ROZHOVOR | Vltava: Sranda musí bejt

Poté, co jste v květnu vypustili do éteru první singl Do vody dál!, jste jako předzvěst nového alba připravili videoklip k písničce V lese se svítí. Můžete tuto skladbu a text více přiblížit?
Robert: První střípek textu k písničce vznikl už na začátku devadesátých let. Při návratu z jednoho divadelního zájezdu do Dánska jsem z okýnka autobusu kdesi v Německu zahlédl v dálce mezi stromy tajemné noční dění, což mě přivedlo k sepsání poznámky: V lese se svítí, hoří tam studánka, chvěje se stříbrné pití jak živá obálka. Postupem let se přidávaly další sloky a další příbuzné motivy. Písnička je jakýsi hold umírající kráse a pozdní radosti ze života. Tvůrci videoklipu jsou Martin a Adéla Kaiserovi.

Nahrávat jste začali v období covidu, odrazilo se něco z toho na desce?
Robert: Tohle není covidová deska, úvodní zkoušku první nové písně Zahrada jsme měli již v roce 2018.  Většinou jsou písničky dokonce mnohem starší, zmiňoval jsem V lese se svítí, jiné vznikly před deseti či pěti lety. Ono to k tomu svádí - hned u první písničky alba Smutnej pták nad krajem mi lidé často řeknou aha, to je ta covidová, ale není tomu tak. To, že písně ožívají jakoby v aktuálním vyznění je tím, že v sobě mají staré lidské obsahy a lidé jsou pořád stejní. Přes přítomnost vážnějších témat ale není deska smutná, je naopak zábavná a pozitivní.

Kdy jste tedy album nahrávali?
Robert: Natáčet jsme začali 8. února 2021 a skončili jsme v listopadu, ale bylo to přerušovaný, nenatáčeli jsme samozřejmě celou tu dobu, vždy podle toho, jak bylo ve studiu volno. Mix alba pak skončil v březnu letošního roku, poslední finální mastering jsme dostali zhruba v květnu. Základy jsme natočili v tom únoru, což bylo šest natáčecích dní, a pak se postupně přidávaly a dotáčely jednotlivé nástroje, kytary, zpěvy, vokály a tak podobně.
František: Chtěli jsme to hlavně udělat pořádně, proto to bylo časově tak náročné.
Robert: Životní dílo se dělá jednou za život, navíc mám trochu obavy, že už se další deska nemusí povést kvůli vnějším okolnostem. Zkrátka chtěli jsme, aby album bylo co nejlepší, proto jsme mu věnovali dostatek času a vnitřního nasazení.

Bude i křest alba?
Ondřej: Křest alba bude na třech koncertech v Praze v klubu Jazz Dock, 25., 26. a 27. ledna 2023.

Kdo vám album bude křtít, již víte?
Robert: To ještě netušíme. Možná požádám někoho z hereckých kolegů.

Co třeba herec Petr Čtvrtníček? Viděl jsem nějaký klip z koncertu, kde s vámi dokonce hrál na živo na bicí.
František: Petr Čtvrtníček si s námi před šesti lety zahrál jednu písničku a šlo o jeho dar - on totiž zaplatil deset tisíc korun v rámci akce Hit Hit a přispěl nám tak na předchozí desku Čaroděj. Jeho podmínkou bylo, že si s námi zahraje písničku Bezvadnej chlap na křtu alba.

A na křtu se tedy objeví?
Robert: Věřím, že se dostaví jako posluchač a divák a kamarád.
Ondřej: Možná přijede se stánkem s klobáskama.
Robert: On skutečně dělá výborné uzeniny, nově je totiž řezníkem-uzenářem.

Vy už písničky z nového alba běžně hrajete na koncertech...
František: Ano, hrajeme a jsme velice překvapeni, že na první půlku alba, která je docela posluchačsky náročná, se lidi velice dobře chytají.
Ondřej: To je pravda, publikum ty skladby přijímá, jako by je znalo.
František: My jsme měli náročnější písničky i na jiných deskách, a tam jsme z toho měli trochu jiný pocit: jelikož nás fanoušci mají rádi, tak je přijali, ale nebylo to hned, nebylo tam takové to pochopení na první poslech. Věci z nové desky mají tu zvláštní schopnost přitáhnout lidi i tím hutnějším obsahem, dokonce při prvním poslechu naživo. Takže máme radost, že to takhle funguje.

