Melecha tím o jednu pozici vylepšil výsledek z roku 2019, kdy zde startoval poprvé. „Před třemi lety jsem nevěděl, do čeho jdu. Letos jsem využil zkušenosti. Výhodou bylo, že i pes znal prostředí,“ uvádí třiapadesátiletý závodník z oddílu Vysokohorské turistiky Počátky, který přibližuje význam akce: „Je to Tour de France v canicrossu.“

Tomu odpovídá i její náročnost. Soutěžící proto mohou během závodu vystřídat dva psy. „To hlavně pro případ, že by se pes zranil, aby závodník mohl pokračovat,“ konstatuje Melecha.

Sám věřil zkušenějšímu šestiletému Odinovi. „Jako border kolie je velice inteligentní. Na povely gee (vpravo) a ho (vlevo) reaguje pohotově. Výborně stříhá zatáčky. Když mi šlo o bednu, nechtěl jsem riskovat a čtyřletou alaskánku Sisi jsem vzal jen na jednu etapu, která nebyla tak kopcovitá. Sisi je tempařka, Odin mi pomůže do kopce víc.“

Extrémního závodu ve čtyřech horských střediscích se účastnilo na 300 soutěžících z 18 zemí. V kategorii nad 50 let soupeřil Melecha s 25 běžci. Po čtvrté etapě se probojoval na třetí místo a po osmé už na druhé, které pak udržel až do cíle.

Zmařit naděje mohl každý krok

Příprava na špičkovou akci byla podobně precizní jako u reprezentačních sportovců – počínaje červencovým aklimatizačním pobytem v Nízkých Tatrách a konče stravováním. Aby Melecha předešel zažívacím problémům u psů, vezl s sebou balenou vodu. „Nejen na ni, ale i na krmivo jsem psy zvykal asi dva měsíce před závodem,“ upozorňuje.

Náročný byl také závodní režim. Startovalo se ráno, vstávat se tak muselo i před šestou hodinou.

„Bylo třeba vyvenčit psy, pak je trochu zavodnit, aby si během etapy nevšímali vody. Na jednu etapu nás přepravovali lanovkou. Když jsme pak běželi ve dvoutisícové výšce podél jezer, cítil jsem souznění i se soupeři. Soustředil jsem se na každý krok, ale občas vnímal také okolní krásu. Jsem hlavně rád, že jsem vše absolvoval bez pádu. Desítky závodníků vzdaly kvůli zraněným kotníkům nebo zápěstím,“ líčí Melecha.

Při prezentaci účastníků organizátoři kontrolovali nejen očkování psa, ale i délku amortizačního vodítka, postroj a sedák. Čip, který měří čas, měl každý pes umístěný právě na postroji.

Syn se jako fitness trenér osvědčil

Jednotlivé etapy startovaly různou formou: ve skupinách po čtyřiceti, po deseti, nebo jen po dvou, či sólo intervalově po deseti sekundách. „Štěkot natěšených desítek psů na startu, to je zážitek,“ říká Melecha.

Pořadatelé časy sčítali a sestavovali podle průběžného času skupiny, takže si závodníci mohli hlídat své soupeře. Zpestřením byla i noční etapa, která začínala až ve 22 hodin.

Boj o nejvyšší příčky se rozhodoval hlavně v sebězích. „Do kopce je špička hodně vyrovnaná, klíčové tedy byly seběhy. Mám výhodu, že syn je fitness trenér a připravil mě na kopcovité tratě, abych je zvládal silově a uměl upravit krok,“ doplňuje Melecha.

Celkem závodníci během devíti dnů uběhli asi 60 kilometrů. „Etapy sice byly krátké, ale náročné. Celkové převýšení se vyšplhalo přes tři tisíce metrů. A je důležité připomenout, že psi musí být odolní nejen fyzicky, ale i psychicky,“ upozorňuje počátecký běžec, který jim proto vytvářel maximální pohodu. „Po doběhu jsem je vyvenčil, nakrmil a nechal odpočívat v kotci u auta,“ dává recept na pozávodní psí relax.