Před 55 lety Izrael drtivě zvítězil nad arabskou přesilou v šestidenní válce

            Bylo mi rovných deset let, měl jsem právě narozeniny.

            Seděl jsem ve svém pokoji a čekal, že každou chvíli do něj vstoupí rodiče a sourozenci, aby mi blahopřáli k mým prvním kulatinám. Z přízemí našeho domu se ozývaly vzrušené hlasy. Byl jsem pevně přesvědčen, že se tam všichni baví o mých narozeninách, že už nedokážou ovládat svoji radost, že se už nemohou dočkat, až se skončí všechny přípravy k jejich oslavě a oni mi přijdou blahopřát do mého pokoje.

            Věřil jsem, že první vkročí do dveří otec a v ruce bude držet Bibli, kterou jsem si k narozeninám nejvíce přál. Skutečnou dospěláckou bibli, už bez naivních dětských obrázků, takovou, ve které už nejsou líčeny všechny biblické příběhy jako pohádka pro děti, ale jako holá skutečnost.

            Věděl jsem, že tuto bibli na své desáté narozeniny dostanu. Nemohlo to být překvapení, ale to moji radost z toho dárku nijak neumenšovalo, ba právě naopak.

            Nemohl jsem se dočkat, až si přečtu svoji nejoblíbenější starozákonní pasáž, totiž tu, kde se píše o tom, jak byl Josef prodán zlotřilými bratry (tedy Židy!!!) do otroctví.

            Moje nedočkavost rostla, zdálo se mi, že už tady všichni měli dávno být, nechápal jsem, proč jsou ještě pořád dole, co tam tak dlouho dělají.

            Ale pak se konečně na schodech ozvaly kroky.

            „Už jdou!“ zaradoval jsem se.

            A skutečně se otevřely dveře do mého pokoje a skutečně v nich stál otec a skutečně měl v rukou vytouženou Bibli.

            Přestal jsem se ovládat, na nic už nečekaje, vrhl jsem se k otci a doslova mu Bibli vyrval z ruky.

            Ale už jsem ji neotevřel, protože jsem si všiml, že otcova tvář je bledá a zachmuřená, že vůbec nekoresponduje s tím, že mám desáté narozeniny.

            Hleděl jsem na otce a má tehdy ještě dětská duše se sevřela tušením čehosi hrozného.

            A opravdu!

            „Izrael a Egypt jsou ve válce,“ řekl otec.

            Nechtělo se mi tomu věřit, ale otec by mi přece nelhal.

            Ale byl jsem dítě, a proto jsem ještě věřil tomu, že všichni lidé jsou dobří, protože i Hospodin je dobrý, nejmilosrdnější ze všech Bohů, a proto jsem nevěřícně řekl strašlivou hloupost: „Egypt není špatný! Žil tam přece Josef, kterého tam prodali jeho vlastní židovští bratři! I Ježíš, když byl ještě malý, utekl před židovským králem Herodem, tím, který zvelebil a přestavěl Jeruzalémský chrám, z něhož dnes zbyla Zeď nářků, do Egypta, kde byl jedině v bezpečí!“

            Otec se musel usmát, moje dětská naivita byla odzbrojující.

            Přistoupil ke mně, pohladil mě po hlavě a řekl: „O žádných dobrých lidech nelze mluvit. Dobří lidé jsme jen my, protože čteme a ctíme Bibli. Ale v Egyptě už Bibli nečtou, ani nectí, protože jako kobylky africká pole zaplavili Blízký východ muslimové a z většiny Egypťanů se stali vyznavači Alláha. A sotva získali Izraelci, takto potomci starověkých navrátilců z babylonského zajetí, kam byli odvedeni po pádu Judského království, tedy Judejci čili Židé, v moderní době právo na nepatrný zlomek teritoria Předního východu, malý kousek země v moři islámu, zrodila se v arabském světě zavilá protiizraelská nenávist, jejímž důsledkem je i tato válka.“

            Ale kdo je Biblí odkojen, jako jsem byl Biblí odkojen já, lhostejno zda Žid či křesťan, ten nikdy ani na zlomek sekundy nepochyboval o tom, že Jeruzalém je od starověkých časů první izraelské monarchie metropolí židovského národa, jeho srdcem, duchovním centrem a v časech samostatnosti také politickým hlavním městem.

            A nepochyboval jsem ani o tom teď, když jsem byl „vyléčen“ ze své dětské naivity, že všichni lidé jsou dobří, protože i Hospodin, Bůh, je hodný.

            A proto, abych otce povzbudil, otevřel jsem rychle milovanou Bibli a z druhé knihy Samuelovy, její páté kapitoly svým rozechvělým dětským hlasem přečetl: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele!“

            Pak jsem vzhlédl od Bible, podíval se na otce a ještě rozechvělejším hlasem řekl: „Proto Izrael v této válce vyhraje.  Vyhraje, protože taková je vůle Hospodinova. Bude to historický zlom. A současně závazek, nikdy více nedopustit rozdělení Jeruzaléma, který před třemi tisící lety získal pro izraelskou pospolitost král David!“

            „Ano, Izrael v této válce vyhraje, protože taková je vůle Hospodina,“ řekl otec, ale to už se do mého pokoje nahrnuli i všichni ostatní, a srdečně mi blahopřáli.

            „Ale kde je dort?“ znejistěl jsem, protože nikde jsem neviděl dort.

            „Dort je tak velký a těžký, že bychom ho do schodů nevynesli. Proto zůstal dole. Teď půjdeme všichni dolů a ty sfoukneš svíčky. Já pak vezmu mačetu a dort rozsekám na malé dílky, které se už vejdou na talířek,“ řekl se smíchem otec a tak jsme šli všichni dolů, kde na nás na všechny čekal můj narozeninový dort velký jako hotel Ritz.

            A šest dní jsem dostal ke svým desátým narozeninám dárek nejsladší, vítězství Izraele a sjednocení Jeruzaléma, města, v němž byl ukřižován Ježíš Kristus, abychom my všichni dobří lidé, kteří ctíme Bibli, mohli žít věčně.

            P.S. Hospodin mi poskytl neobyčejnou milost, když začátek šestidenní vítězné války, za níž byl sjednocen Jeruzalém, naplánoval zrovna na den mých narozenin, sláva Mu, trojjedinému Bohu na výsostech!