiky. Těšíme se na další z cyklu S.

PKF – Prague Philharmonia: John Cage – Elliott Carter
19. října 2022, 19:30 hodin
NoD, Praha

Program:
Elliott Carter: 4 Lauds pro sólové housle (1984-2001) – výběr
John Cage: Tři kusy pro flétnové duo (1935)
Elliott Carter: Hobojový kvartet, pro hoboj a smyčcové trio (2001)
John Cage: Nocturne pro housle a klavír (1947)
Elliott CarterCon Leggerezza Pensosa pro klarinet, housle a violoncello (1990)

Účinkující:
Michal Sedláček – housle
Hana Dostálová Roušarová – housle
Dagmar Mašková – viola
Judita Škodová – violoncello
Jindřich Pavliš – klarinet
Jan Souček – hoboj
Martin Fila – klavír
Lenka Řeřichová – flétna
Jiří Ševčík – flétna