Loučení s Václavíčkem. Fotbalovým elegánem, který nikdy neuhnul

„Na Slovácku jsme si dávali párek a pivo, Rosťa si dal bez problémů taky. Říkali jsme si, že budeme chodit na všechny ligové zápasy. Že na Boleslav příště jdeme... Vždyť od Slovácka se mělo hrát za dalších 14 dnů. A Rosťa už u toho nebude,“ hlesl v pondělí bývalý gólman Josef Hron, Václavíčkův dlouholetý spoluhráč ze Zbrojovky na přelomu 70. a 80. let minulého století.

„Rosťa byl moc dobrý sportovec, i teď byl aktivní. Byl vcelku v pohybu,“ přidal někdejší obránce Josef Mazura, který také s Václavíčkem v Brně hrával a společně byli členy zlatého výběru z olympiády v Moskvě v roce 1980. „Co vím, tak se Rosťa ještě v pátek byl projít se psem, bavil se s Karlem Jarůškem a probírali Zbrojovku. Že by to mohlo v Olomouci vyjít, že sice Sigma vyhrála na Baníku 3:0, ale že to byly tři střely a z každé gól. V sobotu Zbrojovka vyhrála a v neděli se to stalo. Je to šok,“ dodal.

Za svůj přínos českému fotbalu se Václavíček v roce 2010 dočkal Ceny JUDr. Václava Jíry, udělované svazem. Na sklonku kariéry prošlapal cestu Čechoslovákům v belgickém Hasseltu, kam po něm zamířili například Ján Švehlík, Dušan Galis nebo třeba i Mazura.

Pro Brno pak bude tím, o koho se mohla opřít Zbrojovka.

„Hrál za ni v letech, kdy byla na vrcholu a sám byl v nejlepších letech. Ligu začal hrát trochu později, ale hrál ji strašně dlouho a velice dobře. Dokázal toho moc,“ vyzdvihl Mazura.

Jen málokdo ztělesňoval nejlepší éru brněnského klubu, kulminující mistrovským titulem, tak jako Václavíček. V lize v jeho dresu odehrál 289 zápasů, z toho 280 v řadě bez přerušení. Devět a půl roku nevynechal jediný duel, což je dodnes platný český rekord.

Brněnský Rostislav Václavíček (vlevo) spěchá za soupeřem v utkání proti Wisle Krakow.

„Tehdy se moc nestřídalo, v zadních řadách vůbec, pokud nebylo zranění. Rosťova série byla heroická. Byl neskutečný držák. Napřed hrál vzadu s Pepou Pospíšilem, ten už je taky na pravdě boží, potom přišel Karel Dvořák a s ním to Rosťa táhl až do konce,“ zavzpomínal Hron.

Tvrdé souboje, ale bez karet

Rekordní série šéfa brněnské obrany začala v roce 1972, kdy se dokázal rychle oklepat z prudkého nastřelení míčem do hlavy. Pak ho až do roku 1981 nedostalo z hřiště nic, a to ani tresty za žluté karty.

Na pozici obránce, který čas od času musí hasit nebezpečí faulem, je to další z unikátů.

„Zřejmě to bylo tím, že uměl předvídat a nemusel u bránění dělat velké fauly. Přitom byl Rosťa soubojový hráč, nikdo za něho nemusel nic hasit. Poradil si. Byl dostatečně rychlý, vysoký, vyhrával hlavičkové souboje, dokázal se pustit s balonem dopředu,“ vylíčil Václavíčkovy přednosti Mazura, sám poctivý zadák.

Václavíčkova série byla o to úctyhodnější, že se v jeho éře udělovala disciplinární stopka už za tři žluté karty, a ne za čtyři jako v současnosti. Ani tři žlutá varování v jedné sezoně však Václavíček nikdy nenasbíral, natož aby byl vyloučen.

„Karel Dvořáků nějaké karty měl, Honza Klimeš samozřejmě taky, to je jasné. Rosťa ne. Přitom se soubojům nevyhýbal, naopak to měl na soubojích založené. Do všeho vlezl. Po hlavě, po nohách. Je strašně zajímavé, že karty nedostával,“ podivuje se Hron.

Ze zápasů, v nichž před ním Václavíček fungoval jako pohyblivá zeď, si pamatuje kapitánovy skluzy. „Měl nejen hlavu, ale taky tutový skluz. Skluzem odebíral balony. Nikoho netrefil, hrál tak, aby to bylo čistě. Takové vraždy jako v neděli na Slavii, kde Cedidla ze Zlína trefil Ewertona, jste u něho neviděli. Takové neskutečné sáně,“ srovnává Hron.

Tady by ho však Václavíček poopravil. Uvědomoval si, kdy se skluzem dostal k žluté kartě. „Tehdy jsem i s balonem trefil Jána Čapkoviče a vystěhoval ho na škváru. To byla druhá žlutá už v 5. kole. Další jsem však už do konce sezony nedostal,“ vyprávěl před lety v rozhovoru pro Brněnský deník.

Víc jeho zápasovou šňůru přece jen ohrozily zdravotní potíže. Jednou ho trenér Josef Masopust nechal nemocného na lavičce náhradníků a poslal ho do hry před koncem, aby se série nepřetrhla, jindy hrál Václavíček se zlomeným nosem.

„Kolikrát Rosťa něco tajil. Skončil trénink a on si ledoval oteklé koleno, za tři dny byl zápas a on byl fit,“ obdivuje i po letech Hron. „Rosťa byl ten typ, co měl všechno vydřené, neměl to od pánaboha. Nejlépe se cítil, když co nejvíc trénoval. Nesměl mít výpadky, trénoval i se sebezapřením,“ pověděl brankář mistrovské Zbrojovky.

MOSKVA 1980. Reprezentanti porazili ve finále NDR 1:0 a vyhráli olympijský turnaj. Trenér František Havránek se objímá se stoperem Rostislavem Václavíčkem.

Nejen podle něho byl Václavíček ideální volbou pro funkci kapitána. „Rosťa byl kamarádský, dochvilný, měl rád pořádek, na hřišti si všechno dokázal zorganizovat. Jaký byl jako fotbalista, takový byl jako člověk. To vše ho předurčovalo, aby byl šéfem obrany,“ řekl o olympijském vítězi Mazura.

Hron se domnívá, že se svým náročným přístupem k tréninku by se Václavíček prosadil i v současnosti. „Rodinný typ a profík, životospráva a disciplína ho zdobily. Rostík profík, to byl on,“ říká Hron s respektem. Hned má po ruce příklad. „Rosťa byl například lepší tenista než my s Karlem Jarůškem. A když hrál, naplno se soustředil. My s Karlem ne, my se hádáme, hecujeme se. On ne. A takový profík byl ve všem,“ popsal Hron s úsměvem.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}