O Blondýnce (nikoli blondýnovi) jsme si něco napsali už tady. Víme proto, že v USA dostala při limitovaném uvedení v kinech nejpřísnější přístupnost. To samé v minulosti potkalo Showgirls či Americké psycho. Tam se to dá snadno pochopit, zatímco v Blondýnce se neděje nic, co by ospravedlňovalo, že se můžou dívat pouze diváci a divačky starší 18 roků. Jasně, máme tady scénu, kdy titulní postava dělá dobře prezidentovi (stejně není nic vidět), a pak nějaký ten záběr z pohledu ženských genitálií. Nicméně tohle v dnešní době obvykle nebývá důvodem pro takhle přísný rating. Ana de Armas sice odhalí ňadra, avšak žádná hodně explicitní nahota, ani vyhrocené násilí se jinak nekonají.

Zato se dočkáme jak různých formátů, tak černobílého i barvného provedení. Samotná černobílá by filmu jistě slušela mnohem víc, protože takovéto střídání nemá žádný hlubší význam jenom narušuje pozornost. Jako tomu bylo v případě dramatu Nikdy nejsme sami od Petra Václava (jeho očekávaná biografie Il Boemo v kinech už od 20. října!), kde ten záměr, že barva = spokojenost hlavní hrdinky, nerozklíčoval kromě Petra Václava patrně vůbec nikdo. V Blondýnce začínáme dětstvím, jehož průběh do značné míry výrazně formuje každého člověka. Matka budoucího sex symbolu rozhodně nebyla psychicky v pořádku, jak dokládá scéna, kdy dceru nutí se koupat v horké vodě, kde ji následně i topí, protože ji považuje za zdroj svých neúspěchů.

Nutno podotknout, že z této předlohy vycházející Andrew Dominik v podstatě neměl potřebu se striktně držet skutečnosti. Obecně známá fakta rozvíjí často dle vlastního uvážení. Dotkne se znásilnění (ve filmu přichází bez širších souvislostí), potratu (záběry a pozdější výčitky zabitého dítěte nejsou tolik creepy jako v Trainspottingu), i vztahu s JFK (na kterého není nahlíženo jako na kladnou postavu). Více prostoru dostane také milostný trojúhelník, ve kterém měla titulní hrdinka být se syny slavných otců – Charliho Chaplina a Edwarda G. Robinsona, což bude mít celkem hustou, ale současně také poměrně očekávanou dohru. Režiséra obecně zajímá ve větší míře osobní život, takže se dočkáme i manželství s Joem DiMaggiem (Bobby Cannavale) a Arthurem Millerem (Adrien Brody), přičemž průběh prvního jest značně předvídatelný. To druhé by mělo rozhodně předpoklady k tomu být poutavější, avšak režiséra bohužel zas tolik nezajímá.

 










 

Co se týče natáčení filmů a hereččina chování na place, samozřejmě nešlo vynechat nejikoničtější momenty jako zpívání písně „Diamonds are a girl’s best friends“, pokažený záběr z placu Někdo to rád horké a nejkultovnější scénu ze Slaměného vdovce, kdy jí vzduch z průduchové šachty zvedne šaty. Film se tedy ubírá jiným směrem, než Můj týden s Marilyn. Stejně tak sekvence, kdy sama sebe sleduje na plátně, má naprosto jiné vyznění, než u Margot Robbie coby Sharon Tate v Tenkrát v Hollywoodu, když vyrazí na svoji komedii The Wrecking Crew. Norma Jean Mortenson a Marilyn Monroe totiž nejsou zrovna kamarádky, přičemž se vlastně nedozvíme, jak tenhle světoznámý pseudonym získala. Na rozdíl od Hedy Lamarr (recenze knihy už brzy!), se kterou si byly v ledasčem podobné.

A díky práci maskérek je i Ana de Armas hodně podobná světlovlasé legendě, která byla nezaměnitelná a nepřehlédnutelná. Její psychické rozpoložení, později podpořené kombinováním medikamentů a alkoholu, se však úplně neslučovalo s tím, co se v Hollywoodu očekávalo od hvězdy první velikosti. Blondýnka se nás snaží přesvědčit o tom, že byla až příliš hodná, čehož okolí zneužívalo. Její představitelka k roli přistoupila zodpovědně a s vědomím toho, že ztvárňuje ikonu, kterou možná doopravdy proslavil spíše její vzhled, než vytříbené herecké schopnosti, jak naznačil Jan Saudek. Anu de Armas nominace na prestižní ocenění zřejmě neminou, ale to spíše jenom proto, že to u obdobných životopisných projektů bývá pravidlem, nikoli proto, že bychom sledovali po vícero stránkách vskutku výjimečnou podívanou.

Blondýnka je film, o kterém výše uvedené platí hlavně z toho důvodu, že dějově není zrovna souvislý, nýbrž roztříštěný. Sledujeme v podstatě střípky z jejího života, které se odehrávají tu v menším, tu ve větším časovém odstupu od sebe. K tomu samozřejmě přičtěme ty zmiňované barvy a formáty. Hlavně se nelze zbavit dojmu, že Blondýnka by bývala byla ideálním počinem pro Pabla Larraína, jenž vytvořil z profilů Jackie Kennedy a Diany Spencer nezapomenutelná díla, která spňují zásady působivého dramatu a která se neomrzí ani po několikátém zhlédnutí. Stopáž této novinky od Netflixu přesahuje 150 minut, avšak důležité informace, jaké se z ní dozvíme, jich vyžadují maximálně devadesát. To není úplně dobré, nicméně pořád lepší, než třeba takový Mank. Nic naplat, Brad Pitt se svou produkční společností Plan B Entertainment už dopomohl na svět řadě sugestivnějších titulům.

FOTO: cinema.de