Den vítězů

V sobotu 21. května představil festival Pražské jaro veřejnosti nejen někdejší vítěze své interpretační soutěže, ale vítěze a laureáty dalších konkursů. Dopoledne hrálo v sále Economia Trio Bohémo (Matouš Pěruška, Kristýna Vocetková, Jan Vojtek) hudbu Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Ástora Piazzolly, podvečer v Anežském klášteru patřil hobojistovi Martinu Daňkovi a jeho skupince hudebních přátel a den vyvrcholil recitálem Arete String Quartetu ve Dvořákově síni Rudolfina. Trio Bohémo vzniklo v roce 2019, výrazně uspělo na zajímavých soutěžích, od roku 2020 sbíralo zkušenosti projektu European Chamber Music Academy. Bohužel mě minulo…

Zato jsem chtěl poprvé slyšet sólově hrát Martina Daňka, suverénního vítěze soutěže Pražského jara 2019 (získal i cenu Nadace Bohuslava Martinů) a člena orchestru Opery Curych. Jeho partnery byli cembalistka Monika Knoblochová, laureátka pražskojarní soutěže a pořadatelka inspirativní pražské koncertní řady Café Crème, hornista a dirigent Ondřej Vrabec, člen České filharmonie, laureát řady soutěží a designovaný šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru, hráčka na violu da gamba Mélusine de Pas, korejský hráč na bicí nástroje Gyu Jin Lee, člen Orchestrální akademie České filharmonie, a slovinský kontrabasista Todor Marković, první kontrabasista Filharmonického orchestru Severoněmeckého orchestru v Hannoveru.

Výtečnou dramaturgii pana Daňka propojovalo francouzské baroko a jeho novodobé reflexe. A tak jsem s požitkem vyslechl 14. koncert ze svěžího opusu Françoise Couperina Znovusjednocené chutě aneb Nové koncerty s užitím všech druhů hudebních nástrojů pro hoboj, violu da gamba a cembalo, přičemž mi vůbec nevadilo propojení zvuku moderního hoboje a barokních nástrojů. Stejně hudebně chutným pokrmem byl Pátý koncertPièces de clavecin en concert Jeana-Philippa Rameaua. Jenže tady nastal disproporční problém. Předpokládám, že skladatel chtěl, aby vůdčím nástrojem bylo cembalo. Nevím, zdali to bylo kouzelně hrajícím hobojem, nebo výběrem cembala, leč slyšel jsem až na výjimky jen téměř neslyšné cembalové ševelení, což bylo vzhledem k výjimečné erudici paní Knoblochové škoda. Vůdčí role cembala byla hodně potlačena. Možná byl problém ve volbě moderního hoboje, možná cembala, ale takto z toho byl koncert hobojový. Rád dodávám, že mě velmi zaujala hra gambistky, nejlepší, jakou jsem za dlouhou dobu živě slyšel. (Mohlo by být přínosné, kdyby soubor Ensemble Lunaris Mélusine de Pas dostal pozvání k hostování buďto od Pražského jara nebo od FOKu či Letních slavností staré hudby.)

Moderním pohledem na hudbu francouzského baroka, speciálně pak Couperina, byla Sonata da caccia op. 11 Angličana Thomase Adèse. Když pominu poněkud prvoplánovou afinitu k tradici lovecké hudby 18. století, tak je hudba protkána sítí zajímavých kompozičních vztahů mezi nástroji, hlavně pak dialogem mezi hobojem a lesním rohem. Slyšel jsem nádhernou melodiku, umné rytmické pletivo a téměř dojemnou melancholii, tedy přesně to, co bych od takovéto formy očekával. A samozřejmě výborné výkony, v případě paní Knoblochové ovšem spíše tušené.

, foto Ivan Malý

Silně na mě zapůsobily Les Citations, diptych pro hoboj, cembalo, kontrabas a bicí od Henriho Dutilleuxe. Slyše opus poprvé, byl jsem jím nadšen! Přitom to původně mělo být prý jen „zastaveníčko“. Je to pozitivní, jemně barevná, obrazná hudba. Dle mého mínění těžký hobojový part zahrál sólista suverénně a provedení dominoval. Myslím, že Dutilleux by byl navýsost spokojen. Mladé hudební společenství se publiku odvděčilo barokní perličkou z dílny Marina Maraise – La Musette, Pièces de viole, Livre IV (v originálu z knihy gambových suit).