Nebyla tam trochu obava, že by umístění těch složitějších písniček hned na úvod desky mohlo někoho odradit od dalšího poslechu?
Robert: Ne, já věřím absolutně těm písničkám, věřím jejich síle a také vím, že nejsou nijak zakódované. Jsou to velmi přímočaré a komunikativní písně. Jak je sestavit bylo pro mě hodně důležité, dlouho jsem se tím zabýval, bylo tam snad tisíc kombinací, jaké pořadí zvolit. Šlo o to, jak to seřadit na tři strany, tím myslím LP desku. Potřeboval jsem to poskládat tak, aby každá strana fungovala a měla začátek a konec. LP deska je zážitkově jiný pocit, když se musí na gramofonu obracet, tak jsem hledal tvar, aby to fungovalo obojí, na LP i na CD. Nejdůležitější ale bylo celkové vyznění a na něj mělo právě pořadí obrovský vliv.

Takže je na tom albu možné slyšet určitý koncept?
Robert: Ta deska je udělaná s koncepcí průběžného vztahování se k názvu Spass muss immer sein, a pak s tím, že si písničky mezi sebou povídají, posílají si motivy jako míčky a v tom celku mají svůj příběh.

Mluvili jste o LP desce, ta vyjde kdy?
Robert: Obojí, CD i LP oficiálně vyšlo 21. 9. Jinak oproti CD bude na LP jedna změna, písničky V lese se svítí a Zlata světel záře jsou přehozené, a je to právě kvůli tomu, že poslech je zážitkově jiný, díky otáčení desky. Kromě toho ještě budeme mít zpěvník doplněný o nové písně, ten ale vyjde později.
František: My měli zpěvník už i k našim starším písničkám, ten už je rozebraný, byl o něj velký zájem. Nový zpěvník bude obsahovat všechny naše původní písně a bude aktualizovaný o ty nové. Bude tam vždy text, noty a akordické značky.

Používáte při skládání i noty? Nahrávali jste podle nich?
František: Občas má někdo z nás nějaký nápad, když přijde ze zkoušky domů, nějakou melodii, která se pak použije, tak si to zapíše do not. Ale to je řekněme tak deset procent, jinak převážně písničky děláme na zkušebně, všechny aranže. Jediné, co se pak dodělává ještě ve studiu, jsou vokály, ale jinak vše vzniká ve zkušebně.
Ondřej: My to děláme takovým tím vintage způsobem, že se k finální podobě písně propracováváme tzv. jamováním, což je časově dost náročné a málokdo to tak dnes dělá.
František: U některé písničky třeba vzniknou i čtyři verze, které se liší v podstatě jen žánrem. Má to stejný text i melodii, ale žánr je čtyřikrát jiný. Společně pak hledáme tu tvář té písničky, co se k ní více hodí. Myslím, že je naše výhoda, že jsme všichni hudebně každý někde jinde, takže při tom tvoření vznikají takové často neobvyklé aranže. Je nás pět různých osobností, samorostů, někdo je původně ze světa vážné hudby, někdo z jazzu, dohromady pak z toho vzniká náš takový, řekněme originální styl.
Robert: A každý se tam uplatňuje tvůrčím způsobem, že ty noty, které tam hraje, jsou ty jeho. Jde mi také o to, aby všichni v kapele byli spokojeni, já bych nemohl žít s tím, že třeba v některé písničce bubeník není rád za to, co tam hraje nebo že se někdo za něco co hrajeme, stydí.

Po tolika letech hraní máte své věrné fanoušky. Jaké je věkové spektrum vašich posluchačů?
Robert: Zkušenost máme takovou, že kdo nás jednou objeví, tak toho už neztratíme. Lidé nám zůstávají. Nejenom starší ročníky, ale i mladí posluchači, když jednou objeví tenhle svět, že je možné se takhle hudbou a texty vyjadřovat. Děláme tu kapelu po svém, opravdově, bez toho abychom někoho kopírovali, což zároveň znamená, že to nemůže být pro každého, což je v pořádku. Neexistuje umění, které by se mohlo líbit všem.

