Petra Hurtová: Tam, kde se běžec může rozeběhnout, já musím brzdit

Petra Hurtová: Tam, kde se běžec může rozeběhnout, já musím brzdit

Petra Hurtová se odmala pohybuje na invalidním vozíku a to kvůli vzácné genetické vadě, která se nazývá lékařskou terminologií osteogenesis imperfecta, laicky řečeno „lámou se mi kosti na potkání,“ uvádí Petra na svém internetovém profilu. Ani to jí však neodradilo, aby se věnovala sportu, a to jízdě na handbiku. Nezávodí však jen s handbikery, ale i s běžci v rámci oficiálních závodů.

Nedávno jste se zúčastnila českolipského City Cross Runu, jeho půlmaratonskou trať, kde jste v cíli měla v podstatě stejný čas jako vítěz mužské kategorie Ondřej Chour. Kolikátý to byl váš ročník?
No myslím, že se letos běžel sedmý ročník, a já jela šestý. Jeden jsem ze zdravotních důvodů vynechala.

Jak jste spokojená se svým výkonem? Měla jste dobře natrénováno?
Myslím si, že ano. Jsem po dlouhé loňské rekonvalescenci. Je pro mě hodně náročné opět skočit do sedla. Takže, když jsem dojela o 4 vteřiny dřív než vítěz na 21 km Ondra Chour, byla jsem spokojená (úsměv – pozn. red.).

Trénujete jen s cyklisty či jsou schopni s vámi držet krok i běžci?
Trénuji jen sebe a sama nejsem trenér, a proto nemám právo někoho cepovat. Se mnou jezdí jen přítel nebo jezdím sama…. Dneska už ani sebe nemusím cepovat, leta dřiny už jsou tak nějak v hlavě (smích – pozn. red.). Tempo se mnou udržel jen Ondra, takže s běžci nee (úsměv – pozn. red.).

Ale vraťme se k českolipskému city croossu. Kromě schodů do klášterní restaurace byly ještě nějaké úseky, kterým jste se musela vyhnout?
Během trasy jsou schody dvoje, ještě jedny v parku u Uranu, ty jsem si musela také nadjet, a to vlastně hodně rozhodlo o tom, jaký byl výsledek v cíli. Trať byla celkem náročná kvůli profilu a počasí. Tam kde se běžec může rozeběhnout, já musím brzdit, takže zadarmo to nebylo.

Kde na Českolipsku nejraději trénujete?
Mám ráda celé okolí, obzvláště Máchův kraj, Panskou skálu, všechny trasy kolem dokola. Jsem ráda za ty možnosti.

Byla nějaká „předstartovní horečka“?
Ani ne, to už mám za sebou (úsměv – pozn. red.). Jezdím bezmála 13 let, takže na „horečku“ už není čas.

A dostavila se následně euforie, když jste dojela?
Určitě, vždy je radost, když se dostanete v pořádku do cíle.

Jak jste vnímala proměnlivé počasí?
No počasí bylo dost aprílové, ale naštěstí se na půlmaraton umoudřilo, a vlastně jsem si to opravdu užila.

Jela jste sama nebo jste měla nějakého parťáka?
Vždy mám doprovod, protože nikdy nevíte, co se může stát. Jako doprovod mi letos jel přítel.

Přítel dříve sportoval nebo se ke sportu dostal až díky vám?
Přítel sportuje rád, ale na hobby úrovni. Dělá CROSS Fit, chodí cvičit, plave, rád jezdí na kole, je to jeden z naší společných zájmů. Jsem ráda, že tomu tak je. On má ale pevnější vůli, já už na sport nahlížím jinak, trochu „volněji“.

Jak dlouho vás „všechno“ bolí po náročnějším závodě?
Jde o druh závodu. Kilometry od 30 km výš jsou bolestivější…. Ale jinak jsem druhý den fit.

Jak vypadá vaše regenerace?
Prostě nic nedělám, jím, piju, odpočívám. Jsem venku na vzduchu, ale nenamáhám se (úsměv – pozn. red.).

A jak se před závodem stravujete?
Stravu jsem nikdy neřešila a řešit ani nechci. Jen nejím nic, co je těžké, ale jinak to neřeším… Během závodu si dám jen banány a čokoládu.

Co vás čeká v nejbližších týdnech?
No s nastávajícím chmurným počasím toho už moc s kolem venku nevymyslím. Takže chci začít víc plavat. Nastupuji do nové práce, což mi dá také hodně zabrat se zapracovat, ale určitě se hýbat nepřestanu. Tělo ale potřebuje i odpočívat, já se hýbu de facto pořád.

Co vy a paralympiáda? Je to ještě ve vašich snech?
V mých snech už jsou trochu jiné a „rozumnější“ sny: být zdravá a mít zdravé všechny kolem sebe. Není mi už 17 a upřímně sport mám moc ráda a chci, aby to tak i zůstalo. Sporty všeobecně jsou náročné, hlavně ty, ve kterých chcete něco dokázat. Nejen fyzicky, ale hlavně finančně a upřímně radši vynaložím finance na svůj život a životy svých blízkých, než do chřtánu těch, kteří to stejně neocení a budete pro ně jen ten další. Ještě jsem úplně kariéru neukončila, abych to jako řekla naplno: končím. Ale v současně době není nic tak motivujícího, abych se extra snažila se někam posunout, než abych se udržovala v kondici a v pohodě. Život je moc krátký na to, abychom se pořád za něčím hnali (úsměv – pozn. red.). Takže všeho s mírou a rozumem.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: