Jak to tedy vypadá v divadle nyní?
Rozdělili jsme soubor na zhruba stejné poloviny, přičemž jedna zažívá ve Studiu Beseda Očarování a druhá se se mnou snaží ulovit Bílého jelena od Floriana Zellera, jeho premiéra má být 15. října. Obě party se prakticky nepotkávají, ale myslím, že oba týmy tuší, že pracují na něčem smysluplném. Obě jsou to unikátní premiéry, Očarování dokonce světová a novou hru Floriana Zellera před Klicperákem uvedli pouze v Londýně. Být druhý za Londýnem je v pohodě...
Co vás v minulé sezoně potěšilo nejvíc? A naopak?
Každá premiéra, která se navzdory koronaviru uskutečnila, a festival Regiony, který byl po roce a půl restrikcí doslova erupcí energie. A naopak? To si nepamatuji…. Na jaře jsme museli rušit mnoho představení z epidemiologických důvodů a samozřejmě se ta covidová patálie podepsala na návštěvnosti, potažmo tržbách, ale už na to nechci vzpomínat, abych to snad znovu nepřivolal.
Nastaly v souboru nějaké změny?
Pořád se něco děje. Odešly dvě herečky, ale já se to naučil brát s nadhledem. Každý odchod je zároveň možností někoho nového přivést, a tak bych divákům rád představil naše dvě mladé posily do dámské šatny – Marii Leherovou a Martinu Czyžovou, v pánské šatně se zabydluje Martin Klapil. Všechny uvidíte velmi brzo, a to již v Bílém jelenovi a pak zejména v Prašině.
Jedinou klasikou mezi premiérami je Její pastorkyně? Proč jste sáhli zrovna po Gabriele Preissové?
České téma je jedna z našich stěžejních dramaturgických linií, existuje taková tenká linie mezi Maryšou, Pastorkyní a... kdoví co bude za rok. Chtěli jsme také navázat na práci s inscenací Hana a napadlo nás propojit dvě ženy, režisérku Dianu Šoltýsovou a herečku Pavlu Tomicovou. Myslím, že to bude třaskavá sloučenina.
Čím vás upoutal Florian Zeller? Vzpomínám, že jeho dvě hry Ten třetí a Kdybys umřel byly skvělé. On sám si režii Petr Štindla a hlavní protagonisty pochvaloval – myslím, že to nebyla jen zdvořilost.
Určitě to nebyla zdvořilostní fráze… Dodnes si s Jiřím Zapletalem píší po sítích, Jirka nedávno na zkoušce četl pozdrav od Floriana, který se už usídlil v Hollywoodu. Moje cesta k Zellerovi začala před lety ještě v pražském angažmá, kdy jsem měl režírovat jednu jeho hru, a nejmenované konkurenční divadlo mi ji za podivných okolností vyfouklo a odpremiérovalo… Tehdy jsem byl naštvaný, ale začal jsem tohoto autora intenzivně sledovat a říkal si, že jednou nějakou jeho hru udělám.
Čím vás oslovila Prašina?
Prašina se před námi zjevila. Mým přáním bylo vytvořit „rodinné představení“ a na poradě padaly různé návrhy, až někdo řekl Prašina… Já knížku neznal a jak jsem jel z porady domů, v knihkupectví jsem si ji koupil. A pak už věci nabraly spád, telefonáty se rozdrnčely, Vojtěch Matocha poskytl práva – a za chvíli se do Prašiny ponoříme. Víte, já si myslím, že Prašinu čeká ještě mnoho divadelních zpracování, připravuje se i film, ale to, že na světě budeme v Hradci první, kdo převede Prašinu na jeviště, to už nám nikdy nikdo nevezme.
Jak jste stavěli dramaturgii sezony?
To je na předpokládanou délku našeho rozhovoru dost složitá otázka. Nedá se to říct v pár větách. Je to vlastně směs alchymie a zcela racionálních úvah, snění a rozpočtových mantinelů. Máme pár dramaturgických linií, které jsme si definovali, a ty se snažíme naplnit, ale zároveň se musíme domluvit i s hostujícími režiséry, přičemž nechceme dělat kompromisy. Každopádně mohu hradecké diváky ubezpečit, že to, co letos v Klicperově divadle vzniká, je opravdu unikát – sezona pěti českých nebo světových premiér, čtyři zcela nové texty, které nikdy nikdo nikde neuvedl, kromě mé maličkosti čtyři skvělí osobití režiséři/režisérky patřící k tomu nejlepšímu, co současné české divadlo nabízí. Byl jsem v různých angažmá, ale takto sexy sezonu jsem ještě neviděl. A to se nevychloubám, to je fakt...
To není tolik dramat, že se pouštíte do adaptací románů?
Románem je pouze Očarování a Prašina, Levínský píše pro Friče novou hru a Dianiška si ji píše sám pro sebe, takže poměr je hry 4 a adaptace 2, což mi přijde vlastně signifikantní. Ale máte pravdu, dramat je málo, a těch dobrých jako šafránu, tak snad mohu pouze naznačit, že jeden autor, dnes už evropského formátu píše pro Hradec hru na rok 2024 a v tom roce se mohou diváci těšit i na další text a režii Davida Drábka. Zkrátka, přestože je nových divadelních her poskrovnu, jsme teď v uvádění českých dramat asi nejpilnější divadlo. Už se zase vychloubám? Ale i to je pravda.
Všude se malují čerti na zeď, mluví se o krizi? Co to znamená pro hradeckou činohru?
Já se 20 let živím tím, že dělám drama na scéně, a tak ho nechci dělat v tom reálném životě. O té krizi se však nemluví, ona už je. V divadle rozhodně. Ceny všech materiálů na výrobu jsou mimo naše finanční možnosti, o cenách energií netřeba mluvit, tržby za rok klesly, neboť na jaře byly ještě covidové trable, a inflace utahuje už tak hubené platy všech zaměstnanců v kultuře. My se snažíme pracovat co nejlépe, abychom přinesli kvalitu, a také věříme, že nás naši zřizovatelé nenechají padnout, že si všichni i s námi uvědomují, že v Hradci je unikátní divadlo, dokonce nejen jedno, a že v hubených letech je mu třeba trochu pomoci.
Co můžete udělat vy sami?
Kromě toho všeho, co jsem zmínil výše, máme také nové předplatitelské skupiny, každá má ještě nějaký nový benefit, my se opravdu snažíme, aby u nás bylo divákům co nejlépe a mohli na reálný svět zapomenout, nechat duši chvíli v iluzi. Já to zkusím otočit: Co pro to může udělat hradecký divák? Mám jednoduchý návod: Přijít… Ostatní už zařídíme.
