Na návsi vesničky Záluží na Táborsku stojí typická kovárna z roku 1899. Uvnitř je dobový nábytek a sbírka kovářského nářadí. V tradičním selském stavení s blatskou světnicí a černou kuchyní se nachází také loutkářský ateliér a muzeum Václava Vaňka.
„Měl jsem to štěstí, že můj otec dělal celý život loutkový film. Pracoval také s Jiřím Trnkou. Když jsem chtěl tátu vidět, musel jsem za ním do studia,“ vypráví Vaněk, který loutky nejen vyrábí, ale také sbírá.
Kde se nyní nacházíme?
Jsme podle mě v nejkrásnější vesničce na blatech. Je tu pouze 12 domků a jen 28 obyvatel. Někdy je tu tedy až moc velké ticho. Tato kovárna je specifická tím, že se jedná o nejstarší dům v obci. Původně to byla obecní pastouška. Je unikátní tím, že se zde uchovala například černá kuchyně. Návštěvníci tu mohou vidět, jak se dříve žilo. Kromě muzea tu mám také svou dílnu a expozici loutek. Protože loutky nejen vyrábím, ale také přes padesát let sbírám.
Proč jste si vybral zrovna tento koníček?
Když to máte celý život kolem sebe a jde vám to, tak je to taková přirozená cesta. První impulz přišel asi v osmi letech. Měl jsem dědu a ten pořádal každou neděli loutkové představení. To se mi moc líbilo. Pak jsem měl to štěstí, že můj otec dělal celý život loutkový film. Působil ve studiu také s Jiřím Trnkou. Naposledy pracoval na večerníčku Broučci. Nějaké figurky z něj mám i v mém muzeu. To už ale zajímá jen starší návštěvníky. Když přijede zájezd dětí a zeptám se, jestli vidí někde broučky, tak většina neví.
Muzeum loutek v Záluží |
Jak na vás Jiří Trnka působil?
Znal jsem se s ním osobně. Nebyl odtažitý, ale zase s nikým zbytečně neztrácel čas. Zažil jsem jednu situaci, kdy do studia přišla rumunská delegace a říkali tak trochu nafoukaně: „On prý umí mistr malovat oběma rukama najednou, jo?“ On to ale opravdu uměl. Byl jsem svědkem toho, že k němu táta přišel a povídal mu, jestli by jim to mohl ukázat, jinak nedají pokoj. Tak típnul cigaretu a šel. Do jedné ruky vzal štětec a do druhé pastel. Pravou začal malovat strom a levou nějakou postavu pod to. Lidé jen stáli s otevřenou pusou.
Ovlivnil vaši tvorbu?
Ano, já ho beru jako vzor. Inspiruji se v jeho tvorbě a rád ho připomínám i při prohlídkách. Je škoda, že zemřel poměrně brzy. Všichni umělci ho uznávali. Delegace za ním jezdily i z Ameriky ze studia Disney.
Jak náročné je vyrobit jednu loutku?
Trvá to přibližně osm dní. Z materiálů používám dřevo a hliněný drát. Dnes je problém sehnat i vhodné látky na oblečení. Pro ty chodím do bazaru. Tam jsou ty správně seprané. Už tedy vím, po čem sáhnout. Když máte muzeum, tak se s tím musíte narodit. Už odmala jsem chodil po smetištích a sbíral jsem tam nejrůznější věci. Jednou z nich byly i formičky na vánoční pracny. Tak mě napadlo, že by z toho byla bezvadná křidýlka pro broučky. Do nich se obtiskne modurit a pak už se jen dotvarují a nabarví a je hotovo. Ten mimo jiné také Trnka objevil a začal používat už v padesátém roce.
Kolik loutek u vás mohou lidé momentálně vidět?
V expozici jich je přibližně dvě sta. Některé jsou i přes sto let staré. Své vyrábím na zakázku, takže jich tu mám vystavených jen pár. Nejstarší a pro mě nejzajímavější je loutka smrťáka. Tomu je asi 130 let. Dostal jsem ho od jednoho pána z Kladna, který ho zdědil po svém otci. Vyprávěl mi, že když hrával divadlo a děti zlobily, stačilo ho jen vystrčit za oponou a okamžitě byl klid. Má prostě moc hezký výraz. Lidé mi sem ale nosí i polámané loutky.
Václav Vaněk |
Zahrály si některé přímo ve filmu?
Je tu například cvrček, který byl vidět v Broučích asi jen tři minuty. Zahrál broučkovi na svatbě, ale pak už si v dalších dílech ani nevrznul. Jsou to přímo originály. Loutky se dávaly do archivu, ale většinou si je pak lidé, co na nich pracovali, vzali. Mám tu tedy kousky, na kterých pracoval přímo můj táta.
Figurky vyrábíte i vy, jaké nejčastěji?
Teď je taková renesance betlémů, takže do nich vyrábím figurky. Lidé ale chtějí i muzikanty nebo řemeslníky. Například když mají v rodině kováře, tak chtějí kováře. Dvacet let už vyrábím figurky do betlému v muzeu v Třinci. Na jižní Moravu zase dělám vinaře. Zvládal jsem i 160 loutek za rok. Teď už jen asi třicet. V létě to nestíhám prakticky vůbec. Je to jako naschvál, když si rozdělám lepidlo nebo barvy, tak zrovna přijde nějaký návštěvník do našeho muzea. Proto to nechávám na večery nebo na podzim.
Jak vás napadlo pronajmout si kovárnu?
Přišel devadesátý rok a já už jsem předtím loutky tak tři čtyři roky vyráběl. A také jsem je sbíral. Pak jsem si říkal, kam s nimi. Byl jsem ve vedlejší vesnici zaměstnaný v JZD a o této chalupě jsem věděl, protože jsem kolem často jezdil. Když tedy byla k pronájmu, domluvil jsem se s místním obecním úřadem. Splnil jsem si svůj sen. Můžu tady loutky nejen vyrábět, ale také vystavovat. A také nepřijdu o kontakt s lidmi. Bydlím tu už 32 let. Vyrůstal jsem v Praze, ale tady to opravdu miluji.
Nechybí vám ruch velkoměsta?
Jednou za rok tam musím dojet. Před Vánoci si vždy projdu Nerudovu ulici, kterou si ještě pamatuji jako kluk. Tenkrát jezdili po ulicích koně. Tak si to trochu připomínám. Dnes už je to ale vše jiné.
Máte nějakého nástupce?
Řeknu to zcela upřímně. Nejstarší syn je moc šikovný, ale nemá výdrž. Když mám nějakou výtku, tak se naštve a odjede. Ale myslím si, že k tomu dozraje. Mám tři syny, ale jen tenhle se k tomu nasměroval.
