Laco Cmorej: Ples v hotelu Savoy není klasická přeslazená opereta

Národní divadlo uvede v pátek 16. září na scéně Státní opery první premiéru letošní sezony, revuální operetu maďarského skladatele Paula Abrahama Ples v hotelu Savoy. Tato opereta z 30. let dvacátého století se na českých scénách neobjevuje příliš často, v Praze byla naposledy k vidění v Hudebním divadle Karlín před více jak čtyřiceti lety. Národní divadlo Ples v hotelu Savoy uvede v novém nastudování režiséra Martina Čičváka a dirigenta Jana Kučery. Taneční a pohybové zpracování mají na starosti dva choreografové, Silvia Beláková a Laco Cmorej, kterého jsme na začátku generálkového týdne požádali, ať nás s touto operetou seznámí.

Ples v hotelu Savoy není zcela tradiční opereta, na co se mohou diváci těšit?
Ples v hotelu Savoy je swingová opereta. Tedy nejen swingová, jsou tam i valčíky, což je samozřejmě pro žánr operety po formální stránce příznačné. Řekl bych, že se pohybujeme na hranici muzikálu a operety. Scénář obsahuje i hodně činoherního textu. Jak s nadsázkou říká režisér (Martin Čičvák, pozn. redakce): Když se nechutně bohatí lidé vrátí z nechutně dlouhých líbánek a jejich nechutně bohatí přátelé je napjatě očekávají a chtějí slyšet všechny zážitky, tak o tom to je. ☺ Samozřejmě bude i milostná zápletka. Je to dobře napsané, i hudebně, má to humor. A tak jsme k tomu i choreograficky přistupovali, aby to mělo nadsázku. Není to taková klasická přeslazená opereta.

Zmínil jste swing, valčíky, tato nejslavnější opereta Paula Abrahama obsahuje ale i latinskoamerické tance a další rytmy, pro choreografickou práci je to tedy velmi různorodý materiál. Pracujete s nějakým základním tanečním stylem nebo se striktně přizpůsobujete a na valčík se tančí valčík?
Jako choreografa by mě to k tomu přirozeně nutilo, ale Martin Čičvák nám to nedovolil. Ani za mák. On má rád jistou „divnost“, nedá se to asi lépe popsat, slovensky bychom řekli čudnost. Když je například krásná dohra, tak Martin má představu, že nálada má být jak na housové párty. Někdy tak jdeme totálně kontra k muzice. Mnohokrát. Někdy jdeme samozřejmě i s hudbou, která je opravdu skvělá. Některé pasáže jsou, jako kdyby si je dal napsat Bob Fosse, náš muzikálový bos. V Plese v hotelu Savoy se objeví dva choreografické rukopisy, na choreografii spolupracuji ještě se Silvií Belákovou, ale jsme oba v podstatě z jedné generace tanečníků, takže Bob Fosse je pro nás velká inspirace. All That Jazz, Chicago a tyhle tituly.

Každý z nás má ale svůj individuální přístup a mě osobně už tanec samotný až tak „nebere“. Mám rád, když mohu nějakou situaci pohybově rozehrát, použít hodně pohybů, ani ne tanečních, ale stylizovaných, hodně stylizovaného konání. Spolupracuji často i s činohrou, což mě vede k tomu, aby tam, lidově řečeno, o něco šlo. A o to jsem se snažil i v Plese v hotelu Savoy. Tam, kde to bylo možné. Je to jako v každé operetě, na můj vkus strašně dlouhé předehry a dohry, které je potřeba pokrýt tancem, který neposouvá nic, ani děj. Ale jasně, je hodně diváků, kteří se rádi podívají i jen na pěkné tancování. I když o nic nejde a nic se neřeší.

Spolupráce s Martinem Čičvákem je tedy hodně úzká a on si jako režisér říká, jak chce taneční čísla zpracovat?
Martin je super v tom, za což mu děkuji, že s láskou „kibicuje“. Je to takové cvičení pro ego. On někdy ani nemá představu, nebo ji nepoví. Začneme pracovat s hudbou, je to třeba divoký swing nebo arabské nápěvy, a začneme to pojímat, jak to cítíme, a on během tvorby chodí a šperkuje a myslím, že ho napadají konkrétní obrázky a ty nám takto v přímém přenosu dávkuje a my je zpracováváme. Často se ale klidně i netrefíme napoprvé. Ale to je v pohodě, je to živý proces.

Máte své oblíbené číslo?
Ano. Jsem velmi multižánrový a za svůj život jsem působil snad ve všech pohybových odvětvích, ale jedním z mých nejoblíbenějších stylů je tango. Ne vysloveně striktní, autentické, ale mám rád argentinské tango a tady jsem si v jedné skladbě přišel na své. Je tu postava, která se dokonce jmenuje Tangolita a má výstup přesně na způsob Tango de Roxanne. Hodně, hodně mužů a jedna žena. To je radost žít, takové zadání.

Jak velkou company máte k dispozici?
Máme šest párů a z nich jsou někteří skoro bych řekl tančící šikovní herci, plus máme šest párů sboru, který je interní. Jsou super. I sólisti. Vzali to jako výzvu. Jsou zvyklí stát, být takoví skoro až dekorativní, tak dostali celkem do těla. Tolik choreografií jako v tomto projektu možná někteří neměli ani za celou kariéru.

