Kateřina Tučková známá nejvíce knihou Žítkovské bohyně vydala po 10 letech další román Bílá Voda, kde jsou hlavními postavami ženy, které odmítají přijmout svoji přidělenou roli. Právě za ono odmítnutí čelí persekuci společnosti, pro kterou představují něco zvráceného a nepřijatelného.
V románu sledujeme příběh Leny, která přijíždí do bývalého internačního kláštera Bílá Voda na základě rady sestry Marie, která ji ošetřovala v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Všechno, co o této postavě ze začátku víme, je její naprostá rezignace na život a neutuchající proud sebeobviňovaní za spáchaný neznámý skutek.
V takovémto rozpoložení se hrdinka ocitá v chátrající budově kláštera s několika málo řeholnicemi, které zde mají svůj mateřinec. Lena nechce mít s těmi ženami nic společného, ale ví, že nemá kam jinam jít. Doufá, že si udrží dotěrné otázky a jakoukoliv interakci od těla, když sestře Evaristě, která zde má zřejmě vše na starost, kývne na práci v klášterní kanceláři Matky představené. Pobývat zde a nepracovat totiž není možné a práce na zahradě ani okolo dobytka osamělost neslibují. Právě v kanceláři představené se Lena i čtenář ocitají v klášterních archivech všemožného charakteru.
Na linku současnou tady navazuje ta historická, skrze kterou se čtenář společně s Lenou seznamuje s historií osudů katolických ženských řeholních řádů, podzemní církve včetně té oficiální za dob komunismu. Ta je odkrývána především z listů osobní korespondence tehdejšího pátera Štaubera, záznamů církevního tajemníka a osobního deníku matky Tobie. Mimo písemné záznamy je děj prokládán osobními výpověďmi řeholnic z kláštera a současného faráře Jana.
Postupně se tak čtenář prokousává pohnutou historií místa a komunistickou tendencí absolutně vymýtit víru v Boha.
Nebyla by to ale Tučková, kdyby nepřipojila do románu postavu nepohodlně emancipované ženy, která si život zařizuje po svém. Tou je sestra Evarista, která je kromě řeholnice také knězem a tím trnem v oku všech obyvatel okolní vesnice. Kniha se tak dotýká velmi složitého tématu
postavení žen v církvi. Příběh řeholnice Evaristy se zakládá na skutečném životě jedné řeholnice, která se i po skončení komunistické nadvlády odmítá vzdát kněžského svěcení, které přijala v podzemní církvi. Po opětovném sjednocení církve podzemní a oficiální, kdy již ženy jako kněží nebyly nezbytné, vydal totiž papež Jan Pavel II. prohlášení, ve kterém ženám kněžskou službu zapovídal. Tento zákaz bohužel trvá i do moderní doby a současný papež neměl odvahu jej změnit. Ke knize se dá tak přistupovat také jako ke kritice tohoto pravidla v katolické církvi.
Svatá/nesvatá Vilemína
Autorka pro účel románu vytvořila neexistující řád Anežských pannen, které myšlenkově navazují na svatou Vilemínu, údajnou sestru Anežky Přemyslovny. Díky této spojitosti s Vilemínou má revolta proti církevním zvyklostem mnohem delší historii než jen od dob komunismu. Takzvaní Vilemínité totiž byli za inkvizičních procesů spolu se svatými ostatky jejich zakladatelky upáleni. Tato odnož tak byla oficiálně označená za heretickou a důvodem byla právě kněžská služba žen. Tu vykonávala i sama Vilemína za svého života.
Ale není to jen úloha ženy v církvi, co zde autorka reflektuje. Je to také stále ještě poměrně tradiční vnímání ženy jako ploditelky, matky synů. Pouze muž je nositelem společenského statusu a žena jen prostředkem k jeho rozmnožení. Tuto tématiku v sobě ukrývá právě postava hlavní hrdinky Leny.
A jak se kniha bude číst?
Rozhodně nejde o žádnou oddechovou literaturu. Na čtenáře je nakládán proud utrpení, nenávisti, bolesti… Vyvažován místy neskutečnou silou a bojovností hlavních protagonistů. Žádné světlo na konci tunelu nepřichází. Čtenář dostává jen smíření a vyrovnání. Čistě pozitivního není v knize nic. Přesto Tučková přináší možnost odstupu díky prokládání děje neosobními úředními záznamy. Navíc čtenáři nahrává taky struktura textu. Ten je členěn do poměrně krátkých ucelených kapitol. Riziko utopení se v ději se tím snižuje. Navíc se poměrně pravidelně střídá minulost s přítomností, na což se lehce zvykne a opět to
pomůže rozčlenění. Trochu zarážející je pro mne minimální množství dialogů. Většinu obsahu sledujeme vnitřním pohledem postavy. Výsledkem je pocit jakési neživosti celé knihy. Více přímých interakcí postav by nastolilo lepší dynamiku a možná i zmírnilo tragičnost.
O co autorce šlo?
I když je kniha velmi poutavá a lehce vtáhne do děje, neubránila jsem se při čtení občasnému zdvihání obočí. A to v momentech, kdy je kniha šroubována do kontur pro senzacechtivé. Místy jako bych se naráz ocitla v knize od Stephana Kinga. V těchto momentech jsem knize přestávala důvěřovat. Sklouzávala pro mě k fantaskním příběhům. Pocit bezradnosti, jak s knihou naložit, se umocnil zejména zázrakem vznášející se řeholnice a zjevování panny Marie.
Ještě jednou věcí mi nasadila Tučková brouka do hlavy. Otázku, proč do názvů kapitol s osobní výpovědí dala slovo evangelium. Evangelium je svědectví o životě Ježíše Krista a tudíž zde není žádná spojitost – snad kromě toho, že obojí se odehrává na poli víry.
Žena, žena, žena…
Román Bílá Voda je ve všech směrech román o ženách. Ty dominují ději a mají i početní převahu. Mužských postav je v knize velmi málo. Navíc jsou ve většině záporné. Najdeme zde všeho všudy tři kladné mužské postavy, které ale čtenáři v hlavě asi neuvíznou. Na vině je poměrně malý prostor pro konání a osobnostní vývoj.
KNIHA: BÍLÁ VODA
Autorka: Michaela Tučková
Žánr: Historický román
Rok vydání: 2022
Počet stránek: 688
Vazba: pevná, vázaná
ISBN: 978–80–275–1075–3
Cena: 509 Kč/599 Kč
www.hostbrno.cz
