Jinonice – mezi bělohorským rytířstvem a barokními Schwarzenbergy

Dnešní statek či bývalý zámek Jinonice v Praze a areál bývalého panského dvora s pivovarem vznikly na místě tvrze z počátku 17. století. Objekty byly několikrát významně upravovány, současná podoba pochází převážně z počátku 19. století. Areál vytváří důležitou dominantu historické obce.[1] Dnes prochází přeměnou v rezidenční objekt bydlení. Brzy jej také obklopí výškové kancelářské budovy, a tak se ztratí dosavadní téměř venkovský charakter celé lokality.

Jinonice procházely dějinami v rukou mnoha vlastníků. Ale nejvíce se zapsali do paměti místa dva. Renesanční rytíř Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, který byl na počátku stavovského povstání v r. 1618 zvolen jedním ze 30 direktorů a v této funkci hlasoval pro zvolení Fridricha Falckého za českého krále. Bělohorských událostí se však nedožil, zemřel r. 1619 a je pohřben v kryptě zdejšího kostela (pod presbytářem). Jeho náhrobní desku najdeme v předsíni kostela po pravé ruce. Albrecht byl po porážce povstání prohlášen za zemřelého v trvalé vzpouře, jeho památka byla prohlášena za proklatou a nepoctivou na věčné časy a byl mu zkonfiskován statek a tvrze Jinonice a Butovice a dům na Novém Městě v Praze.[2] Dům byl později ponechán vdově Kateřině, rozené z Údrče. Památku na Albrechta a jeho první manželku  Eufemii Pfefferkornovou z Ottopachu, rozenou z Pulbric dnes nalezneme v kostele sv. Vavřince v Jinonicích (Butovicích). Po levé straně v předsíni kostela je náhrobek Eufemie. Je ze sliveneckého mramoru a byl sem vsazen kolem roku 1894. Obsahuje nápis a znak Pulbriců z Pulbric (polcený štít, vpravo prázdné pole, v levém šachovnice), bohužel náhrobník znehodnotil kameník Červenka, který druhotně vtesal nad erb nápis o obnovení kostela za faráře Jana Ondoka roku 1894. Naproti je nápisový náhrobník bez erbu Albrechta s datem úmrtí roku 1619, v neděli v den Početí Panny Marie (8.12.) a jménem zemřelého. Náhrobníky v kostele ještě doplňuje deska uzavírající kryptu před oltářem. Je na ní vytesán nápis se jménem zemřelého měšťana Menšího Města pražského Jana Kerssnera a jeho dcery Doroty.[3][4] Butovice i Jinonice (stejně jako ostatní vsi v okolí pražských měst) byly místy, kde si často zakupovali statky pražští měšťané. Butovice a Jinonice spojil do jednoho panství až Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu. [5]

Epitafy v kostele sv. Vavřince 5 fotografií

Po definitivním zániku světa předbělohorského rytířstva přichází baroko. Statek získávají Pavel Michna z Vacínová a později jeho syn Václav. Pobělohorský parvenue. Poté hrabě Jiří Ludvík von Sinzendorf zatížený finančními obtížemi. Po něm získá zámek a dvůr v dražbě kníže Ferdinand ze Schwarzenbergu[6] . A o stabilizaci statku se zasloužil jeho syn Jan Adolf ze Schwarzenbergu. Vybudoval fungující správu, pivovar a dvůr Jinonice se úspěšně rozvíjel až do 20. století. Právě po Ferdinandovi nám zůstal krásný alianční erb na průčelí dvora Jinonice. Zde je třeba zmínit, že je obvykle zaměňován s erbem Jana Adolfa. Ale jedná se o alianční erb Ferdinanda Viléma von Schwarzenberg a jeho choti hraběnky Anny Marie von Sulz. Jejich děti pak užívaly erb Schwarzenbergů jak jej známe dnes. Tj. spojený erb Schwarzenbergů a hrabat von Sulz. Jedná se tedy o vzácnou heraldickou památku, kdy můžeme vidět erby hrabat von Sulz a Schwarzenbergů ještě oddělené.

Dvůr Jinonice je příkladem objektu v bývalé vsi blízko Prahy, která sledovala osudy svých vlastníků a můžeme v ní nalézt vzácné památky na bývalé majitele.

[1] https://pamatkovykatalog.cz/zamek-13715769

[2] MYSLIVEČEK MILAN, Potrestání stavů českých po prohrané bitvě Bělohorské, Chvojkovo nakladatelství, Praha 2020, str. 38

[3] PAVEL Vlček a kol, Umělecké Památky Prahy, Velká Praha A/L, Praha 2012, str. 592.

[4] PAVEL Vlček a kol, Umělecké Památky Prahy, Velká Praha A/L, Praha 2012, str. 592.

[5] PAVEL Vlček a kol, Umělecké Památky Prahy, Velká Praha A/L, Praha 2012, str. 594.

[6] Ferdinand Vilém Eusebius se narodil jako syn významného rakouského diplomata Jana Adolfa (1615–1683) a jeho manželky Marie Justýny ze Starhembergu. Roku 1674 se oženil s Annou Marií ze Sulzu, čímž po smrti jejího otce, který neměl mužského potomka, připojil lankrabství Klettgau ke svému a získal i titul hraběte ze Sulzu.