Neboť právě on, stejně jako ostatní „provázkovští“ režiséři, žil jako nepřetržitě vybuchující rachejtle plná nápadů, tvůrčí nespoutanosti a samozřejmě i vzteku na bolševickou normalizační dobu, ve které paradoxně zaznamenal svůj tvůrčí vrchol. Zkrátka právě Šeri „raději obrovským plamenem rychle vyhořel“, než aby celý dlouhý život jen doutnal.
„Peter Scherhaufer, když jsem ho potom znal už osobně, byl krásně inspirativní,“ vzpomínala na něj přední osobnost tehdejšího Divadla na provázku, autor, mim a herec Bolek Polívka. „S takovým lehkým intelektuálním exhibicionismem mi půjčoval knížky, četl mi nějaké texty – hodně mi Peter dal,“ byl zakládajícímu členu „Provázku“ vděčný jeho dnes patrně nejslavnější odchovanec.
Přitom by asi nikdo předem nehádal, jak velký „zářez“ do dějin českého divadla učiní slovenský chlapec Peter, nejstarší z pěti sourozenců, jenž se 31. července 1942 narodil v Bratislavě do rodiny železničáře a švadleny.
A zprvu to také na kumštýřskou cestu nevypadalo, v Brně totiž Scherhaufer studoval nejdřív na Vojenské akademii Antonína Zápotockého obor letecká konstrukce. Jenže po dvou letech se v roce 1963 rozhodl přestoupit na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU).
A měl obrovskou kliku na tehdejší výjimečnou dobu politického „odměku“ i tamní pedagogy Evžena Sokolovského, Bořivoje Srbu a Ludvíka Kunderu. A taky na své spolužáky na činoherní režii Zdeňka Pospíšila i Evu Tálskou, s nimiž potom stál u zrodu legendárního Divadla na provázku.
Kvůli dohlížitelům zuřil, řval a ztrácel nervy
Ohromující množství snad dvou stovek inscenací, které Šeri mnohdy zcela vymyslel a vždy přinejmenším upravil a režíroval jak na Provázku, tak při mezinárodních projektech, ale i s četnými ochotníky na Slovensku, dosvědčuje jeho obrovské pracovní nasazení. Navíc tvořil hlavně za komunistické normalizace, která skrze své dohlížitele bedlivě sledovala každé slovo plynoucí z jeviště. Takže historky o tom, jak přední provázkovský režisér často zuřil, řval a ztrácel nervy, nejsou patrně nikterak přibarvené.
O státních dohlížitelích nad prací Provázku se v dialogu se Šerim zmínil komunisty dosazený ředitel Jaroslav Tuček, který sice všem „pravým Provázkům“ ležel silně v žaludku, ale patrně je svým způsobem i chránil.
„Už som sa ťa chtěl několikrát spýtať,“ zaznamenal Tuček ve své vzpomínce Scherhauferovu pověstnou českoslovenštinu, „proč máš na stole takový bordel. V tom sa ani prase nemože vyznat!“
A když Tuček Scherhauferovi vysvětlil, že je to proto, aby se mu ve srovnaných papírech nemohl pohodlně vrtat ještě vrchnější „dohlížitel“, Šeri svého ředitele pochválil. „Povedal som si, že v tom dajaká logika musí byt. O čtenáře v této zemi nikdy nebyla nouze. Nezklamal si ma, Jarošu!“ komentoval režisér.
A neopomněl se zeptat, co je pravdy na tom, že si Tuček zaklepe na dveře své vlastní kanceláře, než vstoupí. Načež se dočkal vysvětlení, že je to proto, aby „dohlížitelé“ mohli odejít nepozorovaně ven. Což Scherhaufer nakonec okomentoval po svém: „A mňa pálí žáha. Páálí a páálí a páálí, tam za vodou v rááákosí, tak sa maj… Pamatuj si, nejtěžší je zodpovědnost za lidi, co po cestě na sebe nabaluješ! Až do důchodu ťa budeme mět na krku, ku*va život!“ nebral si Scherhaufer servítky a tradičně ani nevybíral slova.
„Provázkovský“ boj se stranou
Krásnou vzpomínku na Šeriho „provázkovský“ boj s normalizací zaznamenala také tehdejší herečka Divadla na provázku Dáša Bláhová. Šlo o to, že několika členům divadla táhlo na třicet a žádný kromě ředitele Tučka nebyl „v partaji“, tedy v tehdejší komunistické straně.
„Šeri navrhl, že na KSČ nejsme dost zralí a založíme jako úlitbu SSM,“ líčila herečka, jak si v provázkovské buňce Socialistického svazu mládeže rozdali naprosto nesmyslné a toliko na papíře existující funkce. „Franta Kocourek byl pokladníkem – to byl ten pravý. Já byla knihovnice – žádnou knihovnu jsme samo neměli. Dnes je to sranda, tehdy to bylo poněkud o držku,“ popisovala Bláhová.
Na Scherhauferovy vlastnosti, kterými by se asi nikomu nechlubil, zavzpomínal naopak Miroslav Donutil, který ovšem především díky „zběsilci“ Šerimu vyrostl na Provázku ve skutečného herce. Popisoval třeba žárlivost, která panovala mezi Šerim, Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou.
„Scherhaufer se chodil dívat na Pospovu věc a říkal mi: Ty se tam naparuješ na té kládě, chodíš tam jak hrdina. To u mne nebudeš takovej velkej hrdina, ale budeš mít velkou roli,“ líčil herec, jak Šeri okomentoval jeho výkon v Baladě pro banditu, kde hrál Donutil hlavní roli Nikoly Šuhaje.
Když se však Šeri nakonec rozhodl dát Donutilovi onu velkou roli, totiž starého Karamazova ve hře podle Dostojevského románu Bratři Karamazovi, i k ní měl na svého režiséra nepříliš lichotivou vzpomínku. Dramatizaci této slavné hry totiž na Provázek přinesl její autor Zdeněk Petrželka, pozdější režisér J. A. Pitínský.
„Když si Šeri přečetl text hry, prohlásil, že je výborný a že Petrželka bude jeho asistentem. A napsal tam Peter Scherhaufer – Karamazovci. Říkal jsem: Tys mu to ukrad,“ vzpomínal Donutil. A dodal, že Šeri jen mávl rukou s dodatkem: „Je mladej, ten si ještě vydělá.“
Z Donutila vymámil herectví
Šeriho uražená ješitnost zapříčinila ovšem, že roli starého Karamazova nedostal původně plánovaný Jiří Pecha, protože právě něco zkoušel s Bolkem Polívkou. „Mira to bude dělat. A ukaž mu!“ rozhodl poté režisér, který Donutila přemluvil, aby v té roli „na sebe řekl všechno“. Tak prý se z něho stane herec.
„Za což mu dodnes děkuji, protože tím, že jsem tam na sebe vyklopil celou svou tehdejší životní situaci a nebál jsem se přiznat ani k tomu, co mě tehdy nejvíc trápilo, ke své nemoci, tak mi všechno suma sumárum dalo to, že jsem od té doby vykročil do úplně jiné herecké ligy. A to všechno díky Scherhauferovi, který to ze mě vymámil jako z jalové krávy tele,“ vyznal se Donutil.
Karikatura režisérů Petera Scherhaufera a Zdeňka Pospíšila se objevila v divadelním programu Bulgakova Divadelního románu v roce 1974.
Pokud tedy Polívka vděčí Šerimu za start své slávy i díky roli Harlekýna v provázkovské Commedii dell’arte a Donutil za zrod svého herectví v roli starého Karamazova, už to je Scherhauferova velká zásluha. Ale Šeri toho měl za sebou mnohem víc.
Přepracování Shakespearových her do vlastního, zcela zvláštního cyklu Shakespearomanie, mezinárodní projekt se zahraničními soubory Vesna národů, Karavana míru, Labyrint světa a Lusthauz srdce inscenovaný podle J. A. Komenského a další a další. A také práci pedagogickou jak na brněnské Masarykově univerzitě, tak na JAMU, kde působil i jako proděkan a prorektor. O divadelní režii napsal sám několik knih.
Do poslední chvíle pracoval i jako režisér Divadla Husa na provázku, jeho poslední zdejší inscenací byla Škola šašků. Když pak obnovili jeho inscenaci Svatby podle Bertolta Brechta, s níž Provázek odlétal v červnu 1999 na festival do jižní Afriky, režisér Scherhaufer zemřel den před odletem a chvíli před svými 57 narozeninami. Je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.