Kdybych posuzoval současný hudební svět podle výsledků soutěží a počty studentů na kvalitních školách Evropy a Ameriky, řekl bych, že svět patří Asii, o čemž svědčí asijská totální fagotová dominance v letošní soutěži Pražského jara. (Skutečnost, že úspěchy v dalším životě tomu často neodpovídají, by bylo téma pro hudebně sociologickou studii.) Dosavadní příběh korejské čtveřice Arete String Quartet je těžko uvěřitelný. Vzniklo v září 2019 a jsou už za ním zajímavá hostování vavřínů na prestižních soutěžích včetně Pražského jara, kde Korejané slyšitelně porazili velmi talentované Kukalovo kvarteto. V současné době studují slečny Chaeann Jeon (1. housle) a Yoosun Jang (viola) a pánové Donghwi Kim (2. housle) a Seonghyeon Park (violoncello) na mnichovské Hochschule für Musik und Theater. Program jejich večerního recitálu v Rudolfinu byl hodně náročný – 4. smyčcový kvartet Viktora Kalabise, 1. smyčcový kvartet z podnětu Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka a Smyčcový kvartet D dur Césara Francka.

Opět příklad, jak se může kritik mýlit. V první větě Kalabise, který nastudovali na výzvu Pražského jara, jsem si říkal, že Korejci jsou dalším plodem módní světové tónové univerzality tohoto století, kdy vše je dokonalé, ale bez vizuální konfrontace nepoznáte, kdo hraje. A opět mě napadl myšlenkový leitmotiv, jak jsem kdysi snadno identifikovával z rádia a z nahrávek Smetanovce, Vlachovce, Amadeovce, Borodinovce, Hagenovce… Jenže postupně mě jejich Kalabis upoutal, možná překvapivou lyrikou, detaily, a začal pozorně naslouchat. Kalabisova hudba „ad honorem J. S. Bach“ jim byla (pro mě překvapivě) blízká a zahráli ji báječně.

Arete String Quartet, foto Ivan Malý

Pak přišel Janáček. Respektuji jejich výklad této složité hudby a je to jejich cesta k vrcholu moravské komorní hudby, ale nemohu souhlasit s kategorickým hodnocením Janáčka houslistou Leošem Čepickým, který komentoval provedení na pražskojarní soutěži slovy, že to bylo „nádherné převyprávění Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Na koncertu 21. května jsem slyšel Janáčka hnaného neustále do roviny horečnaté extáze. Jako by byl Janáček v deliriu tremens. Jak posouvali tempa na hranu hratelnosti, z drsnosti časovek udělali prvoplánové klišé a v podstatě si přivřeli dveře k vesmíru kreativity, promýšlení hlubokých souvislostí, detailů, práce s tempy, tektonikou a melodikou. To vše a mnoho dalšího bylo celoživotním údělem souborů, jako byly Smetanovo kvarteto nebo původní obsazení Janáčkova kvarteta či Talichova kvarteta. Cesta za Janáčkem nemá konce, čehož dokladem jsou například některé současné relativně mladé domácí soubory jako třeba Pavel Haas Quartet, Zemlinsky Quartet, Bennewitz Quartet nebo obrozené obsazení Wihanova kvarteta, a Arete String Quartet je na začátku. Respektuji jejich vidění Janáčka, ale není to můj svět. Pro mě to byl prvoplánový výklad intimní Janáčkovy zpovědi, o jejíž pochopení každý hudebník usiluje většinou celý život.

Na provedení Francka, kterého uvedli také na podnět festivalu, jsem se těšil, protože patří mezi moje nejoblíbenější kvartetní díla. Korejci mě rozhodně nezklamali, právě naopak. Provedení odkrylo veškerou emocionální, melodickou a strukturální nádheru této mistrovské skladby, kterou bych označil za komorní pandán 19. století k Wagnerovi. Své hráčské kvality konečně rozvinula první houslistka, jakkoliv síla souboru je v jeho vyrovnanosti. Šokovalo mě Scherzo a dojalo Larghetto, dokonalé pak bylo vzepjetí a katarze finální věty. Rozhodně jedno z nejlepších provedení, jaké jsem slyšel, a důstojný příspěvek festivalu k výročí Césara Francka. Překvapila mě maličko zdvořilostní reakce publika. Měl jsem pocit, že jen málokdo si uvědomuje, že slyšel jednu z nejtalentovanějších formací současné kvartetní scény. Jak Korejci nadějná očekávání naplní, si povíme za dvacet let.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější