RECENZE: Čtyři hodiny v Moskvě. Bloudící přiláká povyk na schodišti

Soubor Tygr v tísni pod vedením režiséra Ivo Kristiána Kubáka a dramaturgyně Marie Novákové prý na realizaci tohoto imerzivního představení (tedy kusu, kde se divák noří do děje a může se volně pohybovat prostorem) pracoval šest let. Vyplatilo se, Bulgakovův svět nabízí několik dějových linií, knihu v knize i záplavu moskevských postaviček a vysloveně vybízí k divadelnímu reji, kde je jen na divákovi, kudy se vydá.

Zatímco se nervní Bezdomovec v blázinci setkává s Mistrem, patro pod nimi se odehrává výjev z románu o Pilátu Pontském. A o další patro níže pak ďáblova suita obsazuje Mizerovův byt, aby se chystala na Bál jarního úplňku.

Znalost románu není podmínkou, ovšem určitá orientace v ději se hodí, divákovi pak neunikne setkání s Wolandem u Patriarchových rybníků, osudová tramvaj či třeba Markétčina magická příprava na zmíněný bál. Tvůrci ale zásadní dějové akce chytře soustředí na schodiště, kde se vždy v pravý čas ztropí takový povyk, že to všechny bloudící naláká.

15 fotografií

Propracovaná režie je tak vedle působivých kulis velkou předností imerzivního kusu. Let Markétky za Wolandem dokáže diváky doslova strhnout, naopak Bál jarního úplňku a samotný obřad pak trochu postrádá gradaci. Což je možná jen důsledek toho, že divák je už za předchozí hodiny pobytu dostatečně vizuálně namlsaný a automaticky očekává jakýsi další vrchol.

Třicet místností zážitků. Dům v centru Prahy nabídne blázinec i rybníky

Velkou výhodou fyzicky náročného představení je dále jasně znatelný fakt, že to herce prostě baví. Markétka Marie Švestkové si zachovává potřebnou tajemnost, Mistr Petra Reifa pak melancholii i vnitřní oheň.

Pilát Hanuše Bora zněle deklamuje svoje promluvy, Kocomour Vojtěcha Fülepa se mrštně proplétá mezi diváky. Vůbec celá pekelná sestava okolo Wolanda se povedla. Prim v ní pak hraje Kravinkin Martina Faláře, který si svou halasnou roli vysloveně užívá.

V sehraném hereckém týmu trčí pouze Woland Vladimira Benderského. Herec tak zásadní roli pojímá velice stroze, skoro až nepřítomně. V reji a přemíře zvuků se tak často stává, že jeho tlumenému hlasu není rozumět.

Možná ale právě takové nezúčastněné pojetí ďábla byl režisérův záměr. Ve srovnání s nedávným nastudování Mistra a Markétky v Divadle v Dlouhé, kde se Woland stal velkou příležitostí pro Jana Vondráčka, je však zdejší podání až překvapivé. Na druhou stranu, herecké výkony jsou to jediné, v čem lze Mistra a Markétku v Dlouhé a zde srovnávat.

Obsazení tolika pater a propracované, postmoderně vyzdobené pokoje dávají spíše vzpomenout na imerzivní hit Pomezí, kterým před šesti lety diváky okouzlil stejnojmenný soubor. A nebo ještě starší štvanický Golem právě Tygra v tísni.

Působivé je i zjištění, že herci patrně nevypadávají z role ani v momentě, kdy se většina publika nachází o několik pater níže. Příkladem budiž Stravinského léčebna, kde si Bezdomovec s ostatními pacienty povídá až do samotného konce večera.

Mistr a Markétka tak nabízí přesně takový zážitek, jaký divák imerzivního divadla znalý očekává. Ten neznalý pak bude patrně doslova okouzlen, ovšem musí se připravit na nejméně čtyři intenzivní hodiny a ochotu opakovaně stoupat po schodech.

Pro někoho ale může být důležité, že po celou dobu představení lze využít místního občerstvení, toalet i do ulice otevřeného balkónku. Jen se prosím nikdy nepouštějte do řeči s neznámými lidmi.