Pracujete se sólisty Opery ND, kteří, pravda, nejsou zvyklí na scéně tančit, jak to jde?
Já k tomu tak přistupuji. Mám hodně zkušeností s prací s herci, tak už mám za ty roky docela dobrý odhad, kolik si na koho mohu dovolit „naložit“, aby to zvládnul. Někdy to probíhá i tak, že tomu prostě dáme šanci a klidně až v generálkovém týdnu jsou škrty. Když se šance mine… Záleží nejvíce na tom, aby na jevišti každý vypadal super a tomu se vše přizpůsobí. I v muzikále je normální, že je schopnější a méně schopná alternace, a tak mají dvě verze. Aby se někdo netrápil a nevypadal jako nešika.

Právě probíhá generálkový týden, máte už všechny choreografie postavené?
Byly dávno, ale teď jsme přesně v té fázi, že co například vypadá skvěle na sále, pak na scéně nefunguje. To jsou takové zvláštní jevištní jevy. A naopak, někdy se část choreografie škrtne, protože zjistíme, že třeba na točně perfektně funguje, když tam ti lidé prostě jen sedí. Nové okolnosti mohou nachystaný materiál i fatálně změnit. Kéž bychom mohli říct, že jsme hotoví, ale ještě ne. Mám ale tenhle proces rád.

Pracovali jste při přípravě s některými předchozími inscenačními verzemi?
Z pohybového hlediska se většinou na přechozí zpracování nedívám, aby mě to nenutilo k nějakému opakování. Rád se inspiruji, mám svá choreografická a režijní božstva, ze kterých rád čerpám, ale na samotný titul se skoro nikdy nedívám, aby mě to zbytečně nelákalo vpadnout do již nastavené poetiky jiné verze. Martin měl ne choreografickou, ale celkovou inspiraci z Komische Oper Berlin. Jejich verze byla hodně pikantní, eroticky laděná, a mám dojem, že to asi úplně neprosadil. Možná to bylo až moc.

Můžete některá „božstva“ jmenovat?
Robert Wilson, Lenka Vagnerová, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui.

Kromě Plesu v Hotelu Savoy, na čem teď pracujete?
Ještě dobíhají všechny zmrazené tvůrčí procesy a premiéry z pandemické doby, takže mám frmol. Těším se. V Ostravě v Moravskoslezském divadle děláme muzikál Producenti, to je taková superkomedie. Martinovi Čičvákovi budu pohybově pomáhat s činohrou Macbeth ve Slovenském národním divadle, tam budu mít takový trojboj. Potom totiž dělám ještě s Romanem Polákem operu Svatopluk a do třetice mě čeká, doufám, že už to mohu prozradit, fashion balet. Jde o úspěšný projekt, ve kterém se spojili módní návrháři s různými choreografy a stvořili program pro Slovenské národní divadlo. V této sezoně mě oslovili v tomto projektu pokračovat. A ještě Radošinské naivné divadlo, tam mě čekají dvě premiéry. Takže práce je celkem habaděj. Ale něco z toho jsou činohry, a to mě režisér potřebuje třeba jen pětkrát, šestkrát, potřebuje jen nastylizovat nějaké fragmenty. Tomu já říkám, že se hodně nadřeme, aby nic nebylo vidět.

Jak při takovém množství práce přepínáte mezi jednotlivými projekty?
Kdybych dělal Carmen v Praze a Carmen v Bratislavě, to by byl asi problém. Přepnout a udělat ty dvě věci tak, aby se nepodobaly. Ale když je to šílená činohra, kde je potřeba více méně udělat nějakou pohybovou zvláštnost, tak je to absolutně něco jiného, mezi tím se přepíná krásně.

• 

• 

• 

• 

• 

Spolupracujete s nadací pro nadanou romskou mládež Divé Maky, co to obnáší?
Spolupracuji s nimi od jejich vzniku. Nemám umělecké vzdělání, zkušenosti jsem získával prací. Ze střední jsem vyučená sekretářka a z vysoké jsem učitel prvního stupně základní školy. Pocházím ze Spišské Nové Vsi z východního Slovenska, kde je velká romská menšina, a na škole byla možná specializace, tak jsem to studoval a stal se ze mě romolog. Moje motivace pro studium byla na začátku jen o tom, že jsem si chtěl potrápit mozek, vzdělávat se v čemkoliv, i kdyby to bylo báňské inženýrství, ale dostihlo mě to a za pár let se na mě obrátili, když organizaci Divoké Maky zakládali. A tak jsem se tomu začal věnovat. Po taneční stránce jsem se věnoval dětem. Chodil jsem po romských osadách. Byly to takové intenzivní roky. Úspěchy tam nejsou obrovské, člověk často začíná úplně od začátku, ale přesně, i těch pár dětí, které pak chodí na vysokou školu nebo se uchytí, to je krása, ohromná radost.

Teď jsou ty děti podporované v regionech, kde žijí, ale jednou za rok pro ně děláme letní akademii, kde chystáme krásný gala program. Letos to ale bylo přesně v době, kdy jsme zkoušeli Ples v hotelu Savoy, tak jsem tam za sebe doporučil náhradu, svého bývalého studenta. Je krásné, když pedagoga může nahradit jeho žák.

---

Laco Cmorej
Laco Cmorej je etablovaný slovenský tanečník, choreograf a pedagog. Jako tanečník dlouhodobě spolupracoval s choreografem a režisérem Jánem Ďurovčíkem. Ze společných prací zmiňme alespoň inscenace Pták ohnivák nebo Carmen ve Slovenském divadle tance, se kterým objel doslova celý svět. Více zde…