Mohu potvrdit, že se vaše hudba líbí i mladým, pouštěl jsem pár starších písniček, a dokonce i jednu z nového alba svému synovi, který má 16 let a líbí se mu to a od té doby vás poslouchá.
Robert: My víme, že nás poslouchají i mladí lidé, chodí za námi po koncertech a říkají: „My jsme na vás vyrostli, protože vás měli rádi rodiče, kteří si vás pouštěli na mejdanech.“ Máme z toho radost, protože tito lidé pak pokračují jako nové posluchačské generace. Vltava se dědí. Jednou bude poslouchat Vltavu celý svět.

Vybírali jste na album z většího počtu písniček?
František: Někde jsem četl rozhovor s jednou kapelou, že prý složili zhruba padesát písniček, pak jich z toho vybrali třicet a na album se dostalo 15. Tak takhle to my neděláme. My, do čeho se pustíme a začneme na tom dělat, tak to nazkoušíme, a nakonec to skončí na desce. Jsme velice ekologičtí, žádný odpad.
Robert: Šetříme elektřinu, benzín, auta i nástroje.
Ondřej: Ale jednu píseň jsme měli, která se na desku nakonec nedostala.
František: Ano, jednu. V podstatě na každou naši desku se jedna, maximálně dvě písničky nedostanou.
Ondřej: Tu jednu písničku jsme vyřadili úplně, ale měli jsme i skladbu, u které postupně vznikly dokonce tři verze, hráli jsme ji i na živo, strašně moc jsme ji chtěli dotáhnout, ale nešlo to.

Kolik písniček z nového alba budete hrát i na živo na křtu? Zahrajete celé album?
Ondřej: My už jich většinu naživo hrajeme. Teď jsme to nedávno řešili a v podstatě většinu té desky už je možné na našich koncertech slyšet. Dokonce i na festivalech, kde ten čas je omezený a lidi chtějí převážně naše starší hity, tak i tam hodně těch písniček hrajeme.
František: Jelikož budeme křtít na třech koncertech po sobě, tak bychom mohli každý den zahrát jednu stranu z LP desky.
Robert: Možná, že ji tam zahrajeme dokonce celou.

Jak si při nahrávání rozumíte s moderní digitální technikou, používáte i nějaké efekty?
František: My jsme na této desce použili jen velice málo moderních vymožeností, většinou je tam jen to, co nás baví, což je hra na hudební nástroje. Možná může být fajn umět i něco naprogramovat, ale nám to přijde jako taková oklika, jak se dostat k tomu cíli, jímž je písnička, podle nás je ta hlavní cesta to prostě zahrát.
Ondřej: Jde i o ten samotný zvuk, když se nahrává na živé nástroje, je to i s těma malýma lidskýma chybama, což tomu dodává to kouzlo.

Máte na albu i nějaké hosty?
František: Máme tam dva, jednoho dokonce se světovým věhlasem. Michito Sanchez je fakt slavný perkusionista, který hrál téměř se všemi známými muzikanty na světě, mimo jiné s Rolling Stones. Teď je na tour po Spojených státech s Jamesem Taylorem. To bylo příjemné, přijel, naučil se to, zahrál. Hostuje v písničce Goodbye smutku.
Robert: Jemu se totiž stala nehoda, chci říct náhoda, že se zamiloval do dívky, která hraje na violu nebo na housle, do Češky. Takže tou dobou žil v Praze, o to to bylo jednodušší. Ale přítomnost hvězdného hosta není tématem téhle desky, to byl spíše dárek pro našeho bubeníka - dárek, který si sám pro sebe vymyslel a sám si ho zařídil.

A co další hosté?
Robert: Rád bych vyzdvihl přínos Lukáše Martinka. V jeho studiu jsme nahrávali už třetí desku a víme dobře proč. Lukáš naši poetiku s pochopením přijímá, řekl bych dokonce, že ji oceňuje a zajímá ho, o čem skladby jsou a zvuk a celkové pojetí přesně uzpůsobuje.  Pro mě je to zásadní partner a opora při nahrávání. Myslím si, že je to minimálně evropský odborník mezi zvukaři, ale také úžasný přirozený muzikant. Na novém albu hostuje v několika písničkách na kytaru i perkuse. Dokonce i zpívá, ve sboru v závěrečné pasáži v poslední skladbě Spass Muss Immer Sein! Navíc sdílíme tu vášeň k nádheře kytar. To, že je to ve skutečnosti nemoc, nám při nahrávání spíš pomáhá.

