Nepropadejte panice aneb Sbohem a díky za knihu!

Jako mnoho umělců, co svojí tvorbou ovlivnili svět, byl Douglas Adamas předtím, než se prosadil, mladým člověk plným ideálů, představ a cílů avšak naprosto bez peněz a jasné cesty. Už od mládí si vysnil dráhu spisovatele. Literární talent měl, ale chyběl zajímavý nápad, který by ho proslavil. A tak zatím zkoušel nejrůznější zaměstnání, snažil se prosadit jako herec komik, ale stále nic nevycházelo. Nakonec si sám sobě musel přiznat, že ve svých dvaceti čtyřech letech je životním ztroskotancem. Pak ale přišel skutečný nápad, který předznamenal celý jeho budoucí život. Začal pracovat na rozhlasové hře Stopařova průvodce po galaxii. 
Když se ho mnozí ptali, kdy onen nápad vznikl, uvedl historku, jak kdysi cestoval stopem po Evropě a octl se kdesi na poli bez peněz, opilí se Stopařovým průvodcem Evropou v kapse pod noční oblohou. Ležel naznak a tu si pomyslil, že by vážně měl někdo napsat stopařova průvodce po galaxii. Tuto myšlenku ještě téhož okamžiku zapomněl a vrátil se k němu až o několik roků později. Později ale tuto historku o vzniku nápadu popřel. Nesporné je pouze to, že Stopařův průvodce vznikl a prošel si řadou různých stadií, podle toho, jakému médiu Adams zrovna fandil. Nakonec se rozhlasová hra, seriál, knihy, divadla stala celosvětovým tématem.

Fanoušci začali nosit ručníky a při konverzacích pronášet různá podivná slova. Douglasovi se to nakonec povedlo, prorazil a stal se spisovatelem. Jeho umělecké dílo se pak postupně rozrostlo o další položky, ale Průvodce zůstal kultovní klasikou. Právě jemu kniha Neila Gaimana věnuje nejvíce prostoru. Mapuje cestičky, kterými se Průvodce vyvíjel, jednotlivé etapy Adamsova života včetně velmi charakteristického rysu, že Adams nikdy nebyl schopen odevzdat rukopisy včas a spolupráce s ním byla často velmi náročná. Kromě historie Douglasova tvůrčího procesu je kniha především poctou jemu osobně. Osobě, se kterou bylo občas těžké vyjít, bylo třeba krotit její neustálý proud nápadů a držet pod dohledem, aby se alespoň rámcově dodržel termín. Gaiman ukazuje Adamse jako průkopníka technických možností v oblasti rozhlasu a seriálu. Ukázal, že Adamsova fascinace technologiemi posunula možnosti uměleckého světa téměř do říše fantasie. A tak když se v knize dostává k Adamsově smrti, uvědomuje si, že svět přišel o velkého člověka, který toho mohl ještě mnoho vykonat a především, že už opravdu platí Douglasova věta, že už v životě žádnou stopařskou knihu nenapíše. 

Samotná audiokniha je rozdělena do několika kapitol, ve kterých se čtenář-posluchač postupně dozvídá o Douglasově mládí, prvních literárních pokusech a následně rozebírá jeho uměleckou tvorbu a další projekty jako takové. Nejvíce prostoru se věnuje Stopařské sáze, kde autor probírá veškeré její podoby a vzájemné odlišnosti mezi nimi. Samotný prostor zaujímá také část o jednotlivých hlavních postavách Stopařova průvodce a rozbor jejich typického charakteru, takže se například dozvídáme, proč Arthur nosí stále svůj župan. Samostatná část je také věnovaná Douglasově podílu na seriálu Doctor Who za jehož některými scénáři stojí a především se dozvídáme zásadní informaci, jak se to má s Tardis. I když jsem měla období, kdy jsem na Pána času hodně koukala a hledala všechno možné ohledně celého seriálu, musím se přiznat, že do poslechu této knihy jsem netušila, nakolik je Douglas Adams vlastně s Pánem času propojen.

V knize dokonce zazní scénář nazvaný Pán času a Krikeťané, který vlastně nikdy nebyl použit. Čím více prozkoumávám uměleckou tvorbu Adamse, tím stále častěji si pokládám otázku, co mu Na kriketu tolik vadí, že se neustále v jeho díle objevují Kriketší válečníci, kteří mají zájem zničit celý svět a kteří zůstali ve vzpomínkách lidí v podobě dnešního kriketu, jak jej známe jako hru s pálkami a míčky, které původně byly bombami a pistolemi. Na tuhle moji otázku však v tomto díle odpověď bohužel nenacházím. Nakonec, se v knize objevuje i několik úryvků přímo z průvodce. Kniha tak potěší všechny skalní fanoušky tohoto díla, zároveň pro ty, kdo neznají Adamsovu jinou tvorbu, může sloužit jako motivace sáhnout i po jiném jeho díle. Pro úplné neznalce Průvodce však kniha bude dosti cizí.

Způsob, jakým je kniha psaná, očekává určitou zasvěcenost do Douglasova díla. Bez znalosti začne kniha brzy nudit, protože nebude pochopitelné, o čem je řeč. Je to asi zhruba, jako jít na besedu fanoušků Harryho Pottera, i když o něm tušíte jen to, že je to čaroděj. Ale i věrné čtenáře Stopařské ságy kniha může trošku zklamat. Od určitého momentu se stane poněkud stereotypní ve svém obsahu. Za nejlepší část knihy tak můžeme považovat zejména její začátek, kdy se dozvídáme o životě D. Adamse mimo jeho literární svět. Bohužel vtipné historky ze života postupně nahradí výčet rozdílů jednotlivých forem Stopařova průvodce.