Znovu mu přišlo líto skončit, takže naskočil i do minulé sezony. „Když mě ale letos na jaře znovu chytla záda, věděl jsem, že je to definitivní konec kariéry. A to i s ohledem na další fungování v životě. Doktoři mě upozorňovali, že každá další sezona se v budoucnu může negativně projevit na mém zdraví.“
Říká, že konec vrcholového sportu není pro něj takový šok jako pro některé jiné sportovce na nejvyšší úrovni, protože už pět let má i civilní zaměstnání.
„Nebyl jsem tak závislý jen na házené, ale až čas ukáže, jak moc mi bude chybět. Letní příprava mi však nechyběla. Tu jsem nikdy rád neměl, protože se vždycky hodně dřelo a běhalo, takže to ani moc nebylo o házené,“ usmál se.
Za sebou má 19 let v nejvyšší domácí soutěži. Už jako dorostenec nakoukl do frýdecko-místeckého mužstva, které v roce 2003 získalo pro klub dosud jediný titul.
„Být součástí takového kádru byla pro mě obrovská škola a pocta,“ řekl. „Po rozpadu hilky (společná česko-slovenská liga pod názvem Handball International League se hrála tři sezony od roku 2002 do roku 2005 – pozn. red.) se profesionální tým rozpadl. Většina hráčů odešla. Zůstali jsme jen tři a doplnili nás kluci z druholigového B týmu.“
Záhy odešel i Petrovský, do Karviné, s níž během šesti sezon získal tři tituly. A zahrál si tam i Ligu mistrů.
„Nastoupil jsem proti jedněm z nejlepších hráčů, ale nebyly to nejpěknější zážitky,“ přiznává. „S Barcelonou jsme dvakrát prohráli o osmnáct branek, což nebylo nic příjemného. Mezi námi a Barcelonou byl propastný rozdíl. Vůbec jsme se s ní nemohli měřit. To s francouzským Ivry a ruskou Astrachaní jsme si počínali lépe. Hráli jsme i Pohár EHF s Flensburgem. Bylo to něco podobného jako s Barcelonou – zážitek i pořádná lekce. Flensburg v té době patřil mezi deset nejlepších týmů na světě.“
Sám si nikdy angažmá v zahraničí nevyzkoušel, za jiný klub než Frýdek-Místek a Karvinou nenastupoval. Proč?
„Nejprve jsem si prodlužoval studium, které jsem chtěl dokončit, takže jako mladý jsem odejít nemohl,“ odpověděl. „Když jsem dodělal školu, nějaké nabídky jsem měl, ale ne natolik lukrativní, abych na ně přistoupil. V Karviné jsem měl velice dobré podmínky. Následně jsem poznal svou ženu. A když jsme si sečetli naše příjmy, nebylo pro mě zajímavé odejít do ciziny. K tomu jsem to doma, kde jsem měl rodinu a kamarády, měl rád. Do zahraničí mě to úplně netáhlo.“
Někdejší spoluhráči Michal Vacula a Petr Kichner se dali na dráhu rozhodčích a už se prosadili v extralize.
„Však mě a Jana Marenčáka (také po minulé sezoně skončil s kariérou – pozn. red.) už tři čtvrtě roku přemlouvají, ať jdeme také pískat,“ usmál se Petrovský. „Řekl jsem si, že si na nějakou dobu dám od házené úplnou pauzu a pak uvidíme.“
A co trenéřina?
„Takové ambice jsem neměl nikdy. Trénování je stejné jako hraní v tom smyslu, že v týdnu chodí člověk na tréninky a o víkendech jezdí na zápasy. Celou dobu se mi rodina podřizovala, takže teď jí to chci vracet a věnovat se ženě a dětem.“