Kolik kytar jsi při nahrávání použil?
Robert: Nejmíň deset.
František: Velice vtipné bylo, když Robert s Lukášem nahrávali kytary, a poslali nám fotku, měli tam skutečně snad deset různých kytarových komb.
Robert: Všechno to navíc byla stejně vypadající komba Fender Black Face. Ale rozumíte - různé roky výroby, různé výkony, různé reproduktory!
Ondřej: Myslím, že kdyby nám ostatním zahráli přes ta jednotlivá komba, že bychom nejspíš nepoznali rozdíl.
Robert: Rozdíly jsou bohužel obrovské, ale zajímá to jen kytaristy. Měnili jsme v kombech opravdu i reproduktory. Byly to trochu zvukově kytarové orgie. Ale myslím si, že to svou cenu mělo, že barvy kytarových tónů, které jsme zvolili, máme správně působivě zvolené.

A tvoje nejoblíbenější kytara?
Robert: Já hraju aktuálně na kytaru Gibson ES 335. Taková klasika, která se vyrábí už od konce padesátých let minulého století. Nahrál jsem na ni třeba sólo do písničky Goodbye smutku... ale ne na tu moji, na tu Lukášovu.
František: Protože má vhodnější barvu.
Robert: Ano, žlutou.
František: Lukáš nám hodně pomohl i při hledání názoru na pořízené základy. Dokázal, se svým typickým humorem, přesně určit typ té které hudební energie - třeba o jedné z nich prohlásil, že je to německý underground z roku 1986. Což nás pobavilo, ale také nám to pomohlo pochopit, co na té nahrávce chceme a co tam nechceme. Konkrétně se jednalo o písničku Láska je věž letmá. Lukáš tam zkreslil zvuk basové kytary a tím tu nahrávku dotvořil přesným směrem.

Na albu máte i jednu pasáž v maďarštině. Proč zrovna v tomto jazyku?
Robert: V písni Tati, haló! a v závěrečné instrumentálce Spass muss immer sein má jít o hlas mého otce, který se na narodil na jižním Slovensku a původem byl Maďar. K tomu se váže historka – potřebovali jsme, aby nám tu pasáž namluvil někdo, kdo skutečně umí maďarsky, zároveň aby ten hlas byl starší, aby to byl muž v letech. Ale to se ukázalo jako téměř nemožné, tady v Praze žádný z herců nemluví maďarsky, dotazoval jsem se i na maďarské ambasádě, kontaktoval jsem desítky lidí, ale byl ti opravdu problém, když už jsme někoho našli, tak ten hlas byl mladý, jalový, neměl tu hloubku. Nakonec jsme našli vhodného pána s dobrým hlasem, který se živí jako překladatel, ale vyvstal další problém – on má říct v maďarštině Spass muss immer sein, sranda musí bejt, pouze překlad, ale ukázalo se, že tohle spojení nejde přeložit, nelze to prostě v maďarštině vyjádřit. Maďaři prý mají poněkud jiný typ myšlení, nic takového by vůbec nepoužili, neřekli, jako třeba my Němci... Já jsem si myslel, že v rámci pozůstatků monarchie je tento výraz rozšířený všude, ale vůbec, v maďarštině zkrátka neexistuje, aby se to takto řeklo. Radili jsme se na univerzitách, v jazykovém ústavu, i ten pan překladatel volal několika svým známým spisovatelům a překladatelům. Nelze. Zkrátka takhle se to maďarsky říct nedá, takže jsme na to pak s pomocí našeho pana Hermana šli trochu filozoficky, a nakonec zvolili něco, co má v překladu význam jako „raduj se a užívej si života“.

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Štarha
Témata: Vltava, Robert Nebřenský, František Svačina, Ondřej Klímek, Spass muss immer sein (Sranda musí bejt)