Mika: Bronz bolel. Narození dcerky můj návrat vyšperkovalo

„Tohle můj návrat jen vyšperkovalo,“ usmívá se spojka házenkářů Robe Zubří Ondřej Mika na prahu letní přípravy.

Takže s výsledkem jste spokojený?
Bronzová medaile je perfektní. Před sezonou bych ji bral. Ale ve finále moje pocity po jejím zisku nebyly euforické. Nebyla to radost, ale spíše úleva. Na konci sezony jsem byl fyzicky strašně dobitý. Někteří jsme hráli s velkými zdravotní problémy. Nejde to vidět, ale už to bylo za hranou.

Občas se dalo číst, že na hřišti trpíte.
Dohrával jsem na dřeň. Ale nedokázal jsem si představit, že bychom to nezvládli a lidem v Zubří medaili neukázali.

Pořád váš štve ztracená semifinálová série s Plzní, kterou jste měli třikrát na lopatě?
Ještě to v mně je. V základní části můžete prohru každý týden odčinit, ale v play off je to krutější, v rozhodujícím zápase porážku nejde opravit. Nejen mladí kluci, ale i já jsme zažili podobný tlak poprvé, když se šlo na rozstřel v pátém zápase v Plzni. Měl jsem takovou trému, že okamžiky před sedmičkou mi připadaly jako hodiny. Některé věci ve mně zůstanou, ale neberu to jako katastrofu. Jsem přesvědčený, že před novou sezonou se s tím vypořádáme. Musíme se poučit. A zase se vrátili kluci z juniorské reprezentace, kteří jsou nabití vítěznými pocity.

Splnil návrat také vaše očekávání v osobním životě?
Ve Francii jsem neměl problém s adaptací jako někteří jiní zahraniční hráči. Uměl jsem si představit, že tam zůstane déle. Ale nic nedokáže nahradit rodinu, přátele, zážitky s nimi, které jsou velice intenzivní. Ve Francii jsem měl tak blízkých lidí jen pár, tady jich je daleko více.

Navíc jste se stal poprvé otcem, že?
Tohle můj návrat jen vyšperkovalo. Dcerka přišla na svět těsně před prvním zápasem play off s Novým Veselím. Jeli jsme s manželkou noc předtím do porodnice, spal jsem dvacet minut a šel na hřiště. Hrál jsem v totální euforii. Už ve Francii jsme jí vybrali jméno Madelaine. Francie v nás něco zanechala. Zároveň je to Madla, což je krásné staročeské jméno.

V přípravě přivítáte Štrasburk, kde jste předtím působil. To je vaše práce?
Rozešli jsem se perfektně, bez hořkosti. Když jsme se loučili, řekl jsem, že bych je někdy rád potkal. A po roce se mi trenéři ozvali a Zubří nám vyšlo vstříc. Pomohli mi najít pro ně ideální prostředí, týden tady budou na soustředění před startem sezony. Tým se hodně obměnil. Znám jen tři kluky. Nevím, jak budou silní, jaké budou mít ambice. A konečně budu moct pořádně využít francouzštinu. Dívám se na francouzskou televizi, ale mluvím maximálně jednou týdně, když si s někým volám. Těším se na závan Francie.

V Zubří skončil váš velký kamarád Miroslav Jurka. To vás musí hodně mrzet, že?
Nepřemlouval jsem ho, ani Peťu Kocurka (končící masér). Pro mě to byli spolu s Pájou Přikrylem a Milanem Malinou lidé, kvůli kterým jsem se vracel. Když přijdu do šatny, pořád se po nich dívám. Zůstane po nich obrovská díra. S Mirou jsem odmalička. Vždycky jsem se na něj mohl spolehnout. Doufám, že i on ví, že se na mě může také spolehnout. Jsem rád, že ho budu vídat v osobním životě. O masérech se říká, že jsou srdcem týmu a u Peti Kocurka to platí dvojnásob. Mezi vedením, trenéry a hráči byl tlumičem, dokázal harmonizovat energii v týmu. Když bylo potřeba, podpořil nás. Když bylo potřeba, seřval nás a každý to bral.

Po návratu trénujete také zuberský potěr. Navazujete na svého otce, který vám kdysi zavazoval tkaničky?
Také to dělám. (úsměv) Jdu v taťkových šlépějích. Jak to dopadne, nevím. Chci se plně věnovat aktivní kariéře, a přestože s dětmi trávím každý den tři čtyři hodiny, zvládám dvoufázové tréninky.

Mají vaši následovníci stejnou vášeň k házené, jakou jste měli vy?
Nevím, čím to je, ale přijdou mi, že jsou úplně boží. Druháky a třeťáky jsem zdědil, prvňáky si piplám od začátku. Mají perfektní přístup, jsem z nich nadšený. Dokážu i zařvat, ale chci, aby to bylo přátelské. Jak vidí balon, jsou diví. Díky nim mě to hodně baví.