Anna Veselá komentuje situaci v české politice: kdo dovede protestně reagovat na špatnou ekonomickou situaci a na pokusy o omezování svobody slova? Levice ani největší odbory to nejsou…
I téměř rok po volbách do Poslanecké sněmovny, používá vládní pětikoalice, zejména část „spolu“ negativní kampaň především ve stylu „Antibabiš“. Vyhrocená emoční kampaň se stává součástí české politické scény, za vydatného přispění médií, které v drtivě většině pětikoalici podporují a k boji proti Babišovi se agilně zapojily již minulý rok (uveďme zejména Českou televizi).
Vláda na jedné straně není schopna jasně formulovat opatření k potlačení vysoké inflace, zejména v oblasti cen energií, čtenáři jistě sledují neuvěřitelné zmatky ohledně tzv. „úsporného tarifu“. Pokud ještě čtenáři sledují Českou televizi, pak mohou porovnat, jak redaktoři této údajně veřejnoprávní televize, referují o krocích Fialovy vlády, a jak referovaly o Babišově vládě za pandemické situace.
To, co v případě Babiše vyvolalo sérií pořadů, kritických debat, a neustálé opakování tématu (např. chaos v opatřeních), je v případě Fialovy vlády zamlčováno, taktně obcházeno, zmírňováno, příp. je vina házena na Babiše, resp. na Babiše a Putina, zcela podle not vládní koalice.
I když se ti, kteří dostali pětikoalici k moci usilovně snaží prezentovat její tápání (a častěji neschopnost) jako úspěch, či politiku, která pro jednou „není populistická“, nespokojenost s vládou roste. Výzkumy veřejného mínění vyznívají pro vládu špatně, i když řada kolegů politologů bude za hlavní test považovat podzimní volby – komunální a do Senátu. Známe z minulosti situace, kdy se senátní volby staly hlasováním o vládě (vzpomeňme na oranžovou tsunami jako reakci na zpoplatnění návštěv u lékaře). Komunální volby, zejména v menších obcích, obvykle fungují jinak, v řadě z nich bude např. jen jedna kandidátka. Také volební účast, která je u senátních voleb velice nízká (a snižuje legitimitu výsledku), napoví o situaci ve společnosti.
Již na začátek září je ohlášena demonstrace. Neorganizují ji ovšem ani odbory, ani levicové strany. Vystupující se spíše řadí k „alternativní pravici“, často spojené s antivaxerskými postoji. Zdá se, že se zde vytváří nové politické podhoubí, které silně vystupuje proti omezování svobody slova. Části mají také určité sociální ohledy, někteří vystupující také zohlední postavení firem, které vláda jinak zcela okázale ignoruje. Je patrné, že schopnost zorganizovat demonstraci či jinou protestní akci si tato část pravice osvojila za pandemie. Nyní tuto schopnost síťování, kontaktů a akce bude schopna využít.
KSČM se také snaží pořádat akce a je patrné, že mladá předsedkyně Kateřina Konečná se snaží stranu znovu vytáhnout z hlubin, kam ji dostal svou bezpáteřní a kontraproduktivní politikou Vojtěch Filip. Prozatímní preference ale neukazují na výraznější posilování. Strana tohoto typu nemůže počítat s mediální přízní a digitální kanály pro ni také nebudou to pravé – na rozdíl od alternativní pravice, která zdá se, je v této oblasti velmi silná. Pro KSČM je možno doporučit mravenčí práci v terénu, která je ale znesnadněna špatným demografických vývojem ve straně.
Sociální demokraté se v posledních měsících profilují zcela odlišnými způsoby, než by snad mohl volič od nominálně levicové strany čekat. Kromě prodeje Lannova paláce, který ve straně vzbudil velké emoce, se strana profiluje silně liberálně (protesty proti potratům v USA, aktivní účast na duhovém pochodu). Nezaznamenala jsem protestní akce týkající se zhoršujících se životních podmínek většiny občanů, zdražujících energií či potravin, nebo vážných pokusů o narušení svobody slova. Téměř se zdá, jako by především politika probruselská a cenzorně zaměřená současnému vedení sociální demokracie vyhovovala.
Je třeba uznat, že jak KSČM, tak ČSSD, již nejsou „ve velké politice“, která je v českém prostředí, zosobňována Poslaneckou sněmovnou. Nicméně, právě tvrdá opoziční práce, kterou si podle mého názoru současná situace žádá, je cestou, jak se vrátit mezi strany, které mohou voliče zajímat. Místo toho se ale ČSSD zřejmě s novým vedením hodlá usídlit mezi stranami, které jsou liberálně „košer“ a akceptovány mainstreamem.
Tristní je ovšem postoj odborů, myslím tím, zejména ČMKOS. ASO je totiž připraveno se protestních akcí účastnit (koneckonců protestní pochod zemědělců byl prvním znamením). Obávám se, že pasivita ČMKOS, která je vzhledem k vyhrocující se situaci stále méně ospravedlnitelná, souvisí s kandidaturou předsedy, Josefa Středuly, na prezidenta. Zdá se, že Josef Středula, či jeho poradci, získali dojem, že „smířlivý“ tón mu zajistí podporu i u voličů koalice. Podle některých vyjádření v PL (europoslanec Tomáš Zdechovský) se zdá, že Středula o tuto podporu přímo aktivně usiluje. Takovéto postoje mohou být ale členskou základnou vnímány jako větší zrada než proslulé Zavadilovo pivo s Kalouskem po jedné z větších odborářských demonstrací (které jsem se účastnila). Ve hře není totiž prezidentská kandidatura aktuálního předsedy ČMKOS, ale důvěryhodnost a akceschopnost odborů pro mnoho let dopředu.
Nespokojení občané, ti, kteří mají obavy z budoucnosti a kteří nechtějí žít ve společnosti feudální arogance (ať si vezmou dva svetry!) jsou nejvíce oslovováni alternativní pravicí, která disponuje řadou protestně odvážných a často akceschopných osobností (namátkou právnička Jana Zwyrtek Hamplová). Snad není horší vysvědčení pro levici (i pro Levici), když ani v dobách velmi těžké socioekonomické situace, není schopna postavit se do čela protestních aktivit.
Ilustrační foto: European Parliament, